Jan Moucha

Jan Moucha: „Když udělá potápěč chybu, mívá to většinou fatální následky.“

Učaroval mu svět podvodní říše

O některých lidech se říká, že jsou osobami „renesančními“. Myslí se tím, že mají hodně zájmů a všechny dělají s velkou vervou. Muž, s nímž jsem se nedávno setkal na jeho chalupě v Rousínově, podle mého názoru takovým „renesančním“ člověkem je. Jan Moucha je potápěč, trenér dětí a mládeže, řidič závodního traktoru, „výškolezec“, lodní kapitán, vinař, chalupář se vším, co s tím souvisí, rybář, příležitostný vodník a nevím, co všechno ještě. Odpoledne, které jsem s ním strávil, bylo nesmírně zajímavé a také poučné.

Klub potápěčů Manta

Jan Moucha se narodil roku 1963 v Berouně a tam také vychodil základní školu. Už jako školák si „přičichl“ k potápění. „V roce 1975 začal můj strýc chodit do berounského klubu potápěčů a začal mě brát s sebou na tréninky. Hned první léto onoho roku jsem se v Ejpovické zdrži potopil s dýchacím přístrojem do osmimetrové hloubky, samozřejmě bez vědomí mé matky. Potápění jsem úplně propadl a do klubu docházel pravidelně,“ začíná své vyprávění.

Následovala hutní průmyslovka v Kladně, po ní vojenská služba a pak svatba. Ta zapříčinila, že se Jan Moucha přistěhoval na Rakovnicko. Chvíli sice ještě dojížděl do bazénu v Berouně, ale bylo to daleko. Tak se s několika podobnými nadšenci rozhodli, že založí potápěčský klub v Rakovníku. „Svaz českých potápěčů nám slíbil finanční podporu, ale nakonec jsme nedostali od nikoho nic. Přesto jsme klub založili, či spíše navázali na již neexistující klub Manta, jehož název jsme převzali. Aby to nebylo snadné, kamarádi, kteří do toho šli se mnou, brzy cukli a já v tom zůstal sám s deseti dětmi, které se chtěly naučit potápět. Pronajali jsme si jednu dráhu v rakovnickém bazénu, pak tři a nakonec celý bazén. To máme dodneška. Posléze se začali nabalovat další dospěláci. Teď máme zhruba kolem padesáti členů, z toho téměř polovinu dětí. V bazénu udržujeme kondici, pořádáme pro děti závody, učí se tam potápěčským dovednostem,“ pokračuje Jan Moucha.

Jan Moucha jako vodník při rousínovském masopustu.

Zážitky pod ledem

Samozřejmě, každého potápěče lákají ponory v terénu. Ty probíhají celoročně. Zkušenější potápěči oceňují zimní potápění pod ledem, které je náročnější nejen na jejich kondici, ale také na výstroj a je také nebezpečnější. To prý vynahradí zážitky, které nejsou v létě možné.

„Když se potápíme pod led, je důležitá spolupráce týmu. V podstatě existují dvě varianty. Při první je na břehu návodčí, který lanem komunikuje s potápěčem, uvolňuje mu ho a on si ho s sebou táhne do díry a pak se po něm zpátky vrací. My ale preferujeme druhou variantu. Uděláme si fixní bod, na který si navážeme lanko. S sebou do vody neseme cívku, na které je 250 m lanka, tu odvíjíme a vyvazujeme a děláme si trasu, po které se potom vracíme zpět. Obě techniky se musí dlouho cvičit, protože když dojde k chybě, tak to většinou končí špatně,“ popisuje zkušený potápěč.

Rizikový sport

Ptám se Jana Mouchy, zda je potápění nebezpečný sport. „Neřekl bych, že je nebezpečný, je ale rizikový a musí se tak k němu přistupovat. Oproti jiným sportům musíme být daleko víc ve střehu, hlídat si maličkosti a stavět se ke všemu velmi zodpovědně. Potápíme se ve dvojicích, navzájem si kontrolujeme výstroj, cvičíme se na řešení krizových situací. Když potápěč něco opomene, nebo se pokazí technika, nebo udělá nějakou chybu, tak to mívá většinou fatální konce.“

Laika zajímá, jak hluboko se lze potopit na nádech. „Já jsem byl nejhlouběji 29,7 metru. Ale hloubkovému potápění jsem se nikdy systematicky nevěnoval. Kdo se tomu věnuje, může se ponořit až do hloubky 50 metrů. Co se týká potápění s přístrojem na stlačený vzduch je za bezpečnou hloubku považováno 40 metrů. Ještě složitější je potápění se směsi plynů, tam hranice může ležet až okolo 300 metrů.“

Členové klubu Manta se jezdí potápět i do zahraničí, i když Jan Moucha říká, že on na takové té typické přírodovědné výpravě nebyl. Zná ale rakouská jezera, Chorvatsko, Korsiku, Elbu, Rudé moře, Maledivy a další destinace. Takové potápění je finančně náročnější, protože rakovničtí potápěči si všechno hradí sami ze svého.

Téměř na rovníku – potápění na Maledivách.

Nejvíc „zlobily“ pneumatiky

Pár let se s několika kamarády věnoval mapování historických důlních děl na Šumavě. Dodneška drží rekord v délce penetrace. „Máme 30 metrů slanění ke hladině průrvou a 30 metrový průnik pod vodou historickými důlními díly z 15. století. Je úžasné vidět zlatonosné doly a jejich zařízení tak, jak je horníci před šesti sty léty opustili. Je to ale velmi nebezpečná záležitost, protože terén v hloubi pod vodou je nestabilní a stačí málo, aby se sesunul a potápěče navěky pohřbil. Proto jsme toho po několika letech nechali,“ přiznává.

Spoustu zážitků má Jan Moucha ze své aktuální profese. „Živím se jako pracovní potápěč. Hlavně po povodních v roce 2002 jsme měli spoustu práce. Opravoval jsem hlavně plavební komory, pod hladinou jsem řezal kyslíkem, svářel, dělal jsem chomoutování Karlova mostu a podílel se i na stavbě nového mostu v Brandýse nad Labem. Dost dlouho jsme dělali servis pro České přístavy na tlačných remorkérech. Když se něco chytlo do vrtule, tak jsme to vyprošťovali,“ říká. Nejvíc se prý „nabíraly“ pneumatiky. Další činností Jana Mouchy je výroba sportovních potřeb pro potápěče.

Generační problém

„V Klubu potápěčů Manta máme nyní generační problém. A také problém s rakovnickým bazénem. Když bude uzavřen, tak klub nejspíš skončí. Dělám předsedu už osmnáct let, kolik hodin mám odpotápěno, se snad ani nedá spočítat, tak bych se rád víc věnoval svým dalším aktivitám. Ale nikdo z mladších členů Manty nechce funkci předsedy převzít. Také pozoruji, že zájem dětí postupem času upadá. Děti jsou dost zlenivělé a radši žijí ve virtuálním světě na počítači, než by se samy hýbaly.“

Potápění pod ledem má své kouzlo.

Vodníkem na masopustu

Pokud jste někdy byli na masopustu v Rousínově, určitě jste si všimli postavy vodníka. Je dokonale namaskovaný a navíc vylézá z rybníka. V roli vodníka není nikdo jiný než Jan Moucha.

„Dlouho jsme si říkali, že by to byla pěkná recese, kdyby mohl být vodník přímo v rybníku a vylézt z něj. Tak jsem si vzal kostým vodníka a pod něj oblékl neopren. Poprvé se tak stalo v roce 2007. Tenkrát zrovna mrzlo, bylo nějakých 12°C pod nulou. Půl hodiny před začátkem průvodu jsem si vlezl do rybníka a s dýchacím přístrojem se usadil u stavědla, kde je hloubka asi metr šedesát. Jediný, kdo to věděl, byla moje manželka, která mi asistovala, a „nevěsta“ Michal Schafer, který jde v čele masopustního průvodu. Když všichni došli na hráz, zatahala manželka, která byla schovaná za vrbou, za lanko, já jsem pod vodou odložil na dno dýchací přístroj, navlékl si škrabošku a na poslední nádech jsem vylámal led a vynořil se z rybníka. Byl to šok. Starší babky se křižovaly. Pak jsme chodili po vsi a oni mě polévali vodou, aby mi neuschl šos. A už mně to zůstalo,“ popisuje Jan Moucha svoji vodnickou „kariéru“.

První vinobraní

Skončím, jak jsem začal. Tedy tím, že je Jan Moucha „renesančním“ člověkem. Posuďte sami. „Dávám dohromady chalupu v Rousínově, kterou jsem podědil po rodičích. Postavil jsem i kachlová kamna, ač nejsem kamnář. Kromě toho jezdím závody traktorů do vrchu, kategorii Unlimited (bez omezení). Mám svoji motorovou loď. Protože mám kapitánské zkoušky, jezdím s ní do Chorvatska, ale třeba i na Orlík, kde jezdíme regaty na plachetnicích, nebo si jen tak zachytat ryby. Vloni jsem vysázel v Rousínově vinici. Pěstuji tam odrůdy Fénix a Merzling. Mají předky z amurské révy a jsou určené do okrajových oblastí. Vydrží i mrazy až –27 °C. Příští rok by mělo být první vinobraní,“ dodává muž, pro kterého není nic nemožné.

Tomáš Bednařík