Zdeněk Šíma (vlevo) se setkal s prezidentem Václavem Havlem při jeho návštěvě Rakovnických keramických závodů 3. května 1993. Na snímku jsou též tehdejší starosta Rakovníka Luděk Češok a ředitel RKZ Jiří Sedmidubský (zcela vpravo).

Odešel na první pohled nenápadný člověk, ale lidsky velmi zajímavá osobnost

Možná měl nějaký smysl, který my nemáme...

Píšeme o zajímavých lidech našeho regionu. Občas nám vstoupí do cesty sami, někdy je hledáme. Je zvláštní, že Zdeněk Šíma přicházel svého času do redakce poměrně často, a přesto nikoho z nás nenapadlo si s ním popovídat trochu více o jeho koníčcích a zálibách. Tento dluh se snažíme trochu napravit poté, co odešel, a to vzpomínkami lidí, kteří k němu měli blízko.

Vzácný a výjimečný člověk

I když jsem věděl, že Zdeněk Šíma je těžce nemocen, smutná zpráva o jeho nečekaně rychlém skonu byla velmi překvapující. Zdeňka jsem znal vlastně už od jeho studentských let, ale často a pravidelně jsme se potkávali až v posledních zhruba patnácti letech, skoro vždy během soboty nebo neděle při naší cestě do Skřivaně, od jara do podzimu. Zdeněk přicházel s uměleckými novinkami z okolí i z celé země a pokaždé mne překvapoval svým neobyčejně širokým rozhledem po výtvarném umění. Hovořívali jsme spolu hodiny a vždycky jsem se dozvěděl něco nového.

Zdeněk žil skromně a sám, jeho hlavní radostí bylo sbírat výtvarná díla, za něž neváhal obětovat i značné částky. Znal se osobně s velkým množstvím výtvarníků (seznámil mne například se sochařem Miroslavem Pangrácem), řadě z nich pomohl k výstavě v Rabasově galerii a vážil si jejich práce. Těšil se obrovsky z obrazů, obrázků i grafik, které získal do své sbírky. „Přinesl jsem si ten zarámovaný obraz a pověsil jej na stěnu a celý večer jsem se na něj díval – a byl to tak pěkný večer,“ řekl mi jednou. Škoda, že taková nádherná sbírka je teď opuštěná.

Zdeněk také po léta schraňoval vzácná první vydání knih českých autorů, z nějakého důvodu vyřazovaná z okolních knihoven, a rozdával je přátelům. Díky tomu snad z knih, jejichž význam časem poroste, bude něco zachráněno. Říkává se, že vzácní lidé umírají brzo, i když by tu mezi námi měli být déle než mnozí ostatní. O Zdeňkovi to platí také, i když možná okolí o něm – při jeho skromnosti – mnoho nevědělo. Pro mne osobně odešel zapálený sběratel a milovník výtvarného umění, vzácný a výjimečný člověk.

Zdeněk Herman, fyzikální chemik a výtvarník

Nesmělý introvert a kronikář

Vedle výtvarného umění se Zdeněk Šíma zabýval i historii a byl i skřivaňským kronikářem. Tuto činnost provozoval od roku 1986, kdy převzal vedení zdejší kroniky od místního písmáka Františka Hellera (vedl ji od r. 1958). Na tuto jeho aktivitu vzpomíná starosta Pavlíkova Miroslav Truxa.

„On tou kronikou skutečně žil. To zjistíte, jakmile si v ní zalistujete. Těžko za něho budeme hledat náhradu. Sice je každý nahraditelný, ale někdo hůř. Vnímal jsem ho jako báječného kronikáře, který své psaní prokládal i novinovými články a fotografiemi. Vždy našel nějakou zajímavost o historii Skřivaně. Když budete číst jeho kroniku, zjistíte, že se jí stále prolíná postava herce Šímy Šimanovského. Se Zdeňkem a Václavem Zoubkem jsme si plánovali, že bychom vydali jeho monografii, ale Zdeněk byl trochu váhavý střelec, tak k tomu zatím nedošlo. Ale možná se jí dočkáme po smrti sběratele,“ popisuje. Zdeněk Šíma nebyl podle něho žádný lenoch, obcházel například tak dlouho hřbitovy, až objevil, že Šimanovský je pochován na tom Olšanském.

Při listování kronikou člověka na první pohled upoutá písmo. Za téměř třicet let psaní se prakticky nezměnilo. A byť to na první pohled vypadá, že čtení záznamu bude pracné, člověk si na jeho písmo poměrně rychle zvykne. Své téměř třicetileté zaznamenávání skřivanské historie uvedl takto: „Snad jinými slovy či jiným slohem, ale přesto bych rád pokračoval v psaní obecní kroniky...“ Navazoval na velmi slušnou práci a ani on se rozhodně neměl za co stydět.

„Byl to poměrně nenápadný člověk a přitom lidsky velmi zajímavý. Teď, kdy na něho začnou všichni vzpomínat, se ukáže, že nebyl žádná šedá myš. Občas jsem tu s ním mluvil, ale v podstatě jsem si ho neuměl představit, jak chodí do ateliérů renomovaných grafiků a malířů. Asi prostě vzal kliku do ruky a šel. Možná měl nějaký smysl, který my nemáme. Naše první setkání bylo přes kroniku, kdy mi ji přinesl k podpisu. Bylo to v podstatě šedé, obyčejné setkání. Řekl bych spíše, že jsem vztah k němu získával postupně. Připadal mi spíše nesmělý introvert, trochu bručoun, ale pak jsem zjistil, že jeho rozhled je úplně jiný, než jsem si původně myslel,“ uzavírá pavlíkovský starosta.

Lenka Pelcová

Bohužel už jenom vzpomínka…

Zdeněk Šíma při poslední návštěvě galerie.

Ach jo! To je mně moc a moc líto. Ještě o Vánocích jsme si psali a přáli a Zdeněk mi poslal všechny výstřižky z rakovnických novin kolem našeho koncertu, na kterém bohužel chyběl. A to už muselo bejt hodně špatně, protože my dva se znali pár desítek let a Zdeněk nikdy nechyběl a vždy jsme si připíjeli suchým bílým na zdraví a na radost ze života. U Zdeňka jsou skoro všechny moje desky a CD, které sbíral. A hlavně byl velkým znalcem a milovníkem výtvarného umění. Na pražských výstavách nikdy nechyběl, a tak jsem mu vloni poslala aspoň Váchalovu pohlednici...

Jo, jsem z toho hodně smutná a jestli budu mít v Rakovníku ještě koncert, zazpívám Blues pro Zdeňka Šímu.

Jana Koubková

Každé město potřebuje své Šímy

Smutné zprávě, že Zdeněk Šíma odešel nedlouho po své padesátce, se mi stále nechce věřit. Poznal jsem ho zblízka jako člověka vzdělaného, milujícího výtvarné umění a svůj rodný kraj. Ale také jako osobu komplikovanou, psychicky nevyrovnanou, bojující s různými závislostmi.

Zdeněk byl typickým příkladem nadšeného regionálního patriota. Pátral neustále po informacích o rodném kraji a jeho významných rodácích, byl kronikářem obce Skřivaň, ve které žil, a na základě přátelských kontaktů s výtvarnými umělci připravil řadu výstav pro svůj Rakovník.

Zdeňka jsem potkával zprvu pouze jako návštěvníka rockových koncertů v rakovnickém DDM. V roce 1997, kdy mi bylo 20 let, mi však Zdeněk ukázal svou sbírku grafických listů a tím se zásadně podílel na zrození mé cesty k budoucí práci galeristy. Zprvu se Zdeněk snažil ve mně probudit sběratele drobné grafiky, podobně jako v tomto směru vychoval několik dalších nadšenců na Rakovnicku, ale brzy z našeho rodícího se přátelství vyplynuly cesty za uměním a především za žijícími umělci.

V roce 1999 se mi podařilo Zdeňka přesvědčit k vydávání bibliofilií s originálními grafickými listy. První z nich vznikla díky našim přátelským vztahům s dramatikem Josefem Topolem a baletním mistrem Vlastimilem Harapesem. A také zásluhou malíře Vladimíra Komárka, který pro nás vytvořil grafický list s motivem Anděla. Autorkou textu pro druhou bibliofilii byla jazzová zpěvačka Jana Koubková, Zdeňkova kamarádka. Třetí vydavatelský počin byl poctou Josefu Topolovi a grafické přílohy se ujal pavlíkovský rodák Jiří Anderle, Topolův přítel a věrný podporovatel rodného regionu. Při vzniku bibliofilie k narozeninám Jana Antonína Pacáka jsme zažili skvělé přijetí u tohoto bubeníka legendárního Olympiku a mohli být svědky pravého přátelství, kdy písňový textař Pavel Vrba vytvořil pro svého přítele výtečnou osobní báseň. Požehnání pro vydání vzpomínkového listu ke stému výročí narození Jaroslava Seiferta získal Zdeněk při osobním jednání s básníkovou dcerou. Pak už pro nás nebylo složité přesvědčit k vytvoření grafického listu Pavla Sukdoláka, jinak pro spolupráci obtížně získatelného umělce. Připomínka 70. narozenin malíře Čestmíra Janoška byla bohužel naším posledním vydavatelským počinem. Avšak Zdeňkovou zásluhou představil tento malíř žijící v Německu svoji tvorbu v rakovnické Rabasově galerii a také se zúčastnil sochařského symposia ve Hředlích.

Každé město potřebuje své Zdeňky Šímy, aby mohlo kulturně žít a obohacovat tak život spoluobčanů, pro které nepředstavuje kultura pouze zírání na televizní obrazovku a četbu bulvárních deníků. Rakovníku a celému okresu bude tento hybatel kulturního dění citelně chybět.

Petr Mach, galerista

Už jsem vám to zařídil

Spolupráce Václava Zoubka se Zdeňkem Šímou začala zhruba v roce 1985. Tehdy do muzea (galerie byla spojená s muzeem) přišel mladý kluk s různými podněty a zajímavými tipy na výtvarníky, kteří by si zasloužili zviditelnění v Rakovníku.

„Navštěvoval keramickou školu v Karlových Varech a už tam začal sbírat grafiku a zajímal se o kumšt. Vypravil se za výtvarníkem, řekl mu, jak obdivuje jeho dílo a zeptal se, co by mohl pro něho udělat. Prostě se kamarádil. Pak získal levně něco do své sbírky, ale protože to nedělal ze zištných důvodů, byl se ‚svými‘ výtvarníky stále. Posílal všechny zprávy, které se o nich dozvěděl, a neustále se o ně zajímal. Výtvarník je v ateliéru opuštěný a nervozní z toho co a jak bude. A když za ním začne někdo chodit a baví se s ním o jeho kumštu, je to pro něho obrovské povzbuzení. A přesně to on dělal. Velmi jim psychicky pomáhal,“ vzpomíná ředitel galerie Václav Zoubek.

Na jeho popud uspořádala galerie například výstavu Josefa Istlera, špičkové osobnosti těsně poválečného českého surrealismu a expresionismu. „Zdeněk mi na něj dal adresu a já se za ním vypravil. Přijel jsem za ním na Žižkov v deset dopoledne. Právě v ateliéru vstával a nalil si sobě i mně sklenici od hořčice plnou hruškovice. Pak se se mnou chtěl bavit o obrazech, ale já už jsem v podstatě nevnímal. Ale dali jsme dohromady moc hezkou výstavu ještě do Wintrovy síně,“ usmívá se Václav Zoubek a člověk si při jeho vzpomínkách uvědomí, že navštěvovat některé výtvarníky skutečně není žádná legrace.

Zdeněk Šíma byl podle Václava Zoubka dlouhá léta jakousi integrální součástí galerie. „Přes něho jsme nacházeli různé spolupráce s výtvarníky. Vždy nám pomohl. Zorganizoval tu výstavu Pavla Sukdoláka. Když jsme dělali keramika Bartoše, vyjednal to s ním. Nedávno jsem mluvil s mladým Bartošem a on mi říkal, že jim Šíma ještě na Vánoce psal. On s výtvarníky žil strašně moc. Neustále s nimi korespondoval. Byl to člověk, který psal skutečné dopisy. Velmi nám pomáhal i kolem sympozia Džbán. Dokázal i vycítit kvalitu. Když bylo potřeba, jen jsem mu zatelefonoval a on přiběhl s telefonním číslem nebo adresou, anebo rovnou řekl – už jsem vám to zařídil.“

Lenka Pelcová

Nemohu se s tím vyrovnat

„Odchod Zdeňka mě velmi zasáhl. Oba jsme sice bydleli na Skřivani, ale spíše jsme se vídali na vernisážích. Naposledy jsem se s ním setkal těsně před vernisáží mé výstavy v Pavlíkově. Zval jsem ho, ale říkal mi, že nemůže přijít, protože jeho zdravotní stav je vážný, ale ať to nikomu neříkám,“ říká zdrcený Luboš Vondříček.

Od této chvíle prý myslel na to, jestli je mu líp a zda se ze své nemoci vykřesal. A vždy, když se blížil ke Skřivani, myslel na něj a sledoval, jestli se z jeho komína kouří. „Nikdo tu nebude věčně, ale když odejde někdo dobrý, člověk se s tím nějak nemůže vyrovnat,“ pokračuje. Z dalších Lubošových slov vyplývá, že Zdeněk Šíma žil ve světě výtvarníků. Měl sbírku grafik a obrazů. „Vzpomínám si, že když skončila Šamotka a on přišel o práci, některé věci prodával kamarádům a známým, aby měl na jídlo pro sebe a pro psa. Tehdy jsem si od něho také několik věcí koupil a říkal jsem si, že mu tím pomohu. Zhruba rok byl bez práce a pak dělal za minimální mzdu. Mnohokrát jsem ho potkal, jak jde pěšky do Pavlíkova na autobus, tak jsem ho svezl, věděl jsem, že mu moc z té výplaty nezbývá.“

Lenka Pelcová