Před kamenem, který si vybral jako svůj náhrobek. Později byl převezen z Vinohrad na místo ke kruhovému objezdu u Střelnice, blízko místa tragédie. Na památku Karla Rejzka jej město nechalo osadit tabulkou s jeho jménem.

Před dvaceti lety odešel Karel Rejzek, tvůrce kamenné krásy

Kameny byly jeho vášní i koncem

Nejčastěji pro ně máme výraz – figurka. Stylem života zpravidla vybočují z počínání „normálních“ lidí. I když se snaží být nenápadní, jsou nepřehlédnutelní. Ve městě je všichni znají a patří k jeho koloritu. Jejich skutečnou velikost často pochopíme, až když z našeho světa odejdou.

Karel Rejzek takovou figurkou v pravém smyslu slova byl – a v Rakovníku možná tou poslední. Když 14. února 1995 zůstal na staveništi čerpací stanice na Pražské pod koly nákladní Tatry, bylo mu 82 let. Ihned se objevila řada otazníků. Byla to nešťastná náhoda, nebo ze strany oběti promyšlený čin na svátek sv. Valentýna? K podobným spekulacím nahrávala skutečnost, že Karel Rejzek byl romantickou duší a část svého života zasvětil přesouvání obrovitých kamenů. A to bez jeřábů a náklaďáků nešlo.

V této stati nechceme polemizovat, k čemu v osudný den došlo. Chceme s úsměvem a laskavostí vzpomenout na člověka, který si právě díky kamenům zajistil nesmrtelnost. Cennou připomínkou faktů nám byla brožurka: Karel Rejzek – Tvůrce kamenné krásy. V roce 2000 ji jako poctu „tvůrci“ vydalo rakovnické vydavatelství Malá beseda.

Solitéry

Kdoví, co jej pudilo k tomu vyhledávat v přírodě kamenné solitéry a na vlastní náklady je usazovat do města, lidem na oči. Najdete je všude. Na sídlištích, před budovami podniků, v parcích. Sám se k svému počínání vyjadřoval tak, že kameny objevuje a zachraňuje. Často byly schované pod zemí a našly se až při zemědělských pracích.

Vzhledem k tomu, že je jejich „objevitel“ nacházel nejen na Rakovnicku, ale i Lounsku, Podbořansku nebo Karlovarsku, je vcelku jasné, že mnohé solitéry se nacházely i viditelně nad zemí a že by na počínání „zachránce kamenů“ hleděli s nevolí ochránci přírody i úřady.

V dobách „hlubokého míru“ a na počátku devadesátých let se to tak ještě nebralo. Navíc, Karel Rejzek se rozhodně svojí zálibou neobohacoval, ba naopak. Kameny zkrášloval město a jeho okolí a ještě za to utrácel svoje skrovné peníze. To mnozí nedokážou pochopit dodnes.

Tvůrce kamenné krásy před plastikou „Nezaměstnaného“ od F. Nonfrieda na nádvoří rakovnického muzea.

Postrach jeřábníků

Šedivý plnovous, ošuntělé sáčko, kšiltovka a hůlka s taškou přes rameno. Takhle ho znala i většina fotografů, kterým s oblibou stál modelem, jako by si byl vědom své sošné krásy. Image „nezaměstnaného“ z prvorepublikových filmů zůstal věrný až do svých posledních dnů a pochován takto je i na rakovnickém hřbitově v hrobě označeném číslem 20/22.

I když mu lidé nabízeli „lepší“ oblečení, nechtěl ani slyšet. Jakoby věděl, že pak už by to nebyl on – mužíček s laskavým pohledem a vzletnou mluvou.

Když potřeboval něco napsat na stroji, neváhal vzít za kliku kanceláře úřadu. „Dobrý den, krásná paní. Vaše oči svítí jako hvězdy...“ To už zpravidla klečel před psacím stolem a jen málokterá úřednice dokázala říci ne.

Díky kamenům byl prý daleko větším postrachem pro jeřábníky. „Často jsem se před ním i schovával. Co jsem kvůli tomu zničil lan o ostré hrany těžkých kamenů. Uměl být neodbytný, ale vždycky slušný. Každý mu nakonec vyšel vstříc,“ vzpomíná s úsměvem jeden z jeřábníků.

Naložením gigantického kamene na korbu náklaďáku a dovezením na místo určení však práce nekončila. S ještě větší přesností bylo třeba balvan usadit na místo. V tom byl „tvůrce kamenné krásy“ perfekcionistou. A protože technika nebyla všemocná, sám přitom vynaložil velké úsilí, aby dílo bylo dokonalé. Jakoby mu samy kameny dodávaly energii skrytou uvnitř.

V souladu s přírodou

Z pohledu dnešního civilizovaného člověka, obklopeného hojností všeho a žehrajícího na kdeco, je nejpozoruhodnější samotný styl života Karla Rejzka. Pocházel z chudých poměrů a protože získal jen základní vzdělání, živil se jako nádeník skládáním uhlí. Přesto nikdy nepoužíval vulgarismy, nenadával a život z hloubi duše miloval.

Dobře to vystihuje rozhovor, který s ním pod názvem Pohádkový dědeček žije udělal vydavatel Novostrašeckých listů Jiří Červenka. Na počátku devadesátých let navštívil Karla Rejzka v jeho bytě v domě U Samsona. Část rozhovoru přetiskujeme:

Jak se stravujete?

Nejsem náročný. Ráno vypiji dva až tři hrnečky čaje a k tomu si vezmu léky, které užívám. Můj oběd se většinou skládá z jedné až dvou polévek. K večeři si dám zase dva tři hrnečky čaje a uvařím si brambory. Na těch si tak pochutnám, jako kdybych jedl to nejlepší jídlo na světě.

Jste znám velikými znalostmi o kamenech a přírodě. Kde jste tyto znalosti získal?

V životě jsem nic nečetl, ani knihy, ani noviny. To, co vím, jsem získal osobním poznáním přírody. Ve škole jsem měl samé pětky. Když mě lidé potkávají a mluví se mnou, tak nevěří, že jsem měl ve škole špatný prospěch a že nejsem sečtělý.

Věříte v boha?

Na tuto otázku prozatím nemohu odpovědět. Budu ještě přemýšlet, abych vám mohl odpovědět slovy, která ode mě žádáte.

Proč jste se neoženil?

Veškerou péči a lásku jsem věnoval svým starým a nemocným rodičům. O ostatní veškeré veselosti jsem neměl zájem, milejší mně byli rodiče.

Jakou věc, kterou vlastníte, považujete za nejcennější?

Já si vážím každého prožitého dne, kdy se můžu veselit z přírody.

Co vám říká pojem televize nebo rádio?

Nic takového nemám a ani to mít nechci. Nechci nic vidět ani slyšet.

Měl jste životní cíl a splnil se vám?

O žádném cíli jsem nikdy nepřemýšlel, ani jsem se neodvažoval některou cestou se vydat, poněvadž žádná cesta, kterou jsem kdy kráčel, nebyla šťastná.

Máte kromě přírody nějakého koníčka?

Jsem milovník hudby, květin a kouzelného ptactva, které nás rozveseluje svým zpěvem. Jsem milovník všeho, co příroda vytvořila a zanechala nám.

(tolik z rozhovoru)

Kolik laskavosti, skromnosti a pokory k bližnímu, přírodě a vyššímu řádu, je ve slovech Karla Rejzka? Je třeba si je občas připomínat. I obyčejné figurky totiž mohou být nositeli hodnot, které jsou věčné. Jen na ně přes displeje svých smartphonů a profily na sociálních sítích čím dál méně dokážeme dohlédnout.

Sláva Vaic