Melissa Derby.

Díky projektu „Janička“ učí v Základní škole Lubná sympatická Angličanka Melissa Derby

Strašili ji třicetistupňovými mrazy a Ruskem

Od listopadu loňského roku můžeme vídat v Lubné mladou sympatickou dámu hovořící anglicky. Jmenuje se Melissa Derby a lubenské devítiletce byla „přidělena“ v rámci vzdělávacího projektu IANUA (Janička).

„Tento projekt, který realizuje společnost Scio ve spolupráci s Britskou Radou (British Council), se zaměřuje na zlepšení jazykových schopností žáků a učitelů základních škol. Na školách, které byly do tohoto projektu zařazeny, a my jsme to štěstí měli, probíhá společná výuka předmětů a cizího jazyka na téma Člověk a jeho svět za pomoci video lekcí a školních asistentů – rodilých mluvčí, kteří byli do škol vysláni na devět měsíců,“ vysvětluje ředitel Základní školy Lubná Radek Vyskočil, jak přišla Melissa Derby do „jeho“ školy. Kromě Lubné probíhá projekt ještě ve 39 českých školách.

A protože si Melissa brzy získala sympatie nejen kolegů – učitelů, ale především žáků, požádali jsme ji o rozhovor. Role tlumočnice se ujala magistra Gabriela Vyskočilová, za což jí velice děkuji.

Melisso, můžete se našim čtenářům představit?

Pocházím z města Coventry v Anglii. Když mně bylo devatenáct let, přestěhovala jsem se do Liverpoolu, kde jsem studovala na univerzitě forenzní psychologii a kriminalistiku. Několik posledních let jsem cestovala po Asii, Austrálii a Evropě, protože ráda cestuji a poznávám nové země a lidi.

Které asijské země jste navštívila?

Pobývala jsem v Thajsku, kde jsem dokonce krátce učila angličtinu, dále v Kambodži, Laosu, Vietnamu, Malajsii a Indonésii. Celkem jsem tam strávila devět měsíců. Nejdéle jsem pak byla v Austrálii, celé dva roky. Moc se mně tam líbilo. Bylo tam teplo.

Využijete nějak nabyté zkušenosti?

Určitě. Když jsem učila těch několik měsíců angličtinu v Thajsku, zjistila jsem, že se mi práce s dětmi a teenagery líbí. Bylo to zábavné a také to přispělo k tomu, že jsem se přihlásila do projektu IANUA.

Proč jste ukončila své cesty po Asii a Austrálii?

Chtěla jsem být blíž svému domovu a zažít také něco v Evropě. A tak jsem si v Anglii našla práci přes British Council a projekt IANUA mě přivedl až sem, do České republiky.

Co jste věděla o Česku, než jste k nám přijela?

V podstatě vůbec nic. Nikdy dříve jsem u vás nebyla. Několik mých přátel bylo v Praze, říkali, že je to nádherné město. Něco málo jsem věděla o společné Československé republice. Když rodiče zjistili, kam jdu, mysleli si, že je to nějaká část Ruska. Myslela jsem si, že bude obtížné zde komunikovat. Také jsem nikdy nežila v malé vesnici, tak jsem se toho trošku obávala. Všichni mi říkali, že je tady strašná zima, až mínus 30 stupňů. Ale není to tak hrozné a dá se to vydržet. Obávala jsem se, že lidé budou odtažití, ale jste přátelští a jsem tu velmi mile překvapená.

Jaké jste měla první dojmy z lubenské školy?

Tato škola je báječná. Všichni učitelé a zaměstnanci jsou velice milí a snaží se mi pomáhat. Chtějí, abych se tu cítila vítaná. Žáci jsou úžasní. Je s nimi legrace, navíc jsou chytří. V Lubné se mi opravdu líbí.

Jaký je váš názor na nošení školních uniforem?

V Anglii vychází nošení školních uniforem z tradice. V současné době je jedním z důvodů jejich nošení smazávání sociálních rozdílů mezi dětmi, protože v britských školách je hodně šikany. Hodně se o uniformách diskutuje. Nelíbí se hlavně teenagerům, kteří by si rádi prosadili svoji osobnost. Mně se uniformy líbí, ale v zemích, kde nemají tradici, jako je třeba Česko, nemají asi žádný smysl a nezaváděla bych je.

Můžete srovnat české a anglické žáky?

Myslím, že si na vaše děti nemůžete stěžovat. Jsou chytré a vychované. V Británii máme s chováním dětí v základních školách docela problémy. Co je hodně rozdílné, to je velikost tříd. V Anglii běžně chodí do jedné třídy 30 až 35 žáků. Znalosti se dají jenom těžko porovnat, protože naše vzdělávací systémy jsou odlišné. Třeba v Británii se neučí na základních školách druhý jazyk. Ten se učí až na střední škole, ale jen nepovinně. Co je ale u nás povinný předmět, to je náboženství. Učí se ale všeobecně, není zaměřeno na jednu konkrétní víru. Musejí na něj chodit jak Angličané, tak Židé i muslimové.

Můžete nastínit britský vzdělávací systém?

Děti do pěti let můžou zůstat doma, nebo chodit do dětských center, školky nebo využít služeb „paní na hlídání“. Některé ze základních škol otevírají pro čtyřleté děti přípravné ročníky, kde začínají se základy čtení, psaní, počítání apod. Povinná školní docházka začíná od pěti let, přičemž děti v tzv. primary school zůstávají do svých jedenácti let. Povinná školní docházka pokračuje v tzv. secondary school, kam děti chodí do 16 let. Kdo má zájem, může si ještě zvolit dvouleté studium A-level, které většinou znamená přípravu k univerzitnímu studiu. Ke zkoušce A-level si studenti obvykle vyberou tři nebo čtyři předměty, které plně souvisí i s jejich budoucím studiem na univerzitě (něco jako naše maturita – pozn. T. B.).

Dva roky pobývala Melissa v Austrálii.

Jak s českými žáky komunikujete?

Někdy je to opravdu těžký úkol, protože česky vůbec neumím. Ale žáci jsou úžasní. Snaží se mluvit a věnovat mi pozornost. Někdy se domlouváme, jak se říká, rukama – nohama. Výhodou je, že docházím do většiny předmětů a část hodiny probíhá v anglickém jazyce. Také mně pomůžou i učitelé, kteří jsou na hodině přítomní. Někdy se mě děti pokoušejí učit česky, což mi moc nejde, a ony z toho mají velkou legraci. Musím říct, že s žáky ve škole jsem ráda.

Byla jste v Česku i jinde, než v Lubné a Rakovníku?

Před Vánocemi jsem navštívila Prahu, se školou jsem byla i v Brně a Karlových Varech. Praha je opravdu krásné město se spoustou památek. Karlovy Vary se mně také líbily a ráda bych je navštívila ještě jednou a zašla si do lázní.

Prý jste se školou absolvovala i zájezd do Vídně?

To je pravda. Bylo to báječné. I Vídeň je krásné město, zejména vánoční trhy tam byly úžasné. Byla tam sice zima, ale i tam bych se ráda ještě jednou vrátila.

Máte nějakého přítele?

Momentálně nemám, pořád někde cestuji.

Prozraďte, jak jste na tom s vařením?

Vaření miluji. Od té doby, kdy jsem byla v Asii, vařím ráda asijská jídla.

A co tradiční anglická jídla?

Těch už moc není. Třeba známý vánoční puding už skoro nikdo nedělá, protože je složitý, a většina lidí ho kupuje v obchodě. Ale „velké“ vánoční jídlo, což je krocan s velkou spoustou zeleniny a brambor, si neodpustíme. Stejně jako koláčky, které se nazývají „mince pies“ (koláčky plněné uvnitř).

Ještě se v Anglii podává „čaj o páté“?

Určitě už to není tradice, kdy rodina všeho nechá a jde si vypít čaj. Lidé pijí čaj, kdy chtějí. A pokud si ho dají v pět, je to jen druh svačiny.

Když jsem byl v Anglii, připadalo mně, že tam vše plyne pomalu a je tam příjemný klídek…

Já to cítím naopak. Mám pocit, že v Británii je pořád velký shon a tady u vás je klídek a pohoda.

Máte nějakou oblíbenou literaturu?

Abych se přiznala, moc nečtu. Jenom když cestuji, tak nějaké cestopisy nebo jednodušší příběhy.

A co hudba?

Hudbu miluji, napříč žánry. Ale nejraději mám elektronickou hudbu. Včera mě děti pozvaly na hodinu hudební výchovy a já jsem byla překvapená, jak perfektně zpívaly písničky s anglickými texty. Přitom při hodinách angličtiny toho moc nenamluví a moc se neprojevují. Byla jsem z toho jejich zpěvu nadšená a potěšená.

Jak dlouho se ještě chcete toulat světem?

V červnu se vrátím do Anglie a chtěla bych si dodělat učitelské vzdělání a snad (napotřetí) udělat řidičák. A mám ještě jeden velký sen. Chtěla bych se podívat do Jižní Ameriky, konkrétně do Brazílie. Doufám, že se mi tento sen splní.

Tomáš Bednařík