V zákulisí 20. Jazzových Vánoc došlo i k setkání Felixe Slováčka s Vladimírem Procházkou. Přivítali se jako staří známí a strávili společně část večera. Rakovnický saxofonista nám později vysvětloval: „Dlouhá léta kamarádím s hercem Vladimírem Brabcem, jehož rodiče pocházejí ze Šanova. V roce 1973 jsem se s ním vsadil s o flašku rumu, že mně přivede Felixe Slováčka do Rakovníka. Felix byl můj idol a často jsem o něm mluvil. A nakonec ho opravdu přivedl. Byli jsme spolu v sauně, Felix u mě přespal, a pak tu byl ještě několikrát. Byl jsem první, kdo hrál tenkrát jeho skladby. I písně, které ještě nebyly nikde nahrané a nehrály se ještě ani v rádiu a v televizi, jsem od něj dostával a směl je hrát. Proto mi kamarádi začali říkat Felix,“ vzpomíná Vladimír Procházka.

S Felixem Slováčkem o hudbě, Karlu Gottovi a Dádě ve sprše

Svět může zachránit jedině něco krásného

Největší hvězdou 20. Jazzových Vánoc, které se uskutečnily 19. prosince v sále kulturního centra, byl zcela jistě Felix Slováček. Legendárního klarinetistu a saxofonistu zná převážná většina českých posluchačů i z televizních estrád a koncertů z dob jeho působení v orchestru Ladislava Štaidla. Jako sólista zpestřoval koncerty Karla Gotta virtuózním přednesem skladeb, jako Let čmeláka, Amorado či Tornero. Určitě si ještě dnes vybavíte mistrovy zavřené oči a mírné kroužení korpusem jeho zlaté sopránky. Když jsem jej těsně před začátkem koncertu žádal o rozhovor, byl jsem mile překvapen, s jakou skromností a samozřejmostí souhlasil.

Jste z muzikantské rodiny?

Nejsem. A nevím o tom, že by u nás někdo na něco hrál. Snad jedině můj otec chodil krátce do houslí, ale protože jeho otec byl kovář, tak si s bráchou hráli často na kováře a brácha mu jednou kladivem rozmašíroval prst na placku. A bylo po houslích. Otec byl lékař, matka učitelka.

Od kolika let jste hrál na klarinet?

Od 14 let.

Jak jste se k tomu dostal?

Měl jsem kamaráda, který chodil na klarinet. Jednou jsem si hrál na klavír In The Mood a on se přidal na klarinet. Mně se to líbilo, tak jsem si říkal, že bych si to chtěl taky zkusit, a jak jsem z toho dostal tón, hned mě to chytlo a drží mě to doteď.

Já jsem hrával na klarinet od sedmi, a kdyby mě otec neškrtil, sám bych necvičil. Vy jste asi začínal ve věku, kdy už jste chtěl sám od sebe. Je to tak?

Já to měl podobně s ostatními nástroji. Nechtěl jsem hrát na housle ani na klavír. Nechtěl jsem hrát na nic. Taky mě škrtili, ale potom s tím klarinetem už to bylo úplně jiné.

Takže konzervatoř v Kroměříži a pak Janáčkova akademie múzických umění v Brně. Jaké bylo vaše první angažmá?

Napřed jsem hrával s amatérskými kapelami ve Zlíně. To byly tehdy takové kapely s budovatelskými názvy, jako Start nebo Vpřed. Pak, když jsem studoval v Brně na Janáčkově akademii, hrál jsem i s profesionálními kapelami, jako např. s orchestrem Mirko Foreta, chodil jsem na záskoky k Erikovi Kirschovi a ke Gustavu Bromovi.

Jak jste se dostal do Prahy?

Nejprve jsem nastoupil do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Tam jsem byl jenom tři měsíce a hned mě pozval pan Karel Vlach, abych s nimi místo Jardy Kopáčka, který odcházel do České filharmonie, odejel na zájezd do Sovětského svazu. Do bylo shodou okolností v 68. roce v srpnu. A už jsem v té kapele zůstal.

Kde jste se vzal v orchestru Ladislava Štaidla, který doprovázel Karla Gotta?

Když se kluci vrátili z Las Vegas, jejich saxofonista zůstal v Německu. My jsme tehdy s Honzou Hamrem a Luďkem Hulanem hrávali v kavárně Viola. Vždycky po představení se tam scházeli muzikanti a herci. Vytvořili jsme takový kvartet, kterému jsme říkali Jazz Sanatorium, protože tatínek Honzy byl lékař a můj také. Na bicí s námi hrával ještě starý pan Žižka (Vladimír, pozn. red.), zvaný kůň. A jak jsme tam tak hrávali, občas tam zašel i Láďa Štaidl a Karel Gott. Potřebovali saxofonistu, já jsem se jim líbil, tak mi dali lano.

Kolik let jste strávil s Karlem Gottem?

Zhruba dvacet let. Skončilo to tak, že v 83. roce zemřel Josef Votruba, kapelník Tanečního orchestru Českého rozhlasu, a kluci z kapely za mnou přišli, jestli bych jim nechtěl dělat kapelníka. Tak jsem šel na konkurs na šéfdirigenta, to se povedlo, a tak jsem tam strávil dalších dvacet let. Samozřejmě, pupeční šňůra, kterou mám s Karlem Gottem, nás v podstatě pojí dodnes. Občas si s mým bigbandem zazpívá nebo já s ním jedu na zájezd do Ameriky, Kanady, Izraele a tak podobně.

Jaký je Karel Gott parťák? Předpokládám, že asi nejezdil s kapelou jedním mikrobusem?

Protože Karel měl vždycky kromě kapely i spoustu dalších povinností, než jenom vyjít na podium a odzpívat, jezdil na koncerty s manažerem. My jsme cestovali autem s Láďou Štaidlem a často s námi jezdil i klavírista Rudla Rokl. Zbytek kapely cestoval v mikrobusu nebo autobusem. Podle toho, jaký to byl zájezd.

Váš syn jde ve vašich šlépějích?

Ano, je to vynikající klarinetista. Má vystudovanou státní konzervatoř v Praze a akademii múzických umění. Pak má za sebou i další stáže v zahraničí. Skutečně skvělý hráč. Kromě toho je to i rozený komik, takže má i různé role v několika muzikálech. Uživit se muzikou, není v současné době zrovna jednoduché.

To by mě právě zajímalo, zda jste mu muziku jako povolání nerozmlouval, když víte, co to obnáší?

V té době, kdy začínal, jsem mu to nerozmlouval, protože to ještě nebylo tak složité jako teď. Tenkrát jsme vzali klarinet, zahráli a dostali jsme za to prachy. Teď si ty prachy musíme nejprve sehnat, abychom si mohli zahrát na klarinet.

Musel jste ho taky škrtit, aby cvičil?

Jako každému mladému člověku se mu ze začátku taky vždycky nechtělo, ale nebyl to ten typ na matematiku nebo fyziku, a na konzervatoři se dodnes nedělá maturita z matematiky. Takže šel na konzervatoř ještě rád. Stejně jako dcera. Ta bude teď také maturovat na konzervatoři. Hraje výborně na klavír, dobře zpívá i vypadá, také účinkuje v muzikále. Je dobrá.

Teď se vás zeptám na to, co asi zajímá většinu chlapů. Kde jste přišel k té Dagmar Patrasové? Všichni jsme vám ji strašně záviděli a závidíme do dneška.

Dáda byla úžasná herečka, hrála v Semaforu. Měla za sebou televizní seriál Arabela i nějaké filmy, jako Smrt stopařek nebo Vrchní, prchni. Líbila se mi, tak jsem se snažil.

A nebál jste se, že je to tak trochu Xenie i ve skutečnosti?

Ne. Znal jsem se i s jejím otcem, to byl hráč na harfu v České filharmonii a profesor na akademii, znali jsme se. Dáda byla bezvadná. A je pořád.

Ta legendární scéna ve sprše z filmu Vrchní, prchni, to bylo ještě před tím, než jste ji poznal?

Jo.

Já se ptám proto, zda byste jí jako manžel mohl mluvit do toho, jakou scénu smí nebo nesmí točit?

Ne, do toho já jí nemluvím. Ona ani žádné další podobné role nedostávala. Hlavně, když se pak přeorientovala na práci pro děti, už si role pečlivě vybírala. Ve sprše pak už nikdy nic netočila.

Jste také autor, nebo jen interpret?

Psal jsem i písničky. Právě pro Dádu, ale dělal jsem i muziku ke dvěma filmům. Co je potřeba, to udělám.

A co je pro vás v profesním životě v současné době na prvním místě?

Chci, aby se nahrávaly a vznikaly krásné věci. Protože v současné době je velký nedostatek melodií. Ať už ve vážné nebo populární hudbě. Všude chybí melodie. Tak se snažím natáčet hezké věci, aby to lidi pohladilo po duši. A protože mám rád i tuhle veselou swingovou muziku, tak ji občas s klukama hraju. S Honzou Smigmatorem, Dashou a s trumpetistou Michaela Bublého jsme připravili fantastické koncerty k minulým Vánocům a bylo to krása. Konečně zase zazněl pořádný big band.

Pamatuji časy, kdy bývala profese hudebníka považována za prestižní. Dnes už talentované děti z lékařských rodin na konzervatoř nepošlou. Dají je radši na práva nebo medicínu. Váš tatínek, lékař, v tom neviděl problém?

Já jsem vždycky chtěl být muzikant. Je pravda, že dnes už to není takové, jak to bývalo kdysi. Stát, který by se měl v prvé řadě starat o kulturu, tak nečiní. Přitom političtí emisaři, když přijedou někam do světa, se chlubí, co umíme, jaké máme dobré sportovce a muzikanty. Ale aby do toho něco vrazili, to ne. Ale to je asi vůbec celosvětový problém. Přitom, když vidíte, co se ve světě děje, říkám si, co jiného může tenhle svět zachránit. Já myslím, že jedině nějaká krása.

Pavel Sklenička