Petr Mach při jedné z vernisáží. Snímek je ze zahájení výstavy „Jiří Načeradský ze sbírky Vladimíra Železného“, která proběhla vloni v Galerii Zlatá husa v Praze (patří Vladimíru Železnému) a Petr Mach byl jejím kurátorem.

Petr Mach vystudoval MOA v Rakovníku, chtěl být hajným, dnes je galeristou

Jako au-pair v Německu měl čas i na umění

Rakovnického rodáka Petra Macha, který dnes žije z Praze, jsem poprvé zaznamenala při zahájení výstavy profesora Načeradského v Rabasově galerii. Následně jsme si domluvili rozhovor a musím říct, že povídání s mladým sympaťákem v rakovnické Šalandě bylo opravdu příjemné. Horší pak pro mě bylo, když jsem mu volala, že jsem o záznam na diktafonu přišla. Ale vyšel mi opět vstříc a díky tomu je rozhovor na světě.

Tíhl jste k umění už jako dítě?

Dnes, když se s odstupem času ohlédnu, vidím, že mě už v raném dětství přitahovaly obrazy visící na zdech, ať už to byly reprodukce u nás doma anebo originály u příbuzných. Babička měla v kuchyni obraz hradu Krakovce od Petra Dyršmída, takovou amatérskou vypiplanou malůvku, na které mě už jako dítě provokovala řada malířských podivností. Ale protože se o umění nikdo z rodiny nezajímal, neměl jsem tyto své pochyby s kým prodiskutovat. Navíc všem se ten obraz upřímně líbil. Také mě fascinovala reprodukce van Goghových Slunečnic v našem obýváku, které jsem až předloni viděl v originále v mnichovské Pinakotéce. Jako dítě jsem totiž na tom obraze viděl v pugetu slunečnic hlavu kokršpaněla a trochu se ho bál.

Kdy jste se začal uměním zabývat hlouběji?

V roce 1997. To mi bylo dvacet a právě jsem se vrátil z vojny. Při jednom rozhovoru se Zdeňkem Šímou jsme odbočili od rockové hudby k výtvarnému umění a Zdeněk se mi pochlubil, že je sběratelem grafických listů. Já moc nevěděl, o čem mluví, ale když mi ukázal svoji sbírku, nadchl jsem se. Pak jsme spolu podnikali spanilé jízdy po pražských galeriích a ateliérech umělců a já se ve své nové vášni jen a jen utvrzoval.

U koho vaše spanilé jízdy začaly?

Jedním z prvních navštívených malířů byl náš krajan Jiří Anderle, dále jsme navštívili třeba Jiřího Koláře, Pavla Sukdoláka a řadu dalších. Zdeněk s sebou vozil krásné bibliofilie, tedy limitované tisky s vloženými grafickými listy, pro které měli umělci slabost. A protože jsem podnikavější, nabádal jsem ho, že bychom je mohli v Rakovníku vydávat. Nakonec se nám jich za amatérských samizdatových podmínek podařilo šest realizovat. Dodnes se za ně nestydím a při jejich prohlížení mě přepadá nostalgie.

Se kterými umělci jste na nich spolupracovali?

Při jedné z návštěv u dramatika Josefa Topola na Krakovci jsme došli na téma Husovy pouti a pan Topol vzpomněl, že v roce 1989 napsal text k Husově pouti, který ovšem jako chartista nemohl veřejně přečíst. Text nakonec bez přiznání autorství přečetl před shromážděním u hradu Vlastimil Harapes. Já se Zdeňkem jsme v roce 1999 vydali bibliofilii v nákladu sto číslovaných výtisků, kde byl tento původní text, dále vzpomínky pánů Topola a Harapese a uvnitř byl vložen originální grafický list s motivem anděla od Vladimíra Komárka. Každý výtisk byl všemi autory vlastnoručně podepsán. Dalšími autory byli Jiří Anderle, Pavel Sukdolák, Karel Demel, Jan Pacák a Čestmír Janošek.

Proč jste nepokračovali?

Prvním důvodem byly rozdílné názory na pokračování edice a tím druhým, že jsem odjel do Německa jako au-pair.

Opravdu jako au-pair?

V tu dobu takto odcestovalo několik kamarádek, ale i někteří kluci, takže jsem až takovým exotem nebyl. Mou motivací bylo kromě zdokonalení se v jazyce i poznání světového umění, což se mi v dostatečné míře podařilo. Ve volném čase, kdy jsem nemusel prát, žehlit, vařit, jsem obrážel galerie, knihovny, antikvariáty a byl do umění plně ponořen. Díky tomu jsem mohl lépe odhadnout, kteří čeští umělci obstojí v čase a kteří jsou pouze dobovou módou v naší kotlině.

Předpokládám, že tímto vaše cesta za výtvarným uměním nekončila...

Po návratu jsem s ještě větším nasazením objížděl výstavy po celé republice a navštěvoval umělce. S některými jsem postupně navázal dlouholetá přátelství. Pak v roce 2009 na jedné divoké vernisáži v pražské Galerii Dolmen jsme se s jejím majitelem dohodli na spolupráci. Naštěstí jsme i druhý den po vystřízlivění měli stejné odhodlání společně pořádat výstavy a aukce a tím začala moje profesionální činnost na poli umění. Provozovali jsme galerii na pražské Kampě a měli pobočky v Brně, Ostravě, Přerově a Uherském Hradišti. Zásadním průlomem však bylo otevření galerie ve třetím patře budovy bývalého Knižního velkoobchodu v centru Prahy, kde jsme obývali 800 m2. Zde jsme každý měsíc uspořádali velkou výstavu, čtyřikrát do roka aukci a vydali několik knih a katalogů. Novou posilou našeho týmu se stal historik umění Radan Wagner, zkušený galerista, novinář a malíř. Časem jsme si vybudovali slušné renomé a začala si nás všímat i média, včetně České televize.

Galerie dosud funguje?

Po dvou letech jsme se kvůli vysokému nájmu a příchodu ekonomické krize přestěhovali do menších prostor poblíž Národního divadla, kde jsme otevřeli galerii společně s renomovanou Galerií Vltavín. Tento čistě komerční projekt mě už nenaplňoval, proto jsem se osamostatnil a začal působit jako kurátor výstav a editor knih na volné noze.

Jaké výstavy a knihy jste připravil?

Silně mě zaujala tvorba mladého malíře Patrika Hábla, nepříliš známého autora původem ze Zlína, a rozhodl jsem se jeho dílo zmapovat retrospektivní výstavou a knihou. Dnes je Patrik hvězdou české umělecké scény a úspěšně vystavuje po celém světě. Kniha, kterou jsme společnými silami připravili a vydali, se dostala k rukám významného krajináře profesora Hodonského a ten mě oslovil, zda bych nechtěl být editorem i jeho monografie. No a když knihu o Hodonském viděl profesor Načeradský, oslovil mě zase on a tak to šlo dál a dodnes se vše tímto způsobem řetězí. Podobné to bylo i s výstavami.

Které umělce zastupujete?

V dubnu loňského roku nečekaně zemřel profesor Načeradský, kterému jsem věnoval nejvíce času a sil a připravili jsme spolu celou řadu výstav a publikací. Jinak ze starších malířů intenzivně spolupracuji s Michaelem Rittsteinem, Františkem Hodonským, Ivanem Ouhelem a Vladimírem Novákem. Z mladších umělců pak s Patrikem Háblem a Lubomírem Typltem. Často také navštěvuji sochaře Olbrama Zoubka a rozšiřuji spolupráci s ním.

Hledáte i nové talenty v regionech?

Samozřejmě jako každý galerista toužím po objevení dalšího van Gogha. Ale vážně: na zapomenuté geniální umělce žijící v regionech nevěřím, to nejkvalitnější umění vždy vznikalo v kulturních centrech.

Podle čeho se pozná kvalitní umělec?

Důležité je, aby přinesl osobitý pohled na některé téma anebo na dobu, ve které žije. Aby nedělal kompromisy v tvorbě, vyvaroval se ústupkům ve snaze vytvořit komerčně atraktivní díla, prostě aby potvrdil svůj charakter a hlavně volnou tvorbu neopustil.

Jak si umělce pro spolupráci vybíráte?

Pro mě není měřítkem komerční atraktivnost děl autora, ani lidská spřízněnost, rozhodujícím kritériem je kvalita díla. V Čechách malují tisíce lidí, ale za zajímavé osobité malíře považuji maximálně dvacet z nich. Vždy si kladu otázku, zda by dílo toho konkrétního umělce bylo možné vystavit západně od Rozvadova, aniž by působilo dojmem provinčnosti.

Co si myslíte o specifické řeči kunsthistoriků, která mně osobně přijde nesrozumitelná?

Některé kunsthistoriky podezírám z toho, že vzletnými nesrozumitelnými výrazy pouze maskují nedostatek vlastního názoru. Dlouhá úvodní slova některých kurátorů, navíc čtená z papíru, považuji, řečeno slovy profesora Načeradského, za veřejnou samohanu.

Vzpomínáte si ještě na vaše první samostatné zahájení výstavy?

Samozřejmě, byl to velký stres podobný tomu, jaký jsme jako pionýři zažívali při recitování básní na MDŽ. Největší obavy jsem však měl ze zahájení výstavy nečekaně zesnulého malíře Jiřího Načeradského, které proběhlo v červnu loňského roku v bratislavském muzeu Danubiana. Prvním důvodem byl smutek z odchodu mně blízkého člověka, což mi vhánělo slzy do očí. Druhým byl fakt, že na vernisáž dorazily stovky lidí. V předních řadách seděli velvyslankyně Livia Klausová, Vladimír Železný, Milan Kňažko a další významné osobnosti, také vdova s dcerou, a do toho jsem měl vystoupit já a do mikrofonu promluvit spatra v minimální délce pět minut. Doteď se podivuji nad tím, že jsem to zvládl.

Vždy jste chtěl být galeristou?

Ale vůbec ne, chtěl jsem být hajným jako pan Janota z Hracholusk (směje se).

A umíte si představit, že byste se živil něčím jiným?

Samozřejmě mě může potkat, že se současnou prací neuživím, ale prostředí výtvarného umění bych i tak neopustil. Umím si představit, že bych se v některém médiu věnoval výtvarnému umění – tedy byl novinářem, ale znám se s několika lidmi z této branže a vím, že uživit se touto aktivitou je také velmi obtížné. Určité zkušenosti s médii jsem získal, když mě oslovilo vedení Lidových novin, zda bych byl se ujal role garanta cyklu Investice do umění. Porady v redakci byly pro mě poznáním úplně nového světa. Publikovaný cyklus měl značný ohlas a já byl následně opakovaně dotazován jako tzv. odborník novináři z MF dnes a z deníku Metro. Ale po zakoupení vydavatelství Mafra Andrejem Babišem zanikla i moje spolupráce.

Na čem právě teď pracujete?

Na katalogu děl surrealisty Josefa Istlera v soukromých sbírkách a na knize mapující malířské dílo Jiřího Načeradského. Také připravuji několik výstav. Po nedávno skončené výstavě profesora Načeradského v rakovnické Rabasově galerii, kterou jsem měl tu čest připravit, považuji za svoji povinnost nabídnout rodnému městu i další projekty. Samozřejmě bez nároku na honorář. Snad bude o mé služby zájem.

Lenka Pelcová