Fery Kuna (vlevo) se spolužákem Petrem Maňkošem jako diváci na OH v Londýně.

S mikrofonem za sportem s lánským rodákem Ferym Kunou

Komentátor – sám sobě technikem i hlasatelem

Média – v současné době velký fenomén, který dokáže ovlivnit lidské nálady i názory. Přinášet radost i smutek, to se většinou týká sportovních rozhlasových či televizních komentátorů, podle toho, jak dopadne dané sportovní utkání. Rakovnicko jednoho takového „nosiče“ dobrých a špatných zpráv má. V Českém rozhlasu pracuje lánský rodák František Kuna, který má za sebou i zkušenosti z televizních stanic. Bývalý novostrašecký hokejbalista ( hráčskou sportovní činnost přerušil kvůli práci) si šel za svým snem, který se mu vyplnil. Skoro devadesátiminutové příjemné povídání se vám pokusíme přiblížit v následujících řádcích.

Mediální začátky

O práci sportovního komentátora snil František Kuna již od mládí. Detaily ale musel Ferymu připomenout jeho otec. „Prvopočátky se datují kolem roku 1996, kdy mi bylo deset a konalo se MS v ledním hokeji ve Vídni. Sledoval jsem zápasy české reprezentace a tátovi jsem tenkrát řekl, že by mě taková práce bavila. Sedět, koukat na hokej a povídat o tom do mikrofonu. Tenkrát tomu asi nikdo nepřikládal váhu, ale zhruba za sedm let, když začínal program ČT 4 sport, tak jsem se nerozpakoval a poslal jsem e-mail Robertu Zárubovi. Šel jsem rovnou na místa nejvyšší. Napsal jsem mu, že jsem student, a právě toto mě baví a že bych rád takovou práci dělal. Překvapení přišlo asi za půl hodiny, kdy mi Robert Záruba odepsal e-mail asi na padesát řádků, což mě velmi mile překvapilo. Že mi děkuje za zájem, ale že toto není ta správná cesta. Doporučil mi, abych si zkusil někde regionální zpravodajství, „onlajny“ a postupně se v této práci zaškolil. Deset let od této rady jsme se potkali v roce 2014 na MS v ledním hokeji v Minsku. Na toto téma jsme se ale nebavili. Čekám na vhodnou příležitost,“ začal své vyprávění Fery.

Čtyři televize

František si ovšem šel za svým snem. Ale popořádku. „V roce 2005 jsem odmaturoval a napsal jsem do deníku Sport. Petr Dias mi odepsal, že není problém, abych přišel, že prostor dostanu. Dělal jsem externího spolupracovníka. To byly první zkušenosti s psaním. Bohužel jsem začal studovat vysokou školu v Plzni a neměl jsem čas. V létě 2006 jsem si hledal brigádu a bylo mi jedno, co. Náhle jsem objevil zprávu, že začínající televize Z1 hledá sportovního redaktora. Absolvoval jsem dvě kola pohovorů, včetně testů se sportovní tématikou. Rozloučili jsme se klasickou větou – děkujeme, my se ozveme. Nedával jsem tomu velkou váhu, ale zhruba za čtrnáct dní přišel e-mail, že jsem přijat. Naučil jsem se tam všem základům, od komentování, střihání šotů, až po psaní a čtení zpráv. Byla tam výborná parta lidí, kteří jsou dnes v jiných médiích. Zprvu to bylo hodně fogo hogo. Na peníze se moc nekoukalo, ale pak se začalo šetřit. Zhruba po roce si nás vedení svolalo na poradu, kde nám řekli – děkujeme za vaši práci, ale dnes v půlnoci televize Z1 končí, máte někdo nějaké otázky? Ono to zní vtipně, ale nebylo to příjemné. To bylo moje první zavření televize.

V dalším mém pracovním životě je důležitou osobou Honza Suchan, který po mém konci v Z1 dělal v Českém rozhlasu. Jelikož jsme byli neustále v kontaktu a věděl, že hledám práci komentátora, tak mi zavolal, že jde dělat hlasové zkoušky do Eurosportu, zda bych nešel s ním. Vlastně si mě vzal jako konkurenci. A co se nestalo. Mě vybrali a jeho ne. Bylo mi to trapné, ale Honza to vzal dobře. Vzali mě do Eurosportu a hned na mě vychrlili – Připravte se, zítra komentujete vodní pólo. Úplně jsem se zděsil, protože jsem o vodním pólu věděl pouze to, že se hraje na čtvrtiny a v bazénu. A oni byli nad věcí – to bude v pohodě. Přes noc se naučte pravidla, a to zvládnete. Byl jsem hozen do vody, ale naštěstí jsem se neutopil. Časem jsem v Eurosportu „chytil“ různé lahůdky, jako třeba ragby, kriket nebo jachting. To byla bomba. Půl hodiny ti jede jachta na moři. Kamera sem tam udělá jen jiný záběr a ty musíš komentovat, ale mělo to své kouzlo (smích).

V tu dobu začala vysílat i pražská televize Metropol. Zde už to bylo méně zábavné. Dělal jsem internetového zpravodaje. Když někdo natočil příspěvek o pražských psích útulcích, tak jsem si ho pustil. Přepsal a pověsil na net. Bohužel přišlo moje druhé zavření televize – Metropol skončila. Následovala krátká, asi tříměsíční epizoda v televizi Pětka. To bylo nejméně příjemné období, protože dodnes mi dluží výplatu. Na druhou stranu, v Pětce jsem dostal první příležitost postavit se před kameru. Zval jsem Pražany na sportovní akce, které se konaly následující týden. Po třech měsících ale i Pětka skončila. Co se týče Eurosportu, který mi zůstal, tak ta práce byla super, ale je velmi nárazová. Jsou měsíce, kdy se nezastavíš, a jsou měsíce, kdy nemáš do čeho píchnout,“ říká František Kuna.

Komentátorská pozice Českého rozhlasu v hokejové hale v Karlových Varech. Na počítači osobní maskot Sven Korken.

Cesta do rozhlasu

Po skončení v Metropoli i Pětce ale František nechtěl tuto práci opustit. „Opět pomohl Honza Suchan, kterému jsem zavolal, jestli v rozhlasu neberou nové pracovníky. Za pár dní mi telefonoval Míra Bureš, s nímž jsem pracoval v televizi Z1, a nyní dělal vedoucího sportovní redakce. Vychrlil na mě, abych přišel druhý den do rozhlasu, že má místo na poloviční úvazek. ,Vím, že děláš v Eurosportu a mluvit umíš, kdy můžeš nastoupit?‘ Neváhal jsem ani minutu a druhý den už jsem prošel zaškolováním. Rok jsem fungoval na poloviční úvazek, ale po roce odcházela kolegyně na mateřskou dovolenou. Do té doby jsem mohl skloubit práci v Eurosportu i Českém rozhlasu. Ani jedné straně to nedělalo problémy. Vždy jsem si udělal plán a v pohodě to vycházelo. Po roce jsem nastoupil do rozhlasu na hlavní pracovní úvazek a po týdnu jsem odjel na MS v ledním hokeji do Minsku.“

Miliony v Minsku

Podruhé byl Fery Kuna vhozen do vody, když s kolegou Štěpánem Pokorným odjel komentovat MS v ledním hokeji do Minsku. „Lehká nervozita sice byla, ale tato práce mě baví a moc jsem se těšil. Na druhou stranu, raději bych jel do Švédska, Finska nebo Kanady, což jsou hokeji zaslíbené země. Ale věřím, že i ta Kanada jednou vyjde.

Když jsem viděl, jaký kolos jede do Minsku z České televize, tak jsme si se Štěpánem připadali jako chudí příbuzní. První překvapení nastalo při výměně peněz. V Bělorusku je inflace a největší bankovka je dvousettisícovka. Když si vybíráš tři miliony, tak si dovedeš představit, co na tebe vypadne za množství bankovek. Do hospody potom jdeš na večeři a na pivo s milionem (smích).

Co se týče hokeje, tak to byla parádní zkušenost. Viděl jsem tréninky i zápasy. Většina našich reprezentantů jsou pohodáři. Na druhou stranu jsou to jen sportovci a nedivím se, že odpovídají pořád stejně. Vždyť i ty otázky jsou pořád stejné. Jak odpovídat jinak. Osobně bych rozhovory s hráči v přestávkách zrušil. Oni jsou třeba frustrovaní z průběhu zápasu a ještě mají odpovídat novinářům.

V Minsku jsme zažili se Štěpánem i horkou chvilku. Přišli jsme na stadion, chtěli se spojit s centrálou v Praze, ale spojení bylo stále hluché. Štěpán šel po kabelu a najednou zjistil, že je uříznutý. Do zápasu chyběly čtyři minuty. Co teď. Existuje sice možnost komentovat po telefonu, ale to je šílená kvalita. Zavolali jsme technika a ten jen vytřeštil oči. Museli jsme něco udělat. Vedle měli svoje stanoviště Švýcaři, kteří hráli všechny své zápasy v druhé hale a do té naší nechodili. Přesunuli jsme se k nim do kabiny. Navázali spojení a zápas odvysílali. Jen do Švýcarska potom přišla faktura za přenos zápasu, který nikdy nedělali,“ směje se František.

Specializace na hokej

Sportů je na světě velice mnoho. V Českém rozhlasu mají komentátoři i své specializace. František Kuna není výjimkou. „Dva největší sporty jsou lední hokej a fotbal. V naší pražské redakci je polovina „fotbalistů“ a druhá polovina „hokejistů“ a všichni k tomu mají ještě nějaký jiný sport. Já zatím nikoliv. Jak už je to zaběhlé, tak si zatím druhý sport hledám, ale vypadá to, že jej mít nebudu. Rozhlas rozjíždí netové vysílání a zprávy na Facebooku a Twitteru, což jsem dostal na starost. Tím neříkám, že na jiné sporty, než je lední hokej, nechodím. Dělal jsem fotbal a nyní o Vánocích jedu s kolegou Tomášem Kohoutem na Turné čtyř můstků. Na tuto práci se moc těším, bude to opět nová a zajímavá zkušenost.

Označení komentátorského stanoviště Českého rozhlasu na MS v Minsku.

Zajištění akce

„Akce od akce se liší. Třeba MS v ledním hokeji bylo vyřešeno akreditací přes svaz. Měli jsme zajištěný hotel i cestu. Jsou ale situace, kdy si najdeš sám letenky, předáš je v redakci, oni je objednají a ty si je jenom vytiskneš. V Minsku byla výhoda, že jsme měli hotel tři sta metrů od haly, kde hrála česká reprezentace, takže jsme nemuseli řešit dopravu. Tedy až na semifinále a souboj o třetí místo, které se hrálo v druhé hale, a ta byla přes celé město. Sice byl připraven pro novináře autobus, ale ten jel přes centrum a strašně dlouho, proto jsme to řešili taxíkem.

Před pár dny jsem se vrátil z Finska, kde jsem byl na Karjala cupu, a ten kompletně řešil hokejový svaz. Jenom mi zavolali, abych byl v daný čas na letišti, a dál jsem se o nic nestaral.

Když vyjíždíme na jednorázovou akci, tak jsem si musel vše zajistit a připravit plán. Na takových akcích musíš schovávat všechny doklady a účty, jinak bys v tom finančně zahučel.

Výhodou je, když umíš cizí jazyky. Domluvím se anglicky i německy. Přemýšlím ale, že začnu i ruštinu, která mě na základce minula, ale jak to tak sleduji, tak bude tento jazyk potřeba. V Rusku bude v budoucnu mnoho sportovních akcí. A já nemám rád, když se nedomluvím. To je potom velký handicap.“

Úžas ve Finsku

Nejsilnější zážitek ve svém krátkém komentátorském životě zažil František při letošním Karjala cupu. „Viděl jsem plakáty na sportovní akci. Původně jsem si říkal, že tam ani nepůjdu, že to bude jen nějaká doprovodná akce. Chtěl jsem jít do města, ale slyšel jsem hluk, tak jsem si řekl, že tam jenom nakouknu. Úplně jsem oněměl úžasem. Plná hala a na led nastupovaly v retro zápase reprezentace Finska a Švédska z roku 1995, kdy Finsko získalo první titul mistrů světa. Na led vyjížděli ve finských dresech Esa Tikkanen, Jari Kurri, Jarmo Myllys, Marko Kiprusoff, Jane Ninnima, Sakku Koivu, Ville Peltonen a řada dalších. Švédové tam tolik hvězd neměli, ale úplně mě ten zápas pohltil a viděl jsem jej celý. Po zápase pořadatelé rozvinuli červený koberec a byla tiskovka. Chytil jsem Jane Ninnimu a on mi řekl pár vět. Rozhodl jsem se, že z toho udělám reportáž. Nakonec z toho bylo čtyři a půl minuty, což je neskutečně mnoho a nevěřil jsem, že mi to vezmou. Vzali. Byl to zatím nejsilnější zážitek v mé práci, a to jsem v Minsku mluvil se svým idolem Jardou Jágrem, s Ovečkinem, Malkinem, ale finská akce byla zatím nejlepší,“ tvrdí Fery.

Přípravy na utkání

Na každou práci musí být člověk připraven. Komentování sportovních přenosů není výjimkou. „Asi tuším, kam míříš. Robert Záruba je v tomto směru neskutečný pedant, ale práce v televizi a v rozhlase je jiná. On rozsáhlé přípravy potřebuje. My v rozhlase už tolik ne. Samozřejmě si je děláme, ale mně už se několikrát stalo, že to nebylo vhodně použito. Lední hokej je rychlá hra a dvě vteřiny pro komentátora je strašně dlouhá doba. Zvlášť, když ti vypadne slovo nebo myšlenka. To je potom nekonečné (smích). Stalo se mi, že jsem měl připravené nějaké zajímavosti a čekal jsem na vhodný okamžik. Najednou jsem si řekl – teď to bude ono. Začal jsem posluchačům tuto zajímavost říkat, když přišel rychlý útok a gól. Nejhorší je, když nepřipravíš posluchače na gól a potom se ještě musíš vracet k rozmluvené zajímavosti. V rozhlase to je proto trochu specifické. Základ je, abys popsal dění na sportovišti. Když máš komentovat přímým přenosem hokejové utkání, tak je to pěkný záhul. V patnácté minutě každé třetiny máš tak sucho v puse, že hledáš příležitost se napít.“

S mikrofonem za hokejem

Hlavní pracovní náplní Františka Kuny je komentování ledního hokeje. Fenoménem Českého rozhlasu je pořad s Mikrofonem za hokejem. „Komentování tohoto pořadu je relativně pohodové. Máš jen několikavteřinové vstupy, kde musíš divákům popsat hlavní události, které se staly mezitím, co linky byly na jiných stadionech, a rychle předat slovo na další. Většinou to jsou čtyři krátké věty. Je to ale super práce. Největší rozdíl je ve stadionech. Když jdu do O2 arény na Slavii, tak musím mít dalekohled, protože monitory nemáme a naše místo pro komentování je pod střechou, a to bez dalekohledu poznáš podle pohybu jen Vlasáka s Bednářem. Naopak super to je v Litvínově. Sice je to starý plechový stadion, kde je bordel, ale sedíš kousek nad střídačkou a jsi v dění. Je to takový hokejový Ďolíček. Na toto bylo dobré i Kladno,“ tvrdí Fery.

Motivací je olympiáda

„Moje práce je skvělá a moc mě baví. Nikdy jsem ani na chvilku nelitoval, že jsem se na ni dal. Je to velice pestrá práce. Sice pracovně náročná, ale mě baví jak práce v terénu a ve studiu, tak mi nevadí ani cestování. Takže nemám s ničím problém. Raději jedu na akci na stadion, než sedím v redakci a čumím do kompu, ale každé má svoje kouzlo. Velkým lákadlem jsou pro mě olympijské hry. Nejbližší jsou v roce 2016 v Rio de Janeiru. Sice nemám žádný letní sport, ale třeba se na mě štěstí usměje. Český rozhlas chce pokračovat v informování veřejnosti přes Facebook či Twitter. Kdyby to nevyšlo, tak za další dva roky jsou zimní olympijské hry a mohla by přijít druhá šance,“ rozloučil se se mnou František Kuna.

David Svoboda