Svatební foto novomanželů Štampferových – 5. 12. 1964.
Dana a Václav Štampferovi byli před 50 lety posledními snoubenci oddanými v Roztokách
Nejlepším receptem na spokojené manželství je tolerance
V pátek 5. prosince oslavili zlatou svatbu – 50 let společné cesty životem – Dana a Václav Štampferovi z Roztok. Znám tyhle dva úžasné lidičky už desítky let. Vašek, přezdívaný Bivoj, je celoživotní tramp, muzikant, amatérský malíř a legendární kominík křivoklátského regionu. I když na první pohled působí tak trošku jako „bručoun“, má zlaté srdce. Alespoň to o něm říká jeho životní partnerka Dana, která je jednoznačným „mluvčím“ rodiny. „Život mě naučil, abych měla ostrý lokty a prořízlou hubu,“ říká Dana Štampferová. Oba dva se shodují, že 5. prosince 1964 byli na dlouhá léta posledními snoubenci, kteří byli na tehdejším MNV v Roztokách oddáni. Tak jsem se jich po půl století šel zeptat, jak se to tehdy všechno seběhlo…
Medik s koulemi a štětkou
„Poznali jsme se v tanečních v Osvěťáku. Stojím tam tak s kamarádkou Alenou Vernerovou na verandě a koukáme dolů po klukách, když jsem ho uviděla. Povídám: ,Vidíš tamtoho kluka, jaký má krásný oči?‘ ,A ten vedle taky,‘ kontrovala kamarádka. Tak jsme se dohodly, že při dámský volence pro ně půjdeme. Byli to Vašek Štampfer a Pavel Škvára z Roztok,“ začíná své vyprávění Dana.
Ta v té době, byť ji bylo teprve šestnáct, už pracovala v Rakoně. Udělala sice zkoušky na hereckou školu v Praze, ale matka jí odmítla podepsat přihlášku ke studiu. „Tak jsem šla z justu makat do Rakony.“ Ale vraťme se na parket. Když legendární tancmajstr Majer ohlásil neopakovatelným způsobem „Dívenky pro hochy“ dámskou volenku, šla Dana pro Vaška. „Vůbec nemluvil, tak jsem si řekla, že to bude nějakej burgán a příště už s ním tancovat nebudu a vrátím se ke klukům, s kterejma jsem chodila v Rakovníku do školy. Nojo, jenže příští hodinu vyzval tancmajstr zase kluky, aby se zadali, a k mýmu údivu stál přede mnou Vašek a požádal mě o tanec. Když jsem se ho zeptala, co studuje, tvrdil, že medicínu.“
Tak to šlo asi dalších pět lekcí. „Pak se stalo, že pro mě přišel takovej mrňous a říkal, že se jmenuje Honza Vydra a je z Roztok. Tedy ze stejný vesnice, jako Vašek. Tak jsem se ho zeptala, nic netušíc, jaký ročník medicíny Vašek studuje. To, co mi Honza odpověděl, mě uzemnilo: ,Jakej medik, dyť je to kominík.‘ No počkej, já ti dám medika, řekla jsem si a při první příležitosti jsem si Vaška vychutnala. Při tanci mu povídám: ,Odkdy nosí medici koule a štětky?‘ A představ si, Vašem mě nechal stát uprostřed parketu, jak se styděl za to, že jsem ho odhalila. A příště už nechtěl do tanečních přijít, ale nakonec přišel. Tak jsem pro něj šla a řekla mu, že je mi úplně jedno, čím je.“
Taneční skončily a Dana s Vaškem spolu začali chodit. „Jezdil jsem za Danou do Rakovníka a jednou jsem málem dostal přes držku v parku od rakovnických kluků, kteří mi říkali, abych si chodil s vesnickejma holkama a nechal rakovnický na pokoji. Samozřejmě jsem je neposlechl a s Danou jsme chodili další dva roky,“ pokračuje ve vyprávění Vašek.
Podle Dany a Vaška je nejlepším receptem na spokojené manželství tolerance.
Sedmnáctiletá nevěsta
Dana vzpomíná, jak se seznámila s Vaškovými rodiči. Hlavně táta Štampfer, vyhlášený kominík (Vašek byl dlouhá léta jeho tovaryšem), jí padl do oka. „Jednou jsem jela Vaška navštívit a jeho maminka mně řekla, že připravují s tátou v Klucné vory. Měla jsem na sobě baloňáček a kráčela do Klucné. Když mě táta Štampfer uviděl, zvolal: ,Jde nám další pomocník.‘ Dostala jsem do ruky loupák a loupala kůru ze stromů. Baloňák, nebaloňák. A tak to bylo pokaždý.“
Ještě jsem se ani nestačil zeptat, kdy se rozhodli ke svatbě, když Vašek přiznal barvu. „No, jak jsme tak připravovali dříví na vory, tak jsme taky v Klucný prolézali jeskyně a nějakým nedopatřením jsme se najednou museli brát. To bylo v roce 1964.“ „Bylo mi sedmnáct a museli mě ostaršit,“ dodává Dana. „Doma byl mazec. Tehdy jsme bydleli ve Fučíkově ulici, tam, kde dneska bydlí Sáša Pleska, jenže v přízemí. Máma na mě v prádelně řvala tak, že to muselo slyšet půl Rakovníka. Vašek ani nenašel odvahu k nám jít.“
To u Štampferů v Roztokách vše proběhlo klidně. „Řekl jsem doma, že se musím ženit. Táta si zapálil cigaretu a prohlásil: ,Musíš chodit na brigády, makat, přivydělat si peníze a ne, abychom tě živili!‘ Tím to skončilo…“
Poslední svatba
Na svatební den se oba dobře pamatují. Tehdejší předseda MNV Roztoky Milouš Hadrava jim řekl, že jsou poslední svatba, protože se v Roztokách ruší matrika. Od té doby se oddávalo už jenom na Křivoklátě. „Mně svědčil Olda Stříbrský a Vaškovi Pepík Hamouz. Oddával nás předseda Hadrava s matrikářkou Květou Větrovcovou. Když jsme ráno jeli na výbor, bylo krásně. Přišli nás zatáhnout všichni kominíci. No, a když obřad skončil a my vylezli zase ven, začal padat sníh. Tehdy první ten rok. Než jsme dojeli do Rakovníka k fotografovi, tak chumelilo. Po vyfocení jsme se vrátili do Roztok a doma, u Vaškovejch rodičů, jsme měli hostinu. No a 7. dubna 1965 se nám narodil Vašík. Děda ho řádně zapil, protože to byl další Václav v rodině,“ vzpomíná na půl století starou událost Dana.
Dana a Vašek po padesáti letech.
Martýrium s byty
Popisovat martýrium, které mladí manželé zažili se sháněním a výměnami bytů, by vydalo na tlustou knihu. Nejprve si předělali jednu místnost ve Fučíkově ulici a bydleli u Daniny matky. Když ale Vašek musel v srpnu 1965 na vojnu, vztahy mezi matkou a dcerou se zhoršily. „Jednou o půlnoci mi vyházela všechny věci, a tak jsem v půl jedný v noci odjela do Roztok, i s pětiměsíčním Vašíkem. Štampferovi nás hezky přijali. Pantáta jel situaci druhý den řešit s mojí mámou, a když se vrátil, prohlásil: ‚Budeš u nás bydlet, co bude Vašek na vojně. Tak se i stalo.‘
Když Vašek přišel z vojny, vrátili se na krátkou dobu do Rakovníka a sháněli byt. „Na Sekyře byl starý byt s dvěma místnostmi a pavlačí. Tak jsme si ho začali upravovat. Najednou se tam objevila babka Stiborová a povídá, že až ho zvelebíme, že by si ho vzala a nám by dala úplně novou garsonku v bytovce u Váhy. Řekla, že byt, který jsme dostali, byl jejího přítele, co utekl do Kanady, že tam má vedle jednu místnost, kterou by mu hlídala. Tak jsme se dohodli a přestěhovali jsme se do 4. patra na Váze. Tam se nám narodila v roce 1970 Danuška.“
Dana pak popisuje další anabázi, kterou absolvovali při výměnách menších bytů za větší. Jednou šlo dokonce o trojsměnu, v níž figuroval i byt v Praze. Nakonec Štampferovi skončili v bytě 4+1 v Nádražní ulici proti OUNZu. Tady bydleli dvanáct let, než byt přenechali synovi, a odstěhovali se do Roztok. „Táta zemřel, bylo to tu prázdné, a tak jsme si byt předělali k obrazu svému a už jsme tu dvaadvacet let,“ končí vyprávění o bytové anabázi Vašek.
Jediná hádka
Štampferovi vypadají jako spokojený pár. Téměř ideální. A tak jsem jim na závěr našeho povídání položil několik otázek, jak se říká, „na tělo“.
Na dotaz, zda si vůbec někdy lezli na nervy, Dana bez rozmyšlení odpovídá: „Občas jo, ale Vašek se nerad hádá. Já bych se hádala, ale s ním to nejde. Známe se 52 let, 50 let jsme spolu a ještě mi neřekl, že jsem pitomá nebo blbá.“
„Jednou jsme se pohádali. Ještě když jsme bydleli v Rakovníku. Utekl jsem z domova, sedl na vlak a odjel do Klucné na chatu. Když jsem tam přišel, bylo do půli lejtek sněhu. V chatě byla strašná zima, i když jsem topil. Celou noc jsem stál u kamen a klepal se zimou. Byl jsem rád, když druhej den Dana přijela i s Vašíkem, řekla mi, abych neblbnul a šel domů, že je lepší hádat se v teple, abych nenastydnul. Začali jsme se smát a všechno bylo v pohodě. To snad byla nevětší hádka za 50 let našeho manželství,“ dodává Vašek.
Oba dva se shodují, že nejlepším receptem na dlouhé a spokojené manželství je tolerance. „Nemáme moc peněz, nemáme na všechno, co bychom chtěli. Možná, že i to nás drží při sobě. Musíme počítat, a když si našetříme a něco koupíme, máme z toho větší radost. Vašek nesnáší půjčky. Jediná, kterou jsme kdy měli, byla před léty na barevnou televizi, kdy jsme platili do Multiservisu 500 korun měsíčně,“ prozrazuje Dana a Vašek ji doplňuje: „Někdo říká, že na dluhy neprší. Ale s dluhem usínáš a s dluhem vstáváš.“
Tomáš Bednařík