Helena Mandová vyráží s dětmi na procházku.

Helena Mandová porodila a rázem Milému narostl počet obyvatel o tři

Díky paterčatům jsme nebyli tak šílená atrakce

Když vyjede Helena Mandová z Milého s kočárkem se svými dětmi na procházku, je to podobné, jako by vyjela s Trabantem. Takovou šířku silnice s ním zabere. V kočárku totiž vozí trojčata. A čím jsou starší, tím víc se pro ni jejich každodenní procházky mění v pojízdnou posilovnu. Přitom je Helena Mandová subtilní žena. Pokud vás děsí představa dvojčat, pak vězte, že péče o ně je relativně zvládnutelná. To trojčata by dokázala bez pomoci opečovávat jedině chobotnice. Aničce, Vojtovi a Petrovi (kluci jsou jednovaječní) je patnáct měsíců. To nejkritičtější období tedy mají manželé Mandovi právě před sebou.

Toužila jste mít velkou rodinu?

Já jsem byla naopak takový ten opožděný jedinec, co si říká, že jednou chce mít děti a odkládá to a odkládá. Pak jsme před pěti lety koupili v Milém dům a začali ho s manželem přebudovávat. To už mi bylo dvaatřicet a už jsem děti i docela chtěla. A když jsem se konečně rozhoupala, čtyři roky se nic nedělo. To už mi začalo hloubat v hlavě a říkala jsem si, abych tu nakonec jednou neumřela v osamění ohlodaná od koček a psů (směje se).

Podstoupila jste tedy umělé oplodnění?

Ne, počali jsme je přirozeně, i když hormonálně napomoženo nám bylo. Pomohla mi hormonální stimulace. Do centra reprodukční medicíny jsem přišla v listopadu, v prosinci jsme to začali kout a v lednu jsem otěhotněla, takže to naštěstí mělo velice smírný, krátký průběh bez nervů a šílených hormonálních léčeb. Ale bylo mi řečeno, že hormonální stimulace zřejmě nebyla v tom, že se povedla trojčata, zásadní. Mám totiž k vícečetnému těhotenství sklony geneticky. V rodině máme dvojčata z tatínkovy i maminčiny strany v přímé linii. A moje sestra má dvojčata.

Na alternativu, že se vám narodí dvojčata, jste tedy připravena byla. Přesto musela být zpráva o trojčatech velký šok?

Nejdřív to vypadalo, že čekám dvojčata. Na to jsem reagovala tak, že je to docela fajn. Bylo mi šestatřicet a říkala jsem si, že by to třeba jednou vyšlo a napodruhé už by nemuselo, takže takhle budeme mít dvě děti naráz. Pak se na ultrazvuku ukázalo, že čekám tři děti. A přiznám se, že to už tak radostné nebylo, byla jsem z toho opravdu dost špatná. Ale i na tuhle představu jsem si pak docela zvykla. A děkuji paní Kiňové, která měla chvíli přede mnou paterčata, protože díky ní jsem zaplaťbůh nebyla tak šílená atrakce a tolik si mě v Podolí, ani v Motole nevšímali. A ohledně toho počátečního šoku pro mě bylo svým způsobem výhodou, že jsem žádné děti neměla. Neměla jsem představu, co mě čeká a taky jsem se při tom nemusela zabývat žádnou péčí o starší dítě.

Víte, kolik trojčat se v Česku běžně rodí?

Od doby, co se při umělém oplodnění nesmí vkládat do dělohy více vajíček než dvě, se počet trojčat omezil. Většina z nich je přirozeně počatých. V nemocnici mi nabízeli, že by se to dalo vyřešit, abych nečekala tři děti, ale to jsem nechtěla. Už to pro mě nebylo schůdné. Sice to bylo v normě zákonem povolené, ale jakmile na ultrazvuku vidíte, že už to jsou malí človíčci, najednou k tomu máte zcela jiný přístup, než když je to jen v teoretické rovině. Tak jsem si řekla, že to nechám na přírodě. Buď to zkratuje ona, nebo to vyjde. A vyšlo.

Přitom jste postavou subtilní, nebo to je až po dětech?

Je pravda, že jsem teď ještě hubenější, než jsem byla. Ale celý život jsem plus mínus podobně štíhlá. Ona ale postava není až tak směrodatná. Říkali mi, že i paní Kiňová, když do nemocnice přišla, nebyla žádná vazba. V Podolí se mnou leželo dost žen, které čekaly dvojčata, a všechno to byly velice subtilní typy.

Nebála jste se, že v posledních měsících břicho ani neunesete?

Fakt je, že jsem rodila ve 32. týdnu a i když mi scházely skoro dva měsíce, regulérně jsem vypadala jako žena v devátém měsíci, která je tak akorát v termínu před porodem. Moc si nedovedu představit, jak bych vypadala, kdybych to vydržela do 35. týdne, to už bych asi přepadávala na nos (směje se). I když mi porodní asistentky říkaly: Ale prosím vás, vždyť vy nemáte žádné bříško; připadala jsem si jako hrozná velryba.

Bylo na vás vidět těhotenství brzy?

Velice brzy. Snažila jsem se to v práci ututlat alespoň do té doby, než budu mít hotové genetické testy, ale nepovedlo se. Kolegové to na mně poznali rychle. Když najednou narostly té mé klučičí postavě ženské tvary, začalo to být lidem v okolí divné. Ale měla jsem štěstí na pohodové těhotenství. Do Prahy do práce jsem jezdila až do šestého měsíce a ještě v sedmém jsem mohla pracovat alespoň z domova. A jakmile přišel čas mého nástupu na mateřskou, nelíbily se lékařům na ultrazvuku průtoky jednoho dítěte, tak mi nekompromisně řekli, že mě zavřou na rizikové těhotenství a tam mě to v klidu pod dohledem nechají donosit. Já jsem se tam se strašnou nechutí odstěhovala a hrozně jim za to lála. Ale pak jsem byla vděčná, protože jsem sama viděla, že kdyby mi tady, 60 kilometrů od porodnice, praskla v noci voda, asi bych tu s trojčaty moc v klidu nebyla. Navíc to tu bylo před rokem ještě v daleko větší rekonstrukci, než je to dnes. Nakonec jsem tam na rizikovém byla jen týden, než se děti narodily. Ale poležela jsem si tam pokorně pět týdnů, protože nedonošené děti standardně pouštějí až ve 36. týdnu, pokud jsou fit a zdravé a mají váhu kolem dvou kil.

Byly po narození v inkubátoru?

Z počátku byly. I když se děti narodí zdravé, jsou přeci jen nedonošené, takže mají většinou problémy s dýcháním. Z našich dětí měla bohužel po narození komplikaci Anička. Dvanáct hodin po porodu prodělala pneumotorax, na dětském JIP pobyla čtrnáct dní. Bylo to závažné, šlo jí o život, ale zaplaťbůh za podolské lékaře, díky nimž jsme z porodnice odešli všichni čtyři.

V Praze jste rodila z důvodu, že se jednalo o vícečetné těhotenství?

Pokud čekáte více dětí, okresní porodnice vás nepřijme, protože je takřka 99procentní předpoklad, že budete rodit před 36. týdnem a malé porodnice nejsou na předčasné porody vybavené, většina nemá inkubátory.

Co trojčata a kojení?

Trojčata z Milého. Zleva Vojta, Petr a Anička.

Sice jsem kojila, do začátku pátého měsíce jsem se snažila, ale nebyla to velká sláva a moc to nestačilo. Je strašný stres a kolotoč, když dvě děti kojíte, jedno vám ječí, protože má taky hlad a nakonec je musíte ještě dokrmit. Takže děti pily hlavně umělé mléko. A velmi mi pomohla tchyně, která tehdy šla do lékárny na hlavním nádraží v Praze, kde byli tak hodní, že nám, když jsme jim ukázali fotku trojčat, rok drželi slevovou cenu. I tak to bylo šílené a každý měsíc jsme v lékárně nechali 3,5 tisíce korun.

Jak jste sháněli kočárek?

Kočárek pro trojčata je poměrně nedostupná věc. Přes svoji ženskou lékařku a její sestřičky jsem ale poznala laktační poradkyni v Podolí, které se před čtyřmi lety narodila trojčata. Kočárek, který dlouho nemohla prodat, jsem od ní koupila.

Musím se přiznat, že jsem čekala, že rozhovor v blízkosti dětí neuděláme. Že vás přes řev neuslyším. A teď tu s trojčaty sedíme v jedné místnosti a děti jsou v klidu. To jsou takhle hodné pořád?

Většina lidí, co mají vícerčata, říká, že jsou děti svým způsobem hodnější. Jsou zvyklé, že se pozornost neupíná jen na jedno, ale dělí se mezi všechny. Ale samozřejmě taky umí dát hodně výrazně najevo, že teď je chvíle, kdy mají hlad nebo jsou podělané. A když mají tu chvíli všechny najednou, je to velmi náročné. Ale zase než nemít žádné děti, je rozhodně lepší mít tři naráz. Navíc takové báječné, že jo? (Obrací se k Vojtovi, který právě začíná nabírat na pláč).

V čem je to na psychiku nejhorší?

Myslím, že je to stejné jako s každým dítětem. Kdybych neměla hodnou rodinu, byť žijící dost daleko, která mi pomáhá, tak bych to asi takhle nezvládala. Že je toho moc a je to náročné, je asi normální, s tím se nedá nic dělat. Jednou jsou děti tři, všem rostou zuby, všechny občas nespí, to jsou standardní věci, které zažívá každá matka i s jedním dítětem. Se třemi je to horší v tom, že se s dětmi sama nikam nedostanete. I když máte auto, tak tři děti prostě sama nepoberete. Když s nimi potřebuji zajet k lékaři nebo kamkoli jinam, musí si manžel vzít v práci volno. Chůvu si pořídit nemůžete, protože z jedné mateřské živíte tři děti a z jednoho platu splácíte dům. A není z toho úniku. Dětem byl rok a já bych se po dvou letech nutně potřebovala vrátit do práce. Alespoň na poloviční úvazek. Tak začínám pomalu shánět, kdo by mohl děti hlídat a aby se mi i finančně vyplatilo se do práce vrátit. Se třemi dětmi to moc velká šance není.

Máte ke trojčatům i nějaký zákonný nárok na pomocnici?

Shodou okolností jsem v nemocnici ležela s paní, která pracovala v pečovatelské službě jako ekonomický referent. Věděla, že mám s trojčaty na pomoc nárok a tak mě instruovala a jen díky jejím radám mám dnes pečovatelskou službu. A paní Petrželková a magistr Kejla, kteří pracují na rakovnickém městském úřadu na odboru sociálně-právní ochrany dětí, jsou zlatí lidé. Nejenže mi to zařídili, ale občas se tu i zastaví, aby se podívali na děti a pozdravili nás. S rakovnickými úředníky mám veskrze dobrou zkušenost, strašně mi pomohli. Když jsem přišla z porodnice, pomáhala mi určitou část měsíce maminka a tchyně, ale na další měsíc už jsem neměla nikoho. Úředníci napřeli síly a nakonec mi tu s úklidem začala pomáhat pečovatelka. Je to obrovská pomoc. Paní na úklid domácnosti bych si při mateřské vzít nemohla a představa, že tu ke všemu ještě žehlím stohy plen a vytírám podlahu, protože s dětmi hygienu dodržovat musíte... To už by mě opravdu porazilo. Na pečovatelku mám nárok od pondělí do pátku na 2,5 hodiny denně. Prozatím stačí, když jezdí třikrát týdně. Až budou děti starší, možná její pomoci využiji víc. Tím, že jsou to pohodové děti, to naštěstí zvládám bez asistentky, na kterou bych ale nárok neměla.

Není moc spravedlivé, že se třemi dětmi berete mateřskou ve stejné výši jako matky s jedním dítětem?

Nejsem typ člověka, který by někde hřímal: Nemám peníze, pošlete mi je! Ale na jednu stranu cítím jako hroznou nespravedlnost, aby žena s jedním dítětem brala stejné peníze jako já se třemi. Je to nesrovnatelné. Dnes mi říkala tchyně, že na toto téma četla v novinách článek. Podle něj jsem tím, že mám tři děti naráz a ne postupně, bita tak, že při současném nastavení sociálního systému údajně přicházíme o 583 tisíce korun. Ale abych si jen nestěžovala. Občas nám někdo vypomůže. Paní Petrželková například za nás ztratila slovo v Rakoně a podnik nám věnoval několik multipacků plen. Zaplať pánbůh za každou takovou pomoc.

Myslíte, že vás to nejhorší období teprve čeká?

Do deseti měsíců jsem to docela elegantně zvládala. Psychicky i fyzicky. Dokonce jsem i jakž takž stihla opečovávat zahradu, kde pro nás pěstuji zeleninu. To bylo ale tím, že děti ještě nechodily. Teď už chodí a začínají vyžadovat větší pozornost, takže to nejhorší teprve nastává. Po několika leteckých zkušenostech, kdy vám například dítě spadne z gauče, si netroufnete je nechat o samotě, přitom si občas potřebujete odskočit na záchod nebo jít uvařit. Teď to přestává být sranda a než se z nich stanou alespoň trochu myslící bytosti, bude to náročné.

Asi naivní otázka, ale máte šanci teď žít i nějaký soukromý a partnerský život?

Od čtyř do deseti měsíců děti báječně spaly, pak přišly tři měsíce, kdy naopak báječně nespaly. Tehdy jsme teprve pochopili, jak šťastní lidé jsme do té doby byli. Věděla jsem, že sedm hodin nepřerušeně naspí, tudíž jsem měla šanci udělat nějakou práci, měla trochu čas na sebe a na nějakou kratochvíli. Teď jsme chodili spát naprosto vyřízení pět minut poté, co děti usnuly, protože jsme dobře věděli, že nás v noci budou budit. Najednou se nám osobní čas naprosto rozplynul a nestíhali jsme lautr nic.

Nemáte ve vesnici nějakou dobrou duši, která by vám občas kamarádsky vypomohla?

Máme kolem sebe skvělé sousedy. Jsme tu pět let a zapsali jsme se tu jako lidé, kteří o víkendu hystericky renovovali a v týdnu brzy ráno odjeli do Prahy a pozdě odpoledne či večer se vrátili. Proto tu známe jen pár lidí a spíš starší ročníky. Ti mladí, stejně jako my, dojíždějí za prací, nebo mají svoje děti a svých starostí dost. Skutečné přátele máme hlavně v Praze, o víkendu se tu točí hodně lidí.

Nelitujete dnes, že jste odešli z Prahy do malé vesnice?

Vůbec ne. Spousta lidí nám říká, že bychom to v Praze měli jednodušší, ale není to tak úplně pravda. S kočárkem bych nikde neprojela, nedostala bych se do žádného dopravního prostředku, do výtahu, neprojela žádnými dveřmi. A jak bych je vykládala z bytu? Dala jedno dítě ven do kočáru, nechala ho tam samotné a šla pro zbylé dvě? To by bylo neřešitelné. Tady je to jednodušší. Denně tu s dětmi můžu jezdit do lesa, máme vlastní zeleninu a vajíčka a maso kupujeme od místních lidí. Samozřejmě bychom mohli bydlet blíž Praze a nedojíždět do práce tolik kilometrů, ale jsem ráda, že žiji v hezké vesnici na okraji lesů a ve starém kamenném domku z 19. století. Nelituji toho.

Jen si říkám, že byste teď ten dům potřebovali trochu nafouknout?

Když jsme ho kupovali, tak nám pro dva lidi přišel možná až příliš velký. Nejsme typy lidí, kteří by si koupili velký dům a pak zjistili, že je zmáhá ho vytápět, uklízet a že ho vlastně ani neubydlí. Ale je pravda, že mě ani ve snu nenapadlo, že budu mít tři děti. Teď už bychom rozhodně s ubydlením velkého domu problém neměli.

Markéta Hartlová