Umělci po rakovnickém představení.

„Líbilo se mi nelegální sázení, noční schůzky v bytech, byznys mě nebavil,“ říká Michal Horáček

Nejdůležitější věci vám peníze opravdu nekoupí...

Jsou lidé, z nichž mám opravdu respekt. Mezi ně patří i Michal Horáček. Přesto nebo možná právě proto jsem se na rozhovor s ním velmi těšila. Byl přesně takový, jak jsem předpokládala – korektní a příjemný. Ale přiznávám, že jsem čekala, že z něho bude vyzařovat, ba přímo čišet nějaké obrovské charisma. To jsem tedy nezaznamenala, když jsem o tom následně přemýšlela, uvědomila jsem si, že na mě působil jako úplně normální chlap. Sešli jsme se ve foyer divadla před začátkem pořadu Mezi námi, takže do hovoru zaznívalo i to, jak se interpreti a kapela v Tylově divadle připravovali.

Býváte označován za renesančního člověka. Cítíte se tak? Pokud ano, jak se vám žije v dnešní době?

To je taková fráze, která zřejmě odkazuje k tomu, že zvládám různé profese, zatímco doba přeje tomu, aby se člověk stával spíše specialistou. To je sice nezbytné, protože technologie, znalosti a vědomosti pokročily tak, že je nelze obsáhnout. Což renesanční člověk mohl. Ale i ten dnešní může mít různé zájmy a ty sledovat seriozněji – osvojovat si je i prostřednictvím formálního studia. To možné je a myslím si, že je to velice dobrá věc. Sám se o to snažím docela usilovně. Dám na formální vzdělání.

Díky tomuto jste se dostal i k psaní básní?

K nim jsem dospěl. V mládí jsem je nepsal ani nečetl a vlastně je nemám příliš načtené dodnes. Dostal jsem se k nim později, takže v mé knihovně se začaly objevovat první svazky poezie zhruba před patnácti – dvaceti lety. Ale to i v sobě neslo výhodu. A to v tom, že jsem nevěděl, co se jakoby má. Díky tomu se někdy s Boží pomocí stane, že do toho člověk vnese něco, co zkušení lidé nepovažují za možné. Například pro ty, kteří se dnes v českojazyčném prostředí věnují poezii, je nemožné, že by někdo dělal formální baladu villonského typu (formálně náročná, má tří rýmové koncovky, které se musí střídat v určité struktuře). O tom svědčí i publikace nejlepších českých básní roku, kde najdete jednu jedinou rýmovanou. Kdybych vstoupil do tohoto prostředí včas, asi by mi také připadalo směšné a překonané používání rýmů. A to by mě hrozně ochudilo, takže jsem rád, že jsem toto prostředí nenasál včas.

Čím je pro vás poezie obecně?

Poezie by měla plnit jednu ze svých výsostných funkcí, a tou je představovat metu v nejvyšším registru řeči. Poezie je pokladnicí jazyka, slovy, které používá, se nehovoří běžně každý den, ale ona je zachovává. Velmi se mi například líbí slovo svízel, které dnes téměř neslyšíte, a přitom do češtiny patří a je hezké. Je to něco úplně jiného, než trable, trampota, a nebo dokonce opruz. Myslím si, že poezie se právě nejvíc ukáže v registru řeči, když se musí používat rýmy. Žijeme v době, kdy se jakoby nic nemusí. Svobodu považujeme za velkou hodnotu, ale svoboda není o tom nemít pravidla. To je jako hrát tenis bez sítě.

Mám pocit, že vás asi dost baví věci, které jsou trochu pasé?

Mě baví všechno nové. A villonská balada je tak stará, až je pro nás vlastně nová, a tím zajímavá. Rýmovaná poezie má hluboké kořeny, jen je dnes demodé. Stojí za to s rýmem pracovat a tím, že dělám náročnou villonskou baladu, dělám něco jakoby nového, i když je to hodně staré.

Myslíte si, že k vašemu „renesančnímu“ zaměření přispělo i to, že vás StB vyhodila ze školy a vy jste byl svým způsobem donucen k životu obyčejného pracujícího člověka?

Když se dnes ohlédnu, vidím, jaké bylo štěstí, že jsem mohl být ve vězení, v blázinci, a nebo úplně švorc. Díky tomu vím, i když jsem dnes na svobodě a relativně bohatý, že to není jen tak. Díky tomu umím mluvit i s lidmi, kteří jsou úplně švorc a jsou třeba v blázinci. Nemusím se do ničeho stylizovat, něco hledat, je to můj život. A to mi, jako uměleckému tvůrci, extrémně pomáhá.

Jak vás vězení poznamenalo?

Každá zkušenost nás poznamenává. A učí nás, i kdybychom si to nepřipouštěli. V Ruzyni jsem se například naučil dělat šachové figurky z chlebové střídky a ještě jsem si osvojil morseovku, s jejíž pomocí bylo možné dorozumívat se mezi celami.

Jak jste se tam dostal?

Michal Horáček

Na to vám odpovídat nebudu, to si najděte na netu, nebudu už to opakovat. (Pro ty, kteří to neví, stejně jako já, jsem to opravdu našla: „Chtěl jsem do USA a „svazáčci“ mi odmítli dát razítko a mě už to nebavilo, tak jsem si ho na tehdy povinnou výjezdní doložku dal sám. A protože bylo taky kulatý, tak mi policie potvrzení dala. Jenže pak to mělo nepříjemné následky – vyhodili mě ze školy a zavřeli do vězení. Čekali na mě po návratu z Ameriky.“)

Dá se říci, že i Fortunu jste vybudoval díky svým zkušenostem s uzavíráním černých sázek v Chuchli?

Bylo celkem přirozené využít své znalosti, ale faktem je, že oficiální podnikání mě moc nebavilo. Líbilo se mi to nelegální sázení, noční schůzky v bytech – pokaždé někde jinde. To bylo vzrušující a dobrodružné. Pak se z toho nakonec stal jen byznys, a ten mě nebaví. Vyžaduje jinou disciplínu, musíte sledovat zákony, účetní pravidla a řadu dalších věcí, až vás to úplně pohltí. Uvědomil jsem si, že by mi to uzavřelo onu průrvu v mozku, která je mojí chodbou k poetickému vidění. A to je pro mě daleko vzrušující. S Fortunou jsem strávil patnáct let, což pro mě byla až moc dlouhá doba. Ale nedá se říct, že bych toho litoval. Byla to nová životní zkušenost, poznal jsem se s novými lidmi, musel jsem si osvojit nové znalosti a nějaké kompetence ve smyslu, co to znamená řídit firmu.

Byl jste vůbec někdy klasickým zaměstnancem s pracovní dobou od do?

Kromě tří let v Mladém světě de facto ne. A musím říct, že je opravdu něco jiného dívat se na svět z pozice zaměstnance a šéfa. To jsou dvě úplně odlišné perspektivy. Když je člověk celý život zaměstnanec, má tendenci si o šéfech myslet, že to jsou přeplacení hlupáci. Když je jenom šéf, má opačný pocit – že přeplacení hlupáci jsou jeho zaměstnanci.

Předpokládám, že po tom, co jste před chvílí řekl, asi pro vás nebylo příliš těžké prodat firmu...

Ani trochu. Vlastní rozhodnutí přišlo asi pět let před tím, než se tak skutečně stalo. Prodej firmy, která má asi dva a půl tisíce zaměstnanců a obrat v miliardách, není jen tak. Není tak úplně jednoduché najít správného partnera, který by to nejen koupil, ale opravdu i zaplatil. To jsou dvě rozdílné věci.

Řada lidí, když přijde k penězům, má problém začít žít a těch peněz si i nějak smysluplně užívat. Je to opravdu tak těžké?

Byl bych pokrytec, kdybych říkal, že peníze nejsou dobré. Každému přeji, aby si je vydělal. Díky nim člověk získá ohromné možnosti a svobodu. Může dělat spoustu věcí, vidět svět a mít třeba lepší lékařskou péči pro sebe a své blízké. Když se třeba chcete učit jazyky, objednáte si někoho, kdo je opravdu umí, ten za vámi chodí domů a obden je s vámi cvičí. Ty nejdůležitější věci vám peníze opravdu nekoupí. Nekoupíte si lásku, aby svítilo slunce, nebo to, abyste nacházela samé milé lidi, kteří vás obohacují. Ale řadu jiných věcí vám peníze umožní, takže bych byl pokrytec, kdybych říkal, že na nich nezáleží. Záleží, akorát, ne nejvíc.

Chtějí po vás lidé, abyste jim půjčil nebo pomohl?

Jasně, píší, nekonečně, pořád. Všechny dopisy si přečtu, ale věnovat se jim důsledně nemohu, to by bylo velmi náročné. Mnohé z těch žádostí jsou vycucané z prstu, prostě ze mě jen leckdo chce vyloudit peníze. Ale proč bych měl pomáhat někomu, kdo si třeba nabral spotřebitelské úvěry. Horší a těžší je, když mi někdo píše, že má nemocnou holčičku po mozkové obrně. Představte si, že takových žádostí dostanete tři sta. Kdo jsem já, abych rozhodl, že tahle holčička si pomoc zaslouží víc než nějaký kluk. To je situace, která mě vždy zasáhne, ale pokaždé někoho vyberu a doufám, že jsem se rozhodl správně. Pomohl jsem už stovkám lidí vystudovat, nebo mít lepší vozík. Ale nechci se tím chlubit, říkám to jen proto, že jste se zeptala.

Co chystáte po Českém kalendáři?

Po té formální, kultivované poezii Českého kalendáře, o níž věřím, že se jednou bude učit ve školách (na mnohých gymnáziích už tuto knihu s dětmi probírají), bych chtěl udělat něco cirkusově šantánového, něco jako kabaret v Německu třicátých let. Mám představu virtuální postavy, která vystupuje s bílým obličejem a pojmenovává různé věci. Chtěl bych, aby protagonistkou byla Lenka Nová.

Lenka Nová, František Segrado jsou velmi zajímaví a výrazní zpěváci. Jak si své interprety vybíráte?

V téhle zemi umí zpívat strašná spousta lidí a dobře. Ale já po nich chci, aby měli ještě něco navíc, než jen schopnost zpívat. Hledám něco zvláštního, co v těch lidech je, a co občas i dokážu vytušit. Musí mě zkrátka oslovit nějakou jedinečností. A tu František Segrado i Lenka Nová mají. Bez tohoto repertoáru by to o nich asi dnes nevědělo tolik lidí, ale ten jim připravím.

Lenka Pelcová