Věra Čerňáková míří s dětmi z lesní školky na louku za vílami.

Dětský klubík Mája funguje od září a zaběhl se perfektně

V lesní školce je každý den dobrodružný

RAKOVNÍK. Dneska se půjdeme podívat na víly. Kdybyste to náhodou nevěděli, tak bydlí na louce pod lesem a kdo je zticha a má štěstí, může je vidět tančit. „Ale ještě jsme je neviděli,“ stýská si Andulka. Za vílami chodí děti z rakovnické lesní školky už několik týdnů. Jejich louka je jedním z míst, kde tráví čas. Lesní školky jsou totiž úžasná zařízení. Děti, které do nich chodí, tráví naprostou většinu školkového času v přírodě. Chodí po loukách a lesích, a to ať je léto nebo zima. Pozorují život v přírodě, při hrách zapojují fantazii, staví obydlí skřítkům a lesním zvířátkům a učí se žít s přírodou. A nikomu nevadí, když se při tom zamažou od bláta. My dospělí jim takovou školku můžeme jen tiše závidět.

Neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení. To je jedno z hesel lesních mateřinek. Když se totiž člověk dobře oblékne, nezaskočí ho ani mráz. A když tráví hodně času na čerstvém vzduchu, bacily si na něj hned tak nepřijdou. Proto děti z lesních školek skoro nemarodí.

Ráďa, Andulka a Justýnka jedou v kouzelném autobusu do Prahy. A svezou každého, koho autobus uveze.

Ta rakovnická začala fungovat o letních prázdninách. Pár týdnů ve zkušebním režimu a od září oficiálně. „Myslím, že jsme se zaběhli perfektně. Zapsáno máme osm dětí, některé ale chodí jen na pár dní v týdnu, takže kapacitu máme zatím stále volnou,“ říká Věra Čerňáková, zakladatelka mateřinky, kterou nazvala Dětský klubík Mája. Najdete ji u Hradcova mlýna při cyklostezce na Křivoklát a hlavní zázemí má ve zděném objektu. Na první pohled byste proto neřekli, že je tahle školka jiná než ostatní. V klubíku jsou dvě místnosti. Jedna je plná hraček a slouží jako herna, ve druhé jsou stolky a židle. Sem děti chodí jíst a výtvarně tvořit. Jsou tu i splachovací záchody a malý kuchyňský kout. S vybavením pomohli kamarádi, sponzoři i jiné školky.

„Ráno se vždycky sejdeme a domluvíme se, co budeme dělat. Děti si samy řeknou, jaký program by chtěly. Jestli si chtějí hrát uvnitř, nebo venku. Většinou u nich zvítězí dobrodružství, která je čekají v lese,“ říká Věra Čerňáková a než mi stihne popsat dnešní program, udělá to Justýnka za ni. I když, pravda, trochu úspornou formou. „Zamyky, zamyky, zamyky,“ říká, zatímco soustředěně vybarvuje velký papírový klíč, kterým mají dneska v plánu při procházce zamknout les. Pak si ke mně sedne Ráďa a začne zpívat oblíbenou písničku, kterou se tu naučil. „Čáp letí přes moře, na svatého Řehoře...“ Ta ve školce momentálně nejvíc frčí.

Jinou říkanku si pak předříkáme venku, zatímco se držíme v kroužku za ruce. Je to zdejší každodenní rituál před odchodem do lesa. Stejně jako povozit se na vrátkách plotu. A pak už hurá za vílami. „Uvidíme, jestli na nás bude zase křičet sojka. Vždycky na nás na kraji lesa spustí, skoro to vypadá, jako bychom lezli do revíru Krakonošovi,“ směje se Věra. Míst, kam školka chodí, je několik. Cestou mají několik stanovišť, na kterých děti ví, že musí vždycky počkat na ostatní. Jsou to pro ně i záchytné body pro případ, že by se někdy ztratily. I když to v malé skupině nehrozí.

Víly mi sice děti neukázaly (zase se před námi schovávaly), ale zato mě zavedly k domečku, který postavily pro skřítky, svezly mě do Prahy v jejich kouzelném autobusu (vyvráceném kmeni stromu) a podělily se o svačinu. Škoda, že s námi nevyrazili ven i poslanci, kteří před nedávnem schválili zákon o dětských skupinách, který je pro lesní školky likvidační. Určitě by se pak nad ním víc zamysleli. „Zatím to vypadá, že je to poslední rok lesních školek v Česku. Nicméně nevěšíme hlavu, asociace bojuje a věříme, že se to nakonec podaří zvrátit,“ říká Věra Čerňáková. Kéž by tomu tak bylo. A kdo ví, možná přispěchají na pomoc i víly. Nebo skřítci. Vždyť, kdo by jim tu pak na zimu stavěl domečky.

Markéta Hartlová