Díky středověkým obranným věžím jsou vesničky v Horní Svanetii pod ochranou Unesco.

Manželé Bechynští procestovali Horní Svanetii, nejkrásnější oblast Gruzie

Věže rodiny stavěly i na ochranu jedné před druhou

Kdyby se na Ukrajině nezačalo válčit, dočetli byste se v následujících odstavcích, jak se Daně a Zděnkovi Bechynských z Kounova cestovalo po Ukrajině. Právě tam totiž měli letos v létě namířeno. Jenže nepokoje jejich plány překazily. Ovšem ani země, kam nakonec v červnu vyrazili, nevyvolává kdovíjaký pocit bezpečí. „Když jsme se podívali na mapu a viděli, v jaké části Gruzie se cíl naší cesty, tedy Horní Svanetie, nachází, říkali jsme si, jestli bychom raději neměli před odjezdem sepsat závěť. Horní Svanetie leží v sousedství Abcházie, Jižní Osetie a Náhorního Karabachu, tedy v místech, kde se to pořád pere. Dokonce nám pak na místě říkali, že tam ještě před dvěma lety docházelo k únosům turistů. Vláda si s tím ale poradila. Asi po svém, jak už jsou na úbočí Kavkazu zvyklí,“ říká Dana Bechynská.

Dana Bechynská v Horní Svanetii.

Ukrajinu zrušili

Manželé Bechynští už procestovali spoustu koutů v bývalém Sovětském svazu včetně Sibiře nebo Špicberků. Letos chtěli objevovat Ukrajinu. „Čekali jsme do poslední chvíle, jestli se situace na Ukrajině neuklidní, ale nakonec byl zájezd kvůli bezpečnosti zrušen. Úplnou náhodou se nám ale ozvala průvodkyně, která s námi byla před dvěma lety v Kyrgyzstánu, že jí vypadl zájezd v Gruzii, má tam dva volné týdny a kdybychom chtěli přiletět, že by nás soukromě provedla. To se nám zalíbilo. Letěli jsme ještě s jedním kolegou, a tak jsme byli jen malá čtyřčlenná skupina,“ popisuje Dana Bechynská. Na Gruzii je lákala především horská oblast Horní Svanetie, která je známá díky obranným věžím zapsaným od roku 1996 na seznam světového dědictví Unesco.

Hlavní město Gruzie Tbilisi.

Nedotčená Svanetie

Horní Svanetie je nejkrásnější oblast Gruzie, leží pod Kavkazem na hranicích s Ruskem a pro její těžko dostupný terén ji zatím vyhledávají jen batůžkáři, horolezci nebo lyžaři. Občas už tu sice natrefíte na místo, kde se můžete občerstvit pod slunečníkem nebo se vyspat v turistické ubytovně, ale stop pozvolna se rozvíjejícího cestovního ruchu je tu zatím tak málo, že si připadáte, jako byste objevovali turisty nedotčený kraj.

„Do Gruzie jsme letěli přes Istanbul. Přistáli jsme v hlavním gruzínském městě Tbilisi a na jeho prohlídku jsme si vyčlenili jeden den. Je to velice krásné historické město plné starých staveb a s úzkými uličkami. Narazíte tam ale i na moderní architekturu, kterou hodně prosazoval prezident Saakašvili. Stojí tam nový most přes řeku, divadlo a tržnice. Tamní řeka Mtkvari mě opravdu fascinovala, má nádherný skalnatý břeh. Navštívili jsme tam i duchovní centrum Mcheta, kterému se říká gruzínský Vatikán a je rovněž pod ochranou Unesca. Z Tbilisi jsme ještě v noci odjeli vlakem do Zugdidi. Vlak je tam podobný jako na Transsibiřské magistrále, jsou to lůžkové vozy se čtyřmi lůžky v jednom kupé. Kultura cestování samozřejmě není nic moc, ale my jsme na podobné cestování zvyklí. Ucpané záchody a podobné věci nás nerozhodí.“

Svanové svážejí dřevo na zimu.

Cesta maršrutkou

Víte, co je maršrutka? To je další typ cestování, na který můžete narazit nejen v Gruzii, ale i Rusku, Kyrgyzstánu a dalších bývalých zemích SSSR. „Maršrutka je tak trochu jako taxi. Autobusové linky tam sice jezdí také, ale na spoustu míst se nedostanete jinak než maršrutkou. Jsou to devítimístné dodávky, které nemají stálou trasu a časy odjezdů. Buď s nimi mají průvodci předem nasmlouváno, kam potřebují skupinu odvézt, nebo většinou čekají u nádraží a když se dá dohromady větší počet lidí, odvezou je, kam potřebují. Když na ni někdo cestou mávne, že potřebuje svézt, tak mu zastaví,“ vysvětluje Dana Bechynská. Právě maršrutkou jeli ze Zugdidy do Mestie, což je první ze svanetských sídel s obrannými věžemi.

Cesty jsou v horách velmi špatné, navíc se po nich volně pohybuje dobytek. Řidič tak nikdy neví, jestli ho za zatáčkou nečeká překvapení v podobě mašírující krávy. „Do Mestie silnice ještě jakž takž ujde, protože je takovým hlavním centrem Horní Svanetie, dál už je to horší. V Mestii jsme strávili jeden den, udělali jsme si tam před naší túrou takovou rozcvičku s převýšením asi 1000 metrů. Pak jsme se nechali zavézt do Ušguli, což je další svanetská vesnice ležící pod horou Šchara, která je s 5200 metry nejvyšší horou Gruzie. Z Ušguli jsme se pak pěšky vraceli zpět do Mestie, což bylo gró naší cesty.“

Nocování na kamenech a pod ledovcem, i takový zážitek vás čeká při cestování po Gruzii.

Rodinné obranné věže

Stačí pár fotografií a okamžitě se do hornaté krajiny Horní Svanetie a jejích vesniček, kde se u každého domu tyčí obranná kamenná věž, zamilujete. Věže nejsou pozůstatky starého zemského opevnění, vystavěly si je zdejší rodiny. Každý dům měl svoji. Ve Svatenii se jich nachází kolem dvou stovek a pocházejí z 9. až 13. století. Měly ochránit rodiny před nájezdníky, lavinami, ale i před krevní mstou. „Věže mají několik pater, takže se v nich v kritických časech schovala celá rodina se svými zásobami, dobytkem a krmením pro něj. Dobytek byl ve spodním patře a rodina spala nad ním ve vyvýšeném patře, aby se zahřála. Nejvyšší patro sloužilo jako pozorovatelna. Vstup byl tajným podzemním vchodem. Věže byly i známkou bohatství rodu. Stavěli je muži a čím víc mužů rod měl, tím víc měl sil a tím pádem i věží.“ Svanetské věže už se dnes většinou využívají jen jako sklady pro krmení pro dobytek. Některé jsou otevřené turistům.

Písmo rozsypaného čaje

„Domluvit se v Gruzii není tak těžké. Ve Svanetii se mluví svanštinou, což je velmi zvláštní řeč, ale staří umějí rusky a mladí anglicky. Co je ale pro nás hodně těžké, je číst jejich písmo. Gruzínci mají svoji abecedu, které naše průvodkyně Bára říkala rozsypaný čaj. Když pak v horách narazíte na ukazatele psané tímhle rozsypaným čajem, jste nahradí. Ale většinou tam spíš žádné ukazatele nenajdete,“ směje se Dana Bechynská.

V životní úrovni Gruzínců jsou propastné rozdíly při srovnání obyvatel horských vesniček a měst. Některé svanetské vesnice jsou opuštěné a vylidněné, nejsmutnější pohled se turistům naskytne v Adiši, kde je obývaných jen pár domů. Ty opuštěné mají děravé střechy a z rozpadajících se věží rostou borovice.

Kouzelná krajina i lidé

„Život v horách je velmi těžký, spousta obyvatel odtamtud odešla do nížin. Ve Svanetii lidé žijí jen z chovu dobytka. V létě se tam sice dá jakž takž dojet po rozpadlých cestách, ale v zimě to tam musí být nepřístupné. Díky tomu si ale Svanetie uchovala svůj středověký ráz. Krajina je tam překrásná. Když člověk vidí zelené nižší polohy a nad nimi panorama zasněžených hor, je to úžasný pohled. Byli jsme nadšení.“

Místní lidé jsou navíc velmi pohostinní, milí a komunikativní. Vesničané, které cestou potkali, se s nimi rádi dávali do řeči. Také velmi dobře vaří. Jejich specialita je chinkali, což vypadá jako knedlíky plněné masem. Prý jsou výborné. Stejně jako chačapuri, což je velmi sytá placka plněná a také sypaná tučným sýrem se syrovým vejcem navrchu. Další specialitou je čurčchila, která sice vypadá jako papriková klobása, ale jedná se o sladkou pochoutku. Jsou to oříšky navlečené na niti a máčené do šťávy z hroznového vína.

Bouře nad srázem

Počasí vyšlo cestovatelům skvělé, za celou dobu (a to ani pod ledovcem) nemuseli obléknout teplé oblečení. Nocovali ve stanech, často na velmi kamenité zemi. Jen jednou si během treku užili noclehu v posteli, a sice ve vesničce Kali. „Jedna z rodin si přestavěla patro domu na ubytování a chlév na jídelnu. Na jednu noc jsme se tam ubytovali a bylo to velmi příjemné. Mohli jsme si usušit mokré věci z předchozí bouřky. Ta byla naším nejdramatičtějším zážitkem. Byla opravdu ošklivá a zastihla nás večer, kdy jsme byli na vrcholcích. Nebylo vidět na cestu, ale Bára prokázala duchapřítomnost a našla v terénu val, pod kterým jsme postavili stany. Šíleně jsme se báli, kolem to příšerně dunělo a byl vichr, ale bouři jsme přežili. Když jsme ráno vylezli ze stanu, zděsili jsme se, kde jsme to spali. Jen pár kroků od nás byl obrovský sráz. Tam by stačilo šlápnout vedle nebo jít v noci na záchod a už by nás nikdo nenašel,“ popisuje Dana Bechynská.

Svanové sice žijí v tvrdých podmínkách, ale rozhodně nejsou zaostalí. „Nejvíc mě dostali dva kluci ve vesničce Adiši. To je opravdu zapadlá vesnička, do které vede jen horská pěšinka a široko daleko není žádná civilizace. Kluci, kteří tam pásli dobytek, k nám přijeli na koni a spustili na nás plynnou angličtinou. Úplně jsem se za sebe styděla. Já z evropské civilizace a lámu angličtinu příšerným způsobem a tihle kluci z konce světa mluví plynně. Ani netuším, kde tam mohou chodit do školy, když široko daleko nic není.“

Přímořská okázalost

Na závěr gruzínského putování čekal cestovatele šok. A to když se z chudých horských vesniček přesunuli do Batumi, letoviska u Černého moře. „Kontrast mezi chudobou ve Svanetii a bohatstvím v Batumi je obrovský. Tamní okázalého budovy připomínají Emiráty, kolem moře vede asi sedm kilometrů dlouhá dlážděná promenáda, kterou lemují palmy. Je to totiž už subtropické pásmo. A další šok jsme měli při zpátečním letu z tranzitního hotelu v Istanbulu. Jsme zvyklí na tranzitní hotely v Rusku, kde jsou na pokoji jen železné postele, jeden kohoutek s umyvadlem najdete na chodbě a záchod na jiném patře. A teď nás v Turecku dovezli do pětihvězdičkového tranzitního hotelu s bazénem a saunou. Na pokoji byla koupelna, televize, bar a lednice. Vůbec jsme nevěděli, jak se tam máme s batohy a zablácenýma botama chovat. To jsme ještě nezažili,“ uzavírá s úsměvem Dana Bechynská.

Markéta Hartlová