Barbora Špotáková při rozhovoru.

„Svatba není něco, do čeho bych se hnala,“ říká oštěpařka Barbora Špotáková

Bála se, aby ji po mateřství neopustila chuť vítězit

Barbora Špotáková zavítala do Rakovníka na pozvání P&G Rakona. Byla jedním ze sportovců, na něž byla zaměřena kampaň P&G a proběhla v rámci letních olympijských her. Barbora byla utajovaným překvapením pro zaměstnance Rakony a Raportu poskytla rozhovor před svým vystoupením v sále KC.

Už vás někdo zaskočil nějakou neotřelou otázkou?

Je fakt asi obtížné vymyslet něco, na co jsem ještě neodpovídala. Ale onehdy se mi to stalo. Nějaká paní se mě zeptala, co bych dělala, kdyby ze světa zmizela džínovina.

A co jste odpověděla?

Něco v tom smyslu, že bych z toho asi byla špatná, že bych musela najít nějakou podobnou látku a pak si na tom založila byznys. Ale musím říct, že mě tento dotaz zarazil.

Vracíte se po mateřské, takže se zcela logicky a otřele zeptám, jak je obtížné skloubit vrcholový sport a péči o malé dítě?

Obtížné to je, ale naštěstí mám mamku, která je v důchodu a hodně mi pomáhá, stejně jako můj přítel Lukáš. Sice je teď hodně z domova, protože stavíme barák, ale když je v normálním pracovním provozu – dělá jako hasič 24 hodin a pak má volno – tak může syna pohlídat i během dne. Ono spíše jde o to, že si člověk najde nový režim. Předtím jsem si myslela, že jedu na sto procent, ale nebylo to tak. Zjistíte třeba, že nepotřebujete tolik spát. Musíte toho prostě za den stačit víc a ten prostor si najdete. Pochopitelně to je náročné, ale naštěstí to nijak nepociťuji na zdraví. Naopak mi to docela jde, ale jedu prostě najednou na vyšší obrátky a nějak to zvládám.

Někomu přináší mateřství i určité psychické zklidnění, když zjistí, že třeba sport není tím nejdůležitějším v životě. Byl to i váš případ?

To ani ne. Pro mě nikdy nebyla atletika tím nejdůležitějším v mém životě. I když pochopitelně mám sport velmi ráda, ale nebrala jsem ho nikdy smrtelně vážně. Spíše jsem se bála, aby se mi nestalo, že už bych neměla chuť vyhrávat. Byla jsem hrozně soutěživá, a když mi všichni najednou říkali, že už to nebudu brát tak vážně, měla jsem strach, aby mě ta chuť vyhrávat nepřešla. Sport – atletika – házení oštěpem je pro mě práce. A stejné problémy jako já musí řešit každá pracující žena, která se vrací dříve po mateřské. Velmi ráda běhám, takže když si jdu ráno zaběhat do lesa, je to „trénink“, ale přitom to je pro mě zábava.

Umíte si představit svůj život bez sportu?

Vůbec. Hodně o tom přemýšlím, občas se mi i zdají děsivé sny o tom, že nemohu běhat. K tomu by stačil jen nějaký úraz. Mám pár kamarádů, kterým se něco podobného stalo, a neumím si vůbec představit, že bych to zvládla. Strašně ráda se hýbu, pořád jsem venku se psem. Každý den potřebuji alespoň nějakou procházku. Odmala jsem velmi těžce nesla, když jsem byla nemocná. Máma mě nemohla udržet doma, ani když jsem měla angínu.

Jak jste to řešila v těhotenství?

Tehdy byla dost krutá zima, tak jsem měla hůlky na běhání, jsou podobné jako hůlky na nordic walking, ale vyšší. Chodila jsem se psem po lese, ve sněhu a hůlky jsem měla kvůli stabilitě, abych někde neupadla. Bylo to pro mě nejhezčí období po letech atletiky a neustálého tlaku, kdy pořád musíte něco dokazovat. Užívala jsem si, že tam nebyli žádní lidé – zasněžený les a v něm já a pes. Byl to ideální průběh těhotenství a zároveň jsem se udržovala v kondici. Proto i ten návrat byl relativně v pohodě, co se týče fyzické stránky.

Když si potřebujete odpočinout od lidí, stačí vám ten les?

To je asi hlavní relax. Naštěstí teď bydlíme v Mníšku pod Brdy nebo jsme na Sýkořici, i když už méně než dříve. Obě místa mají společné nekonečné lesy, kde se lidé rozptýlí. Navíc náš pes miluje aportování, takže jsem musela i během těhotenství házet a tím jsem se také udržovala v kondici.

Hovořila jste o tom, že stavíte dům, kde?

V Unhošti. Je to takový kompromis, protože přítel pracuje v Berouně, Sýkořice je blízko stejně jako Praha 6, kde je stadion Juliska. Do budoucna počítám i s tím, že bych ani nemusela jezdit každý den do Prahy, ale mohla bych se směřovat na Kladno, které je osm kilometrů. Takže Unhošť je pro nás takové ideální místo. Ještě tam nebydlíme, ale už tam jezdíme.

Říkala jste, že péče o syna se s tréninkem dá skloubit. Troufla byste si už jet na nějaké zahraniční soustředění?

Vypustila jsem Jižní Afriku, kterou jinak jezdíme pravidelně. Kluka jsem tam rozhodně tahat nechtěla, tak jsem zůstala tady a nahradila jsem to tím, že jsem jezdila vždy na čtrnáct dnů do Nymburka. Tak jsem to takhle nahradila. Se synem jsme zatím byli před Vánocemi na Lanzarote, to mu bylo půl roku. To se dalo vydržet, byly to čtyři hodiny v letadle, i když to pro mě nebylo moc příjemné cestování. Nemám ráda, když křičí a vy vidíte, jak to lidem kolem vadí. Nerada někoho obtěžuji a tohle je přesně ten případ. Pak jsme ještě byli zjara ve Španělsku. Byl to krátký let, tak se to dalo vydržet. Jankovi se hrozně moc líbí moře a úplně chápu, že jsou letadla nacpaná rodinami s dětmi. Kvůli nim člověk k moři prostě jet musí.

Umíte si představit (až povyroste), že byste si jej brala s sebou i třeba na dva měsíce do Afriky?

O tom asi bude příští rok debata s trenérem. Odloučení na takhle dlouhou dobu si ani neumím představit, ale na druhou stranu se mi moc nechce brát ho s sebou. Snadno tam člověk může chytit nějakou nemoc a i co do bezpečnosti je JAR horší. Takže tahle otázka bude možná trochu náraz v komunikaci s trenérem. Ale zatím jsme se vždy na všem dohodli.

Jaký je Jan Železný trenér?

Výborný. Léty se v trenérské praxi zdokonalil a už má vše ustálené. Přejít ze sportovní kariéry na trenérskou není legrace a povedlo se to jen minimu lidí. Dá se s ním domluvit, líbí se mi jeho strategie, že nechce lidi sedřít, ale dlouhodobou prací něčeho dosáhnout.

Kde vidíte svou budoucnost vy? V trenérské práci, nebo si umíte představit, že byste se věnovala své profesi (Česká zemědělská univerzita – péče o biosféru)?

V podstatě si umím představit obojí, i když jsem do studií nebyla úplně zapálená. Dělala jsem ekologii, a protože jsem vždy měla vztah k přírodě, bavilo mě to. Ale zatím si nedokážu konkrétně představit, kde budu. Chtěla bych i druhého potomka, ale teď chci nějakou dobu dělat atletiku, takže dítě je výhled pěti let. A dál zatím nedohlížím.

Patříte k lidem, kteří žijí spíše ze dne na den?

Momentálně úplně extrémně, téměř se dá říci, že žiju z minuty na minutu. Je to opravdu hektické, zvládáme toho hodně. Ráno jsem trénovala dvě fáze, před chvíli jsme si předali u Kladna dítě, z Rakovníka jedu do Liberce... V podstatě ani nemůžu příliš hledět dopředu.

Nepřipadáte si někdy jako logistik?

To absolutně. Naplánovat čas, vše sladit a najít nějaký harmonogram, to je naše. Ale myslím si, že jsme v tom docela dobří a snad to budeme zvládat. I proto jsme si vybrali Unhošť jako místo našeho trvalého pobytu. Je to městečko, kde je všechno dostupné. Nechci jednoho dne vozit dítě jako taxikář na kroužky.

Takže nebudete ten rodič, co sekunduje dítěti?

Ne, nechci být otrokem. Klidně ho pošlu na kole pro rohlíky. Proto také nechceme bydlet v nějakém satelitu, kde je všude daleko a musí se jezdit autem.

Dá už se dnes odhadnout, jestli váš syn bude spíše oštěpař a nebo hasič?

Myslím si, že trochu ano. Zatím je vidět, že má z obojího něco. Je zajímavé, že krásně běhá, hezky hází. Vidí, že pořád házíme psovi, takže nás napodobuje, ale má pěknou techniku. Zároveň je vidět, že je i nadaný technicky, zkoumá věci, otvírá, prostrkuje předměty, což je na roční dítě dobré. Vidí, že táta něco dělá, tak hned také zkouší šroubovat a podobně. Má dobrou jemnou motoriku – můj partner je manuálně zručný – takže to bude mít po něm.

Plánujete svatbu?

Neplánujeme, i když zasnoubení jsme. Zatím máme dost starostí a mě nikdy svatba moc nelákala. Asi je to tím, že kolem sebe vidím spoustu rozvedených lidí, tak mi to připadá trochu jako zbytečnost. A navíc se bojím toho, že když má člověk něco jistého, začne se chovat jinak. Svatba není něco, do čeho bych se hnala.

Lenka Pelcová, foto Petr Nejman