Martina Řepková

„Chlapi jsou na hřišti tvrdí, holky spíše zákeřné,“ říká Martina Řepková

Florbal se dá hrát i v sukních

Gymnazistka Martina Řepková z Nového Strašecí má před sebou maturitu, ale za sebou už mistrovství světa ve florbale. Přivezla si z něho bronzovou medaili a účast na něm považuje za svůj splněný sen. Náš hovor pochopitelně směřoval nejen k tomuto tématu, ale dostaly jsme se například i k tomu, jaké byly její florbalové začátky.

Neznámý florbal

K florbalu se Martina Řepková dostala na základní škole, kdy zde učitel Chochola založil družstvo. „Trénovali jsme třikrát v týdnu od sedmi hodin, ale na začátku nikdo z nás ani pořádně nevěděl, co to florbal je. Já jsem například netušila, jaké jsou tam hokejky. Myslím, že jsem ji i zpočátku držela na druhou stranu. S tímto družstvem jsme byli třetí na Orion cupu a pak jsme si jen tak řekli, co kdybychom založili oddíl. A dnes už hrajeme ligu,“ říká.

Martina prý vždy chtěla dělat nějaký sport, ale dlouho u ničeho nevydržela. „Dělala jsem snad všechno možné, ale florbal mě nadchl. Bylo to něco jiného, nového a navíc se velmi rychle začaly dostavovat úspěchy, takže to bylo hned příjemné,“ dodává Martina a upozorňuje, že dává přednost kolektivním sportům. „Mám ráda běhání, takže se mi líbí, že je florbal spojený i s ním, byť s hokejkami je to trochu složitější.“

Florbal prý není nebezpečný sport, hraje se bez chráničů. „Teď jsme jako první v ČR dokonce hrály v sukních. Pochopitelně při něm dost trpí kotníky – hrozí výrony, zlomeniny, a nebo vyražený dech. Ono to tam docela lítá. Chlapi jsou na hřišti tvrdí, ale holky jsou spíše zákeřné,“ dodává.

Martina v akci.

Strašecí – Elite – Chodov

Dokud Martina hrála za Strašecí, dostávala řadu nabídek na přestup do Prahy. Nebylo jí ještě ani patnáct, takže vcelku pochopitelně rodiče s dojížděním nesouhlasili. Pak ale přišla nabídka z Elite Praha, rodiče souhlasili a Martina odešla trénovat do Prahy. „Strašecký oddíl byl můj mateřský klub, nechtělo se mi pryč, ale chtěla jsem jít dál a zkusit něco jiného. Tak mě rodiče první rok vozili na tréninky autem, pak už jsem začala jezdit sama. Bylo to fakt náročné. Jela jsem třeba hned po škole a domů jsem se vracela v půl dvanácté v noci. Než jsem si zvykla, brečela jsem, že chci zpátky. Tréninky byly třikrát – čtyřikrát v týdnu. A než jsem se takhle naučila žít, měla jsem problémy. Dnes už jezdím autem a navíc ne sama, takže je to jiné. Tehdy jsem třeba třičtvrtě hodiny čekala na Hradčanské na autobus. Stála jsem tam úplně sama. Zhruba před rokem jsem přestoupila do TJ TM Chodov, s nímž jsem získala svou první medaili v ženské extralize. Tento přestup byl pro mě další posun, herní úroveň Chodova je už někde jinde. Ale jednou se chci vrátit do Strašecí, chtěla bych s týmem, kde jsem začínala, pokračovat.“

Mezi ženskými

Se strašeckým kolektivem Martina prakticky vyrůstala, byla ve stejně starém kolektivu, v Praze najednou přišla mezi ženy. „Bylo těžké opustit Strašecí, ale řekla jsem si, že jestli chci něco dokázat, musím něco obětovat. V Elite jsou výborní lidé, trenéři se mi snažili vyhovět, dokonce mi umožnili, abych půl roku trénovala ve Strašecí. Sice se bojím přijít někam sama, ale bylo to super. Šla jsem do žen, tam už se neřeší známky ve škole, ale kdo kolik bere v práci. To bylo nové, ale jinak to bylo dobrý,“ říká dívka, která hraje ženskou ligu od patnácti, což už dnešní pravidla neumožňují. „Když hraje patnáct puberťaček, nedělá to někdy dobrotu. V Elite byly i ženský přes třicet, ty byly rozumný. Byla jsem tam jediná juniorka a ony byly jako takové maminky. Vzpomínám na to velmi ráda, bylo to tam výborné.“

Chodov je jeden z nejlepších týmů v ČR, proto tam Martina přešla. „Opět jsem si musela určit své priority, v Elite jsem měla téměř svou druhou rodinu, ale Chodov je herně i tréninkově jinde. Dnes už je tam i moje spoluhráčka ze Strašecí Zuzka Tučková, takže tam nejsem sama. Díky Chodovu jsem se dostala i do ženské reprezentace.“

S rodinou a trofejí na mistrovství.

Třetí na MS

Martina je prý univerzál, hraje v útoku – teď nejčastěji jako levé křídlo, ale hrávala i na postu centra, kam by se měla opět vrátit. „Jsem pravák a praváků je málo (hrají na levé straně, protože střílí od mantinelu), tak nás všechny hází na levé křídlo. Lákalo by mě, zkusit si beka, ale myslím si, že by asi padlo hodně gólů, tak se do toho moc neženu,“ směje se.

Martina byla v juniorské reprezentaci na Mistrovství světa ve florbale. Získala s ní druhou medaili v české florbalové historii. „Jet na mistrovství byl můj vysněný vrchol kariéry. Bylo mi jedno, zda to bude s juniorskou nebo ženskou reprezentací. Říkala jsem si, že kdo se dostane na mistrovství, je fakt skvělý. Byl to pro mě zatím asi můj nejlepší florbalový zážitek. Měly jsme výborný kolektiv, i když každá z nás byla z jiného oddílu, skvělí byli i trenéři,“ popisuje.

Medaile byla třešničkou

Mistrovství se konalo v Polsku a organizátoři se prý na ně velmi dobře připravili. „Vstupy byly zadarmo, vše bylo upravené a promyšlené. Na zápasy chodilo hodně diváků. Bylo tam čtrnáct zemí včetně největších florbalových velmocí Švédska a Finska. Pak je Švýcarsko a my, takže bylo jakoby předem rozhodnuto, kdo s kým bude hrát. Náš tým překvapil díky tomu, že v dřívějších utkáních jsme od Švédska dostávaly poměrně nářez (11:0, 14:0). Tentokrát jsme s ním zahrály nejlepší výsledek v historii – 5:3. Prohrály jsme si to vlastními chybami. Nejenže nám fandili rodiče – přijeli všichni, ale fandili nám i Poláci. Bylo to zařízené tak, že každá třída tamní školy fandila jedné zemi. Současně se charakterizovala jejími symboly. V našem případě to byl třeba krteček, Helena Vondráčková, Maková panenka a zpívali nám v češtině Jožina z bažin. Organizace byla skvělá a to, že jsme odjížděli s medailí, bylo jen třešničkou na dortu.“

Překvapení mistrovství

Mistrovství světa ve florbalu se koná jednou za dva roky. Na předminulém tvořily tým velmi silné hráčky, které jsou dnes v české extralize. „Byly nadupané, všichni čekali, že půjdou do finále, nakonec skončily čtvrté. Náš ročník je slabý. Dokonce s námi hrála holčina, která ještě ani nebyla v juniorkách. Od nás se čekalo, že alespoň něco uhrajeme. Nakonec to, že jsme neměly tolik individualit, byla naše síla. Stmelily jsme se, táhly za jeden provaz. Třetí místo jsme si vydřely, hodně jsme trénovaly, před mistrovstvím jsme spolu strávily 89 dní,“ popisuje.

Mezinárodní florbal Martinu prý velmi zaujal. „Baví mě víc, než česká extraliga, je tvrdší, běhavější, rozhodují v něm maličkosti. V Česku se florbalem nikdo neživí. V klubech hrajících za áčko dostáváme hokejky, oblečení a proplácí nám cesty na zápasy. Ve Švédsku, Finsku a Švýcarsku je to jiné. Už se tam dostalo několik chlapů a teď i první Češka. Existují tam florbalové školy, kde se trénuje sedmkrát týdně. Pokud bychom se chtěli těmto zemím přiblížit, museli bychom trénovat devětkrát týdně. Pro mě je ale trénink dvakrát denně prakticky nemožný. I když mám individuál, je to náročné. Když jsem přišla na gympl, bála jsem se, že to nezvládnu, ale měla jsem jasně dané, že na prvním místě je škola a pak teprve sport. První dva roky jsem ve škole moc nebyla, dost jsem s tím bojovala, ale od poloviny druháku už je to v pohodě. Zvládla jsem to i díky velké podpoře učitelů,“ přibližuje.

V budoucnu by si Martina chtěla jednou zahrát švédskou a nebo finskou superligu a pokud by to šlo i se florbalem živit. „Určitě chci trénovat, už teď jsem pomáhala panu Chocholovi s malými holčičkami. A musím říct, že všechny trenéry obdivuji, s holkami to fakt není lehké. Po patnácti minutách jsem málem umřela. Ale i tak bych jednou chtěla trénovat holky,“ uzavírá.

Lenka Pelcová