Snímek z prvního školního roku, kdy byl třídním v 8. třídě ZDŠ v Rynholci.

Než aby zklamal žákyni, riskoval obvinění z pedofilie

Od „kopáče“ po ředitele na jedné ZŠ

Když odchází ředitel školy do důchodu, stojí to vždy za bilanční rozhovor. A to už nemluvím o tom, když má za sebou 26 let na jedné škole. Právě to je případ odcházejícího ředitele MŠ a ZŠ Nové Strašecí Stanislava Hajného, který na ředitelský post nastoupil 1. září 1988. „Díky tomu, že pan Červenka píše knihu o zdejší škole a pátral v archivech, vím, že jsem nejdéle sloužící ředitel od roku 1857,“ upozorňuje na jednu zajímavost.

Týden kopáčem

Fakultu skončil v roce 1973 a hned o prázdninách dostal povolávací rozkaz na roční základní vojenskou službu. „Díky tomu se vědělo, že rok budu ve školství nepoužitelný. Ale protože bylo nutné, abych měl pracovní smlouvu, napsali mi ji sem, i když to bylo jen na přípravný týden. Školní rok začínal 3. září a já v ten den rukoval do Sušice. Přijel jsem a tehdejší ředitel Fajrajzl nade mnou spráskl rukama. Skončilo to tak, že jsem tu týden kopal základy budoucí školní jídelny, takže jsem si alespoň připadal užitečný. Nemělo smysl, abych tu týden chodil a díval se kolem,“ vzpomíná.

Začátkem září pak nastoupil do vlaku, odjel do Sušice, odkud putoval do Klatov do přijímače. „Po měsíci jsem byl přidělen k vojenskému útvaru Kdyně u Domažlic, kde jsem odsloužil zbytek vojny do srpna 1974. Už v průběhu mé služby jsem zjistil, že je o mě – jako o učitele – zájem v Rynholci. Tam byl v té době ředitelem Zdeněk Kodýtek, a protože mu odešel učitel matematiky, během vojny se vše domluvilo a vyřídilo a já po něm nastoupil do Rynholce.“

Ředitelem

Na Rynholec vzpomíná Stanislav Hajný velmi rád, protože se tam sešli vesměs mladí kantoři, kteří si rozuměli. „Po čtyřech letech mě jmenovali zástupcem ředitele. Tím byl v té době Milan Švácha – tělocvikář tělem i duší, který bohužel zemřel velmi brzo.“

Pak odešel Stanislav Hajný mimo školství a vrátil se až v roce 1988 jako ředitel strašecké ZŠ. „Tehdy vážně onemocněl tehdejší ředitel Karel Hůlka a požádal o zproštění funkce. Moje začátky nebyly jednoduché, bylo mi v té době necelých 38 a neměl jsem s ředitelováním zkušenosti. Velmi mi, především s papírováním, pomáhal Miloš Petrbok. Celých 26 let jsme si slibovali, že papíry ubudou, ale spíše přibývají. Velmi jsem spoléhal i na Janu Wintrovou, zkušenou učitelku, která bohužel během tří let po mém nástupu zemřela. Vzpomínám i na učitele Bradáče, což byl učitel s velkým U. Vždy, když měl volno, přišel za mnou a diskutovali jsme o pedagogické práci. O ničem jiném jsme se nebavili. Bohužel zemřel téměř za katedrou. Našli jsme ho v kabinetě a přes veškerou snahu – osobně jsem se ho snažil zresuscitovat – zemřel. Ale pochopitelně nemohu jmenovat všechny, k nimž jsem měl bližší vztah,“ pokračuje a vzpomíná na paní učitelky, které by dnes byly nekvalifikované, a přitom byly super kantorkami. „Mohl bych jich jmenovat celou řadu, i když to po roce 1989 nebylo jednoduché. Ale vše jsme překonali a dnes má naše škola určité renomé a jsem rád, že ji mohu předat nezadluženou s určitou úrovní výuky, která je docela slušně hodnocena.“

Ředitel MŠ a ZŠ Nové Strašecí Stanislav Hajný.

Pošta pro tebe?

Pokud se Stanislava Hajného zeptáte na nejsilnější zážitek jeho ředitelské éry, nebude příliš veselý a přišel hned v září jeho prvního školního roku ve Strašecí. „Tehdy k nám přijela sociálka a přímo z vyučování odebrala tři děti – sourozence, kteří bydleli jen s matkou na řevničovském nádraží. Zjistilo se totiž, že měla vážný úraz na pile, je v nemocnici a děti jsou doma samy. Tak si pro ně přijeli do školy. Děti to čekaly – jedno chodilo do sedmé, druhé do páté a nejmladší holčička do první třídy. Ta šla do šoku, aniž bychom jí řekli, o co jde. Jen ji paní učitelka Wintrová zavolala, spustila neskutečný nářek. Šlo jí hlavně o to, aby zůstala se svými sourozenci, aby je neroztrhli. Pamatuji si, jak je posadili na zadní sedadlo auta, stočili okénko. Skrz ně jsem se s nimi loučil a měl jsem co dělat, abych zatlačil slzu. Ten srdcervoucí zážitek mi pomohlo překonat to, jak při sobě drží. Překvapila mě ta obrovská sourozenecká soudržnost. Věřil jsem, že to díky ní zvládnou. Vyprávěl jsem to nedávno deváťákům, které učím, a ti mě naváděli, abych napsal do Pošty pro tebe. Ještě to zvážím, ale jejich osud by se dal zjistit i jinak.“

Úspěchy a rest

Radost řediteli Hajnému pochopitelně dělá to, když „jeho“ děti slaví úspěchy. Rád vzpomíná například na florbalistky, které se dvakrát probojovaly do republikového finále. Bylo to v letech 2010 a 2012, jednou skončily třetí, podruhé páté. „Finále jsem si tehdy užil se vším všudy – od fandění, kdy jsem ztratil hlas, až po moment, kdy jsem poprvé v životě dostal na krk medaili.“

Naměkko prý bývá, když se na konci školního roku loučí s deváťáky: „Vždyť si je pamatuji, jak nastupovali vykulení do první třídy.“

Rád je i za rozšíření kapacity školy včetně toho, že dnes je školní družina součástí budovy. „Mám však jeden rest, který jsem nezvládl, a to jsou šatny, které jsou opravdu tragické. Sice jsem nechal zpracovat studii, ale vše zůstalo viset na financích. Doufám, že se to podaří vyřešit mému nástupci,“ pokračuje ve výčtu a stranou nenechá ani mateřské školy: „Za posledních šest let se nám podařilo navýšit jejich kapacitu o 55 míst a kapacitu školní družiny o padesát míst. Vzhledem k tomu, že v poslední době probíhá zateplení školek, chtěl bych na tomto místě poděkovat zaměstnancům i rodičům dětí, kteří nám vycházejí vstříc například, když bylo třeba školku mimořádně na několik dnů zavřít.“

Pedofil?!

Předchozí odstavec snad trochu zjemnil dosavadní vzpomínání ředitele Hajného, které by mohlo vést k dojmu, že na něho silně zapůsobily jen smutné až tragické věci. Naštěstí přidal i „veselou historku z vyučování“, byť prý je podle něho problém v tom, že právě ty úsměvné a radostné situace člověk mnohdy neumí naplno prožít.

„Řeknu vám jednu historku, kdy mě uvedla do rozpaků dívka z první nebo ze druhé třídy. Stalo se to v květnu, kdy slavím svátek. Cestou domů ze školy jsem si šel něco koupit do zeleniny. Z obchodu vyšla holčička, podala mi ruku a popřála mi k svátku. Poděkoval jsem jí a zeptal se, co si dá, v domnění, že jí koupím třeba banán. Ona mi na to řekla – ještě pusu. V ten moment jsem ztuhl a nevěděl, jestli ji mám zklamat a nebo být za pedofila. Bylo to na náměstí, tak jsem se rozhlédl, jestli nás nikdo moc nepozoruje, rychle jsem ji políbil na čelo a prchal jsem, aby někdo neřekl, že se ředitel líbá s dětmi na náměstí. To byla situace, kdy jsem nevěděl, jak se zachovat. Ale zvítězilo to, abych nezklamal tu holčičku.“

Co chybí

Ředitel Hajný nastupoval do školství za éry školních osnov, zatímco dnes se jede podle školního vzdělávacího programu. Vidí v obou systémech rozdíl? „Především si nemyslím, že by ŠVP byl šťastně dořešený. Po revoluci oceňovali i lidé, kteří byli na západě, systém vzdělávání. Ten bylo pochopitelně třeba zbavit ideologického balastu, ale bohužel se nevycházelo z toho, co bylo vyzkoušené a dobré. To se začalo bourat. Zkoušelo se leccos a mnohé nebylo domyšlené. Ani ŠVP není šťastným řešením, i když kantoři k jeho zpracování přistoupili poctivě, ale zůstali na to sami. Bohužel může nastat situace – když se například dítě přestěhuje – že se nedostane k určité látce,“ popisuje.

Jako tragédii pak vidí zrušení odvětvového řízení školství. „To byla zásadní chyba, která neměla nastat. Ne proto, že bych obcím a kraji nepřál mluvit do školství. Ale školy byly hozeny do jakéhosi víru a mně jako řediteli chybí určitý servis. Osobně jsem to řekl i ministru školství Eduardu Zemanovi a on mi na to odpověděl: ‚Pane řediteli, pláčete sice hezky, ale na špatném hrobě.‘ Kam by měl ředitel školy jít, když ne k ministrovi školství? Metodiku jsme zvládli, ale informace o tom, co se připravuje, chybí. Člověk nemůže pořád sedět u internetu,“ uzavírá.

Lenka Pelcová