Rostislav Konečný coby majitel a učitel soukromé autoškoly.

Major ve výslužbě, kynolog, učitel autoškoly a předseda klubu veteránů Rostislav Konečný oslavil 80. narozeniny

Kdo nic nedělá a jen se poflakuje, rychle stárne

Každý nemá to štěstí, aby se dožil svých osmdesátých narozenin. Navíc v plné síle a svěžesti. Jedním z těch, kteří nedávno toto životní jubileum oslavili, je major ve výslužbě, předseda Svazu důstojníků a praporčíků AČR, předseda klubu veteránů 2. Kyjevsko – Bělocerkevského tankového pluku a učitel autoškoly Rostislav Konečný z Rakovníka. Narodil se 4. 6. 1934 v moravských Nahošovicích a na Rakovnicko ho „zavála“ v roce 1967 vojenská služba.

Mjr. Konečný při kontrole osádky tanku před překonáním Labe u Nučniček.

Od motorek k tankům

„Odmalička mě bavily motory, tak jsem se šel po jednoročním učebním kurzu, který jsem absolvoval po dokončení základní školy, učit automechanikem. V té době jsem začal jezdit oblastní motocyklové soutěže, terény i silnice. Posléze jsem se specializoval na silniční závody a reprezentoval jsem v kubaturách 125 ccm a 350 ccm olomoucký kraj. Bělský les, Gottwaldovský triangl, Ecce homo v Šumperku, ale i závody na Slovensku jsem jezdil pravidelně a umisťoval jsem se, jak se říká, na bedně,“ vzpomíná Rostislav Konečný.

Zlomem v jeho životní kariéře se stala základní vojenská služba (ZVS). Narukoval do Žatce, kde působilo motocyklové „farmářské“ družstvo Dukly Praha, které bylo tehdy vybaveno špičkovými motocykly Jawa z vývojové dílny Milana Chalupníka. „Závodil jsem až do roku 1966. Pak jsem toho musel nechat, protože mně to již nedovolily služební povinnosti.“

Na konci ZVS nastoupil Rostislav na Vyšší odbornou školu tanko – automobilového směru do Nitry. Po jejím absolvování se vrátil do Žatce, kde v roce 1957 začala u tamního 21. tankového pluku jeho profesionální vojenská kariéra. Začínal na legendárních tancích T-34, které se tak výrazně prosadily v průběhu 2. světové války. Během krátké doby byl ale pluk přezbrojen na moderní tanky T-54. Vůně benzínu a nafty ho tedy táhla dál. „Můj vojenský život je ale spjat především s 2. tankovým plukem v Rakovníku, k němuž jsem byl odvelen v únoru 1967. „Na starosti jsem měl moderní bojovou techniku – BVP (bojová vozidla pěchoty – pozn. T. B.), tanky T-55, T-72 a další techniku. Za tu dobu, kdy jsem v Rakovníku působil, prošlo ,mýma rukama‘ spoustu mladých lidí, protože jsem připravoval řidiče, osádky i obsluhu této techniky. Přednášel jsem v poddůstojnické škole, vedl řidičské kurzy, dělal zkušebního komisaře na vydání řidičského průkazu v ozbrojených složkách. A to až do roku 1989, kdy jsem odešel do penze,“ vypočítává jubilant. „Byla to krásná práce, protože mezi člověkem a strojem, který ovládnete a řídíte za všech podmínek, se vytvoří jakési pouto. Třeba, když překonáváte v hloubce pěti metrů vodní tok. Vždy jsem si vážil mladých mužů, jak skvěle ovládali bojová vozidla. Myslím, že služba u tankového vojska utkví každému v paměti, protože vyžaduje odborně zdatné, odvážné, pracovité a rozhodné muže,“ tvrdí major Konečný.

Vítězné družstvo rakovnických vojenských kynologů. Mjr. Konečný vlevo.

Útvarový kynolog

Zajímavou součástí jeho vojenského života byla služební kynologie. V letech 1974 až 1975 byli u útvaru zavedeni pro použití ve strážní službě psi. Díky kynologovi Západního vojenského okruhu mjr. Milanu Kolskému a veliteli rakovnického pluku mjr. Zdeňku Vopičkovi přišli psovodi se psy i do Rakovníka. Na začátku roku 1976 se stal útvarovým kynologem (po por. Petru Hujerovi) právě mjr. Konečný. „Družstvo psovodů denně zabezpečovalo osm strážních stanovišť. Kdykoliv vyjel tankový pluk do výcvikových prostorů, ,vlády‘ nad všemi objekty, včetně parku bojové a kolové techniky, budov, skladů a štábu se ujalo družstvo psovodů s jejich čtyřnohými svěřenci.“

Každoročně se rakovničtí psovodi a psi zúčastňovali celoarmádní soutěže „O nejlepšího psovoda a psa“ a dosahovali velmi dobrých výsledků.

„Velmi úzce jsme spolupracovali s Veřejnou bezpečností (pro mladší čtenáře – předlistopadovou policií), konkrétně s okresním oddělením Rakovník a jeho kynologem Ladislavem Ottem. Dopadli jsme řadu pachatelů trestných činů, zejména těch, kteří vykrádali rekreační objekty v chatových oblastech. Až u Plzně jsme zadrželi vojenské zběhy. Hlídkovali jsme na silnicích a zúčastnili se společných kontrol motorových vozidel na karlovarce. Podíleli jsme se i na hledání ztracených dětí. Vzpomínám si na případ ztracené dívky v Čisté, kterou hledalo patnáct psovodů. Nakonec jsme ji našli vyčerpanou a vyděšenou v křoví u rybníka,“ vzpomíná Rostislav Konečný a připojuje i jména některých psů a jejich „pánů“ – pes Egon a četař Málek, pes Dar a četař Sabol, pes Tarzan a vojín Mezovský…

„Psi a psovodi se také podíleli na natáčení armádních filmů a naše služební kynologie se stala jak v armádě, tak mezi veřejností velmi známá,“ doplňuje.

Pohár pro vítěze kynologické soutěže pro nejlepšího psovoda a psa ČSLA.

Autoškola – přilepšení k důchodu

Výraznou součástí života Rostislava Konečného je autoškola. Dodnes ho můžete vidět jezdit s žáky po městě a jeho okolí. „Po odchodu do penze v roce 1989 jsem vydržel nicnedělání asi tři měsíce. Můj kamarád Jaroslav Vintr, tehdejší dlouholetý ředitel Autoškoly Svazarmu, mi řekl, že se nemůže dívat, jak bloumám po městě, a nabídl mi, abych šel učit do „jeho“ autoškoly. Kývl jsem a dostal jsem na starost studenty SZeŠ.“ Poté, kdy došlo k transformaci autoškol, otevřel si Rostislav Konečný na Vintrovo doporučení vlastní soukromou. To bylo v roce 1991.

„Začal mi život na volné noze, kde jsem si sám velel a sám si vše organizoval. Tady se mi hodil návyk z vojenského života. Jezdil jsem se dvěma vozidly – Škodou 120 a Škodou 130. O žáky jsem nikdy neměl nouzi. Autoškolu jsem postavil tak, že nebylo třeba, aby to byl výdělečný podnik, ale abych si zpříjemnil důchod. Myslím si, že kdo nastoupí do penze a začne se jen tak poflakovat, rychle stárne. Kdo je aktivní, udržuje se lépe při životě. Stále přemýšlí, co bude dělat. Důležité je nestranit se lidí, mít lidi rád. A tak mám radost, když žáci, kteří u mě absolvovali, dokáží přizpůsobovat jízdu nové situaci, která na našich silnicích v posledních letech vznikla, že si uvědomují, že vozidlo je poměrně nebezpečná zbraň, a že je třeba se neustále učit,“ vysvětluje čerstvý osmdesátník.

Pplk. Miroslav Horáček předává vyznamenání mjr. v. v. Rostislavu Konečnému při příležitosti slavnostního nástupu k ukončení činnosti vojenské posádky v Rakovníku.

Gamingská iniciativa

Kromě všem zmíněných činností působí mjr. Konečný ve Svazu důstojníků a praporčíků Armády ČR. V současné době zastává funkci jeho předsedy.

Tento svaz uspořádal vloni v září ve spolupráci s Gamingskou iniciativou, která sdružuje záložní důstojníky 10 středoevropských států, v Praze třídenní konferenci GAMING II / 2013. Rostislav Konečný na ní vystoupil a seznámil přítomné důstojníky a hosty s historií a aktivitami svazu, úkoly a spoluprací s Ministerstvem obrany ČR, Policií ČR, Českým svazem bojovníků za svobodu, Krajským vojenským velitelstvím, Československou obcí legionářskou a dalšími organizacemi.

Za svoji práci byl posléze vyznamenán nejvyšším vyznamenáním Gamingské iniciativy – Záslužným zlatým křížem.

Tomáš Bednařík