Monika Dobrá v cokpitu „átéerky“.

Monika Dobrá: „Až na výjimky mě kolegové respektovali. K plotně mě nikdo neposlal.“

Druhý pilot musí umět všechno jako kapitán

Čím déle novinářskou profesi dělám, tím víc zjišťuji, jací zajímaví lidé v našem okrese žijí. O jednom z nich si můžete přečíst v následujících řádcích. Znám několik žen z Rakovnicka, které se věnují nebo věnovaly parašutismu. Vím o pilotkách „malých“ letadel. Hovořil jsem s dívkami, které „šplhaly“ na osmitisícovky nebo se prohánějí v závodních automobilech. Ale s mladou ženou, která pilotovala (až do své mateřské dovolené) Airbus A320, jsem se setkal poprvé. Jmenuje se Monika Dobrá a bydlí v Rakovníku. Moji žádost o rozhovor neodmítla…

Moniko, jak jste se vůbec dostala k létání?

To mi bylo necelých 17 let. Na své 17. narozeniny jsem měla svůj první sólový let a „papíry“ na letadlo jsem měla dřív než na auto. Pocházím z Kolína, kde jsem vystudovala strojní průmyslovku. Po maturitě jsem rok pracovala a posléze jsem šla studovat do Prahy na ČVUT na dopravní fakultu obor letecká doprava. Žádné letecké geny jsme v rodině neměli. No a k létání jsem se dostala dost kuriózně. Táta dělal účetnictví pro jednu firmu, která se zabývala výrobou ultralightů a letů s nimi, a nabídli mu vyhlídkový let. Letěla jsem já a tak mě to nadchlo, že jsem se začala létání věnovat. Především i díky našim, kteří, když viděli, že jsem tomu úplně propadla, umožnili mi, abych si udělala zkoušky na ultralight. Pamatuji si, že mým prvním letadlem bylo Caprise, kterému se mezi letci říká „kanoe ve vzduchu“. A pak už se to začalo nabalovat, až jsem skončila u Airbusu A320 jako co-pilot tedy druhý pilot velkých dopravních letadel.

Co všechno obnášel výcvik, kterým jste musela projít?

Nejprve musíte zvládnout teorii a teprve pak se začíná létat s instruktory. Učíte se létat rovně, udržet se v horizontu, neklonit, pak zase zatáčky, menší a větší náklony a vzlety a přistání. U všech typů letadel je v podstatě ten základ stejný.

Předpokládám, že hned po ultra­lightu jste nesedla do cokpitu airbusu…

Monika ve slušivé uniformě pilota ČSA.

Samozřejmě, že ne. Šla jsem pěkně krůček za krůčkem. Po ultralightech jsem začala létat sportovní letadla, konkrétně Zlíny a Cessny. Neměla jsem závodní ambice, ale bavily mě skupinové lety. Ty jsem si užívala. V té době mě ani ve snu nenapadlo, že bych se mohla létáním živit. Postupně jsem však dodělávala další výcviky, jako výcvik pro získání kvalifikace obchodního pilota a IFR – létání podle přístrojů. Tedy výcviky, abych mohla vozit lidi za úplatu. Výcvik a zkoušky na tuto odbornost ale něco stojí. Tak jsem si vzala studentskou půjčku a vypomohli mně i rodiče.. Tyto kvalifikace spolu se složením teoretických zkoušek dopravního pilota jsou takový odrazový můstek k větším dopravním letadlům.

Pak už přišly ty airbusy?

Ještě ne. Absolvovala jsem vysokou školu a začala jsem pracovat u ČSA jako letově provozní inženýr. Psala jsem provozní dokumentaci a čekala, až bude vyhlášen konkurz u některého z našich dopravců. Měla jsem štěstí, byla jsem ve správnou dobu na správném místě. Ne dlouho po získání všech potřebných kvalifikací a složení teoretických zkoušek dopravního pilota vyhlásily České aerolinie konkurz na piloty, do nějž jsem se přihlásila. Byla jsem přijata jako druhý pilot turbovrtulových letounů ATR 42 a ATR 72, kam se vejde 44 resp. 62 cestujících a ČSA je využívá nejen k dopravě na vnitrostátních linkách, ale třeba i k letům do Německa, Polska nebo Maďarska. V „átéerce“, stejně jako v ostatních dopravních letounech, jsou dva piloti a já létala jako druhý pilot. Takhle jsem létala pět let. Pak ale přišla doba, kdy jsem řešila dilema. Přihlásit se do interního výběrového řízení na A320, nebo zůstat na ATR a udělat si kapitánské zkoušky. Kapitán ale musí mít nalétáno hodně hodin a já se po pěti letech praxe ještě necítila na to, abych byla kapitánem. Je to velká zodpovědnost a chce to mít velké zkušenosti.

A rozhodla jste se pro první variantu…

Ano. Rozhodla jsem se tedy nasbírat zkušenosti z létání na jiném typu letadla a do jiných destinací a pak teprve zkusit kapitánské zkoušky. Když se mi tato možnost naskytla, přešla jsem na pilotování Air­busu 320. „Obsadila“ jsem pravé sedadlo co-pilota. Řekla jsem si, že pár roků takhle budu létat a pak se pokusím „přesunout“ doleva na pozici kapitána. Jenže přišly děti a já odešla na mateřskou dovolenou…

Jak vás brali kolegové piloti? Přeci jen, mladá žena jako co-pilotka není zas až tak obvyklý jev.

Až na nepatrné výjimky mě všichni kolegové respektovali. Když jsem absolvovala výcvikové lety, občas si někdo udělal legraci, ale všichni se snažili mně pomáhat a nikdo mi neházel klacky pod nohy. K plotně mě nikdo neposlal.

Jaký je rozdíl mezi kapitánem, tedy prvním pilotem, a druhým pilotem?

Když Monika pilotovala Zlíny a Cessny bavily ji nejvíc skupinové lety.

Kapitán má celkovou zodpovědnost za letadlo. Co se letových věcí týká, ty musíme ovládat oba. Součinnost posádky musí být bezchybná, na to se hodně dbá. I kapitán musí vzít v úvahu názor druhého pilota. Oba musí spolupracovat bez ohledu na to, kdo je starší, kdo má vyšší postavení. Ono je to rozdělené tak, že vždy před letem se piloti dohodnou, kam kdo poletí, jednu cestu letí kapitán a druhou co-pilot. Při samotném letu mají piloti rozdělené funkce na letícího a neletícího. Ten, co je letící, velí, i když je to druhý pilot. Závažná rozhodnutí, třeba v případě špatného počasí, a konečnou zodpovědnost za let má ale kapitán.

Takže, pokud se týká řízení letadla, jsou si oba piloti rovni?

Oba dva musí umět řídit letadlo stejně. Může se stát, a také už se stalo, že kapitán zkolabuje a řízení musí převzít druhý pilot. Proto musí být dobrý tým. Lidé, kteří si navzájem „nesednou“, nejsou spolu psáni do služeb. Ale to se děje opravdu jen výjimečně. Jinak v podstatě létá každý s každým.

Kam nejdále jste letěla a zažila jste někdy situaci, při níž jste se za kniplem zapotila?

Nejdále jsem byla asi v Rusku, Řecku a na Kypru. Ale ze všech zemí znám nejlépe letištní haly, případně hotely. Většinou jsme přiletěli, cestující vystoupili a nastoupili a my jsme zase letěli dál. Maximálně jsme přes noc přespali v hotelu. A pokud se týká náročnějších situací v letadle, tak to byly asi hurikány, které před několika lety prošly i Českou republikou. Těžké podmínky jsou i při vichřicích. Kaž­dé letadlo má stanovené limity, kdy ještě může letět a kdy už ne. Pokud letí, vyžaduje to od posádky velkou ostražitost. Stejně jako při bouřkách, ale na to jsou posádky vycvičené.

Měla jste někdy vlastní letadlo?

Neměla, všechna byla klubová. Na to jsem nikdy neměla dostatek finančních prostředků. Když to tak počítám, za všechny ty výcviky a kurzy jsem dala okolo milionu korun.

Tomáš Bednařík