Skřítkové mají v muzikálu Ať žijí duchové nezastupitelnou roli.

Čtyři obory rakovnické ZUŠ spojily síly při přípravě muzikálu Ať žijí duchové

Duchové nadchli Tylovo divadlo

Když před časem přišli Tyláci s muzikálem Šakalí léta, žádného z diváků asi nenapadlo, že by je jiná rakovnické inscenace ještě mohla překonat co do počtu účinkujících. Přesto se tak stalo. Na muzikálu Ať žijí duchové, který nazkoušela rakovnická ZUŠ, se podílí plných 134 účinkujících. Své síly v něm snad poprvé v historii spojily všechny obory ZUŠ a dlužno říct, že se jejich spolupráce skutečně vyplatila. Na scéně Tylova divadla se koncem května objevilo představení, které opět zalévá hlediště neskutečně pozitivní energií. Byť jde o představení, jenž je především pro starší ročníky notoricky známé z filmového zpracování, myslím, že mohu bez uzardění prohlásit, že nejedno oko v hledišti nezůstalo suché. A nešlo jen o roztomilost děti, stačilo jen pozorovat, jak vše funguje, jak je inscenace vychytaná, barvitá, plná pohybu i zajímavých hereckých, tanečních, pěveckých a muzikantských výkonů. Ale pojďme se na tuto výjimečnou inscenaci podívat očima těch, kteří ji dávali dohromady – učitelů tří oborů zdejší ZUŠ – dramatického, tanečního a hudebního.

Roční práce vrcholila týdnem v Tyláku

Režisérkou muzikálu je Jiřina Krtičková, byť s nápadem na jeho realizaci přišla koncem loňského školního roku učitelka tanečního oboru Adéla Hauptmannová. Faktem je, že muzikál se v rakovnické ZUŠ čas od času dělal, ale v minulosti na něm spolupracoval jen taneční a literárně-dramatický obor, takže tento mezioborový projekt je určité novum.

Ať žijí duchové je notoricky známý film. Je podle vás tato jeho známost spíše pozitivem, nebo negativem?

Já vnímám spíše ta pozitiva. Nápěvy písní jsou většině dětí známy, v dějové linii příběhu se dobře orientují. Jen často narážím na to, že děti srovnávají divadelní verzi s filmovou. Každou odlišnost od filmu vnímají jako chybu. Na druhou stranu tu vznikl prostor pro srovnání filmové a divadelní tvorby, vnímání a pojmenování si jejich odlišností a hledání optimálních cest a řešení, na kterém se mohly děti, vlastně mládež, aktivně podílet.

Bylo od počátku zřejmé, že ne všechny role budou dětské?

Určitě. Těžko si lze představit malého kluka v brnění, kterak se snaží mít autoritu rytíře Brtníka z Brtníku. Přesněji: představit si to lze, ale mně se tato představa nelíbila. Navíc mám v dramaťáku dost šikovných žáků II. stupně, popř. absolventů, kteří se dospělých rolí ujali s nadšením. Drobné role jsem dala také vedoucím kapely BRTNÍCI, Leoši Janouškovi a Martině Polanové, která přizvala i manžela. Myslím, že zapojení učitele do dění na jevišti utužuje vztahy mezi žáky a učiteli a prohlubuje to společný zážitek. Navíc se toho od nich děti mohou mnoho naučit. Teď nemyslím herecké dovednosti, ale zodpovědný přístup k práci a zpracování chyb. Během zkoušek jsem měla výtky nejen k dětem, ale ještě častěji právě k dospělým, kteří se bez protestů znovu vraceli k problémovým místům a snažili se je zahrát jinak, lépe. Stejný metr byl nastaven i pro pozdní příchody, rušení na zkouškách, neznalost scénáře...

Bylo těžké obsadit hlavní postavy, nebo bylo od začátku zřejmé, kdo bude účinkovat?

Práci na muzikálu jsem nabídla pouze žákům, kteří už měli z předchozích představení nějaké zkušenosti, dobře zpívali a hlavně byli spolehliví. Na nich pak bylo rozhodnutí, zda trávit všechny páteční večery ve škole a svědomitě se na každou zkoušku připravovat. Dopředu jsem je připravila na to, že to nebude stále jen zábava, jako na hodinách dramaťáku, ale že je čeká poměrně těžká a časově náročná práce.

Jak složitá byla režie a vůbec ukočírovat tak velký ansámbl?

Neřekla bych, že to bylo těžké. Leoš zkoušel celý rok s kapelou, Martina se zpěváky, Adélka s tanečníky a já s dramaťáky. Až týden před premiérou jsme se sešli všichni najednou a začali to dávat dohromady. První zkouška v divadle asi někomu připadala „šílená“. Do té doby jsme zkoušeli v úplně jiném prostoru, takže tanečníci i herci často zmateně pobíhali po jevišti. Měla jsem však jasnou představu, a tu se nám podařilo naplnit. Panice jsem propadla pouze ve chvíli, kdy to vypadalo, že nám nikdo nevyrobí scénu (navrhla ji Lucie Auersvaldová-Babáková). Naštěstí to Petr Rédl zvládl během jediného týdne a učitelé výtvarného oboru David Suchopárek a Eva Pelcová ji rychle dodekorovali. Výborná a akční byla i paní švadlena (Jana Kounovská), která ještě den před premiérou přešívala střechu hradu. Největší stres asi musela zažívat Adéla Hauptmannová, které v muzikálu tančili všichni žáci.

Režírovala jste už někdy muzikál a liší se jeho režie od klasické činohry?

Asi před dvanácti lety jsme dělali muzikál Jak se zbavit strašidel, ke kterému napsal hudbu Petr Suchomel, ale režijní práci jsem hned v začátku předala Milanu Jakubskému, který tenkrát hrál se souborem Tyl. Důvodem bylo těhotenství a narození syna Tadeáše. Takže Ať žijí duchové byl asi první muzikál, do kterého jsem se pustila a dokončila ho. Režie každého představení se liší, ale záleží spíš na tom, s jakými lidmi pracujete, než na žánru inscenace.

Lenka Pelcová

Brtníci doprovázeli i strašili

Hudební stránku věci měl na starosti Leoš Janoušek. Na vlastních aranžích začal pracovat zhruba před rokem během prázdnin. „Asi měsíc jsem nad nimi seděl a dával je dohromady podle poslechu soundtracku. V potaz jsem musel brát to, jaké nástroje jsou k dispozici a podle toho to rozepsat. Pozor jsem si musel dávat i na to, aby to děti byly schopné zahrát,“ říká.

Vlastní rozhodnutí, kdo bude v muzikálu hrát, nechal prý na dětech. „Nechtěl jsem nikoho nutit, protože je to muzikál pro děti, takže by to ty starší nemuselo bavit. Zeptali jsme se proto všech čtyřiceti dětí, které máme v kapele. Naštěstí se přihlásili i ti starší, takže se nám to podařilo celkem solidně zahrát,“ pokračuje. On sám má na starosti hudebníky, Martina Polanová pěveckou sekci.

U nástrojů sedělo v propadle dvanáct lidí, za bicími se dokonce střídali dva bubeníci, protože chtěli hrát oba. Další nástrojové obsazení bylo – basa, dvoje klávesy, harmonika, trombon, trubka, saxofon, klarinet, příčná flétna a dvě zobcové flétny. „Zkoušet jsme začali začátkem října. S kapelou máme pravidelné zkoušky každou středu, takže jsme si určili, že jednu zkoušku v měsíci vyčleníme na muzikál. Děti dostaly noty, aby se na ně mohly podívat, ale stejně je většina z nich viděla až na zkoušce. Tak jsme si to jednou za měsíc projeli a postupně jsme přidávali písničky. Nejvíc práce jsme ale udělali na soustředění, které míváme pravidelně jednou za půl roku. Tam jsme vše dopilovali,“ objasňuje.

Písničky byly zaranžované tak, aby co nejvíce připomínaly originál. „Snažili jsme se, aby se co nejvíc strukturálně podobaly, aby tam nebyly žádné změny, které by tanečníky vyhodily z rytmu. Když jsme chtěli něco trochu jinak nebo přidat nějakou mezihru, nahráli jsme ji bez zpěvu, aby si to tanečníci mohli ‚našlapat‘. Pak už věděli, jak to bude,“ dodává Leoš Janoušek.

Brtníci zvládají nejen všechny písničky, přestavbové melodie, ale i veškeré zvuky dokreslující děj – ať už jde o plácnutí přes zadek či o hradní strašení. „Tyto scénické věci jsme v částečném obsazení zkoušeli po dvě soboty v tanečním oddělení ZUŠ. Kompletně jsme se sešli až v Tyláku. Já jsem se staral jen o muziku, věděl jsem, že hudebníci to víceméně umí, i když někdo měl trochu rezervy, a spoléhal jsem na Jiřku, že to bude fungovat. Celkově jsem se toho trochu bál, protože dramaťáci mají poněkud volnější režim, aby děti nebyly stažené a nebály se projevit. Ale byli bezva, i když to tam někteří vychytávali na poslední chvíli. Ale vše dopadlo super a mám z toho dobrý pocit. Jiřka odvedla velký kus práce,“ uzavírá. Lenka Pelcová

V zákulisí je třeba dobrá logistika

„Film Ať žijí duchové miluji. Je to moje nejoblíbenější pohádka, tak mě napadlo, že bychom ji zkusili udělat,“ vysvětluje Adéla Hauptmannová důvody, proč si vybrala právě tento muzikál.

Jedna z představitelek Leontýnky Kateřina Roubalová ve své úvodní scéně.

Originální choreografie

Choreografie stavěla tak, aby se v nich vystřídali všichni tanečníci. Ten, kdo představení viděl, musel ocenit jejich nápaditost a originalitu. „Muzikál má děj, takže je na co navazovat. Písničky jsou navíc tak úžasné, že se choreografie staví téměř samy,“ říká Adéla Hauptmannová. Vypisováním všech choreografií bychom zabrali celý odstavec, proto připomeňme alespoň originální řešení toho, jak dostat na hrad dřevo: „Vymyslela jsem, že to uděláme formou tance – větší děti tančily s prvním ročníkem. Ten představoval stromky a na slova písně – za každý strom dáte, sto malých do školky – je sázely,“ pokračuje.

Představitel Dlouhého Janka Adam Jiráň při čtení zjevného pergamenu.

Rekordní počty

Choreografie byly postaveny po třídách, takže v zákulisí nedocházelo k téměř žádnému převlékání. „Z tanečního oboru účinkovalo přes devadesát dětí. Na to, kolik účinkujících se v muzikálu sešlo celkem, jsme dokonce vypsali soutěž a děti mohly tipovat. S Jiřkou jsme je spočítaly a dokonce jsme všechny děti napsaly jmenovitě do programu. Celkem se na představení podílelo 134 dětí. Pro taneční obor to není nic nového, velké koncerty děláme každý rok. Na tomto projektu mě trochu děsila živá hudba a souhra s dramaťákem, ale od toho jsme měli více zkoušek. Bylo to náročné, ale hezké a dělali jsme to s chutí,“ dodává.

Na incsenaci se podílejí i dospělí, jedním z nich je i představitel hajného Luboš Polan.

Plné zákulisí

Leckoho v hledišti možná napadlo, že ukočírovat kolem devadesáti děti v zákulisí a vyslat tu správnou skupinku včas na scénu, není právě snadné. „Nejsem tam sama,“ ubezpečuje Adéla Hauptmannová, „mám tam korepetitory, kteří se u dětí střídají, hlídají je, ale také jim zavazují tkaničky pod bradou. Při každém představení byli v zákulisí dva dospělí a já jsem dělala inspici. Navíc nám s menšími dětmi pomáhají i starší tanečníci a děti už jsou vycvičené. Je v tom systém, takže se to dá zvládnout. Vždy jedna skupina tancuje, další nastupuje v zákulisí a třetí se připravuje.“ Organizace byla podle Adély Hauptmannové náročná u velkých přestaveb. Ty byly také v rukách starších děvčat z TO – chystaly stůl, židle, klády, kopretiny a bylo náročné uhlídat, aby vše navazovalo a na nic se nezapomnělo.

Louskáček?

Pro účinkující byla příprava muzikálu náročná i fyzicky především v poslední fázi, kdy trávili týden v Tylově divadle. „Hodně jsme čekali, zkoušky byly především o dramaťácích, my jsme tam jen vlétli na naše vstupy. Bohužel jsme pořádně nevěděli, jak rychle to půjde. Snažila jsem se zvát děti na určitou hodinu, aby zbytečně nečekaly, ale někdy se to protáhlo. Velké poděkování si však zaslouží nejen děti, ale i jejich rodiče, kteří je trpělivě vozili na zkoušky,“ pokračuje Adéla Hauptmannová.

Když se jí člověk zeptá na pomyslnou laťku, která je letos nasazena velmi vysoko, lehce se zamyslí: „Sama už jsem si říkala, kam teď jít dál. Osobně, ale to je můj záměr za tanečňák, bych chtěla postavit Louskáčka. Ale asi si necháme rok pauzu, aby si nás diváci více vážili,“ usmívá se.

Dostanou se duchové na Krakovec?

Muzikál Ať žijí duchové pochopitelně patří na Krakovec, naskýtá se proto otázka, zda by byla možná i tato alternativa. Podle Adély Hauptmannové je na ni ještě brzo. Zatím je jisté, že v červnu budeme hrát třikrát, ale všechna představení jsou už vyprodaná, domluven je i termín na září. „Myslím si, že by bylo fajn udělat ho znovu třeba za pět let. Postavené to je, tak proč ne,“ uzavírá duchovní matka inscenace a ještě rychle dodává, že velký dík si zaslouží i ředitelka ZUŠ Libuše Podaná, která realizaci muzikálu podpořila i finančně.

Lenka Pelcová