Jaroslav Henzl s dcerou Viktorií.

Jaroslav Henzl z Čisté vybízí k darování kostní dřeně:

Zachránit život je tak snadné

Na sklonku dubna jste jeho tvář mohli spatřit na všech možných televizních stanicích ve společnosti celebrit. Jaroslav Henzl z Čisté byl mezi 24 dárci kostní dřeně, kteří byli pozváni do Prahy na tradiční setkání v Obecním domě. Jako jediný z pozvaných měl navíc možnost se po šesti letech potkat se ženou, které zachránil život. Přestože je Jaroslav Henzl chlap jako hora, nešlo přehlédnout v jeho očích slzy dojetí. Stejně na tom byla i devětatřicetiletá Petra, která před šesti lety onemocněla leukémií. Tehdy jí lékaři dávali dva roky života a nezastírali, jak složité bývá najít vhodného dárce. Neuvěřitelnou shodou okolností se ve stejné době k dárcovství rozhodl i jeden sympatický zedník z Čisté...

Jak vás vlastně napadlo stát se dárcem?

V té době jsem pracoval v Plzni, kde jsem dělal obkladačské práce. Bydlení mi sehnala matka přes její známou, se kterou se navštěvovaly dlouhá léta. Takže jsem bydlel u ní. Pomáhal jsem paní na zahradě, měla malého klučinu, takže jsem si hrál s chlapcem a docela jsme se sblížili. Ale paní po několika letech onemocněla leukémií. To už jsem tam nebydlel. A moji přítelkyni napadlo, že bychom paní měli nějak pomoci. Když jsme zjistili, že finanční dar nic nespraví, přišla s nápadem, že bychom si mohli nechat udělat rozbor krve, zda bychom se nemohli stát dárci kostní dřeně. To jsme absolvovali, ale ukázalo se, že pro naši známou nejsme vhodnými dárci. Na registru dárců nám ale nabídli, jestli nechceme zůstat v jejich nadaci. Tak jsme řekli, že zůstaneme. Přestože nám tvrdili, že pravděpodobnost, že bychom byli pro někoho vhodní, je prý hodně malá, neutekly ani dva roky a najednou telefon z plzeňské onkologie. Že bych byl vhodným dárcem pro jednoho pacienta.

Řekli vám alespoň obecně, o jaký případ se jedná?

Žádné další podrobnosti nám nesdělili. Ptali se jen, jestli jsem s darováním dřeně svolný. Řekl jsem, že samozřejmě, i když jsem z toho byl trochu rozhozený. V té době jsme se stěhovali z jedné stavby na druhou, kousek odtamtud byl bufet. Byl jsem tak vyvedený z míry, že jsem si musel dát tři pivča. Vůbec mi v té chvíli nedošlo, že jsem tam autem. Pak už mi volali telefonem, kdy by měl být nástup a chtěli vědět, jestli jsem stoprocentně rozhodnut. Chtěli to potvrdit, aby mohli pacienta připravit. Očistit ho od jeho krevní buňky, což ho hrozně oslabí. Dárce v té době také nesmí onemocnět, takže se musí před odběrem hodně hlídat.

Jak probíhá vlastní odběr?

Nabídli mi dva způsoby. Buď vás na čtyři hodiny přikurtují k polohovacímu křeslu, napíchnou žíly obou rukou a vaše krev tak prochází přes jakýsi filtr, kde se zachycují ty nejlepší krevní buňky. To ale obnáší, že čtyři hodiny ležíte nehnutě, sestra vám utírá nos a co si všechno vzpomenete. Pak je druhý způsob pod celkovou anestesií. To si lehnete na břicho, doktoři vám vyvrtají do každé pánve díru o průměru 1 cm a asi 40 vpichy odeberou krevní buňky. Já jsem nechtěl někde ležet 4 hodiny, takže jsem si vybral rychlejší verzi pod narkózou a za půl hodiny jsem byl venku. To se stalo před šesti lety 19. prosince.

Bylo to bolestivé?

Nic hrozného. Rána kladivem do palce bolí víc. Za dva dny už jsem hrál bowling.

Takže žádné lámání kostí nebo něco takového?

Dříve prý bývaly odběry bolestivější, ale těch současných metod se nikdo obávat nemusí. To by vydržel každý. Bolest byla opravdu minimální. A u té čtyřhodinové verze vlastně vnímáte jen ty vpichy.

Co bylo dál?

Tím to pro mě skončilo.

A kdy jste se dozvěděl, že se budete moci setkat s příjemcem? Prý to není zcela obvyklé?

Každý rok se uskuteční pouze jedno setkání. Konají se při celoročním setkání dárců, kteří jsou oceněni plaketou Adolfa Borna a dostanou i pyramidku z broušeného skla. A při té příležitosti se uskuteční vždy jedno setkání dárce s příjemcem, pokud samozřejmě příjemce chce.

Paní měla zájem se setkat?

Měla zájem hned od začátku. Já jsem v to také doufal a říkal jsem to lékařce. Ta mi řekla, že první musí projevit zájem příjemce. A když paní projevila zájem, začali jsme si nejprve dopisovat. Její maminka mi nejprve napsala, že by mě ráda poznala a že by mě nejraději na rukou nosila, protože jsem jí zachránil dceru. Když mi přišly ty dopisy, člověk se neubránil dojetí.

Jak hodně šlo při hledání dárce o čas?

Když přišla Petra k lékaři a zjistili, že má leukémii, zeptala se, kolik jí zbývá času. Řekli jí, že dva roky. Její manžel mi pak říkal, že když přišla od lékaře, byl to úplně někdo jiný. Nejprve to úplně zahodila a řekla si, že je to konec. Že se nikdo nenajde. Pak objevili mě a do půli roka jí sdělili, že mají dárce.

Měli někoho dalšího v záloze?

Měli ještě jednoho dárce v USA, ale ten nebyl stoprocentně shodný, tak jako já. Mně tvrdili, že naše označení je A 332. Databáze je celosvětová. U nás začal s dárci pracovat pan doktor Koza, bohužel už je po smrti, to byl průkopník dárcovství kostní dřeně v ČR. Měl jsem tu čest se s ním setkat při odběru.

Jak to vlastně je? Souvisí kostní dřeň s krevní skupinou nebo se ještě dále liší?

Je asi 15 kolonek, ve kterých se musíme shodovat. V našem případě lékaři říkali, že je výborné, že se shodují i naše krevní skupiny, máme oba 0+.

Může se stát, že pacient nové krevní buňky nepřijme?

Stává se, že první reakce je dobrá, celý rok je všechno v pořádku, ale může se to vrátit zpátky, tělo to odmítne. Proto také lékaři nechtějí dělat setkání tak brzy. Nám to schválili až po šesti letech. Viděl jsem i setkání po deseti letech.

Jaké to setkání vlastně bylo? Je to pro vás úplně cizí člověk, nebo vnímáte, že má v sobě něco vašeho?

Hned po prvním setkání jsem měl pocit, že Petra patří do rodiny. Je to velmi emotivní. Stačí, když o tom teď mluvím, a už se mi hrnou slzy do očí. Když při projekci v Obecním domě ukazovali, jak probíhal její život, jak se vdávala a pak najednou onemocněla a jak se nemoc vyvíjela. Pak tam najednou hodili moji fotku, vyslovili moje jméno a pozvali mě, abych přišel na pódium. Už když mi děkovala, nemohl jsem vůbec mluvit. Je to nepopsatelný pocit.

Jste dál v databázi dárců?

Jsem, ale už nejsem optimálním dárcem, kde je hranice do 35 let. Já už jsme ten věk překročil, takže teď už bych mohl darovat dřeň jen Petře, kdyby znovu vznikla taková potřeba. I to se někdy stává, když se objeví komplikace.

Je dárců stále nedostatek?

Je nás asi 45 tisíc dárců. Na to, že je nás 10 milionů, je to hrozně málo. A je mi divné, proč, když jde člověk třeba na preventivní prohlídku, mu neodeberou krev a nezanesou vzorky do databáze. A když se pak hledá dárce, mohli by oslovit konkrétního člověka a bylo by na něm, zda se stane dárcem, nebo ne. Takhle to bohužel nefunguje. Dárcovství nemá vůbec žádnou propagaci. Když se teď o tom s lidmi bavím, většinou říkají, že kdyby o tom věděli, že by chtěli být dárci. Kdyby věděli, že takhle mohou zachránit někomu život, určitě by do toho šli. I proto jsem rád, že můžu poskytnout tenhle rozhovor, aby se o dárcovství dřeně dozvědělo co nejvíce lidí.

Nemůže být malý zájem o dárcovství spojený i s obavou z vlastního zákroku?

Je to možné. Spousta lidí se mě ptá, jestli to bolí. Ten strach tam asi je. Ale je úplně zbytečný. Když si uvědomíte, jak snadno můžete zachránit člověka od tak strašlivé choroby.

Tu nemoc bych nikomu nepřál. Pro rodinu je to hrozné. Petru to potkalo ve 33 letech. Vyprávěla mi, jak nemohli mít děti. Absolvovala umělé oplodnění a nejprve potratila. Když znovu otěhotněla, dva roky na to, co se malá narodila, onemocněla leukémií. Vyprávěla mi, že už se jí honilo hlavou, že svoji holčičku neuvidí vyrůstat, neuvidí ji, až půjde do školy. Nic hezkého. Nakonec to dobře dopadlo. Cítí se zdravá, byť zatím chodí o hůlce, protože při tomto onemocnění odchází z kostí vápník. Takže ji ještě čeká operace kyčelního kloubu. Ale jinak se cítí zdravá. Zaplať pánbůh.

Pavel Sklenička