Jdeme na to. Za Sivým vrchem u sedla Pálenica.

Drama rakovnických horolezců při zimním přechodu centrálního hřebene Roháčů

Po kolena sněhem, často ledem a vichřicí

Mezi horolezci platí okřídlené pravidlo – „není malých hor“. Vyjadřuje respekt a pokoru před nebezpečím, které na nich číhá. Míra onoho nebezpečí je závislá od počasí a ročního období, kdy se člověk na výstup vydá. Zčásti i na správném vybavení, fyzické průpravě a morálních vlastnostech jedince. V neposlední řadě i jeho ochotě riskovat.

Pro našince může být docela fajn vylézt si na vrcholek Ostrého Roháče uprostřed léta, kdy je nahoře příjemné povětří a rozhled do kraje. Už stěží by lezl na stejný kopec v zimě. Proč to láká horolezce?

Naše otázka už směřuje na muže, jehož tvář vyzařuje klid a rozvahu. S nadhledem popisuje zimní přechod Roháčů šesticí horolezců. Část výpravy si přitom zjevně sáhla na samé dno svých sil. Jen díky shora uvedeným vlastnostem a možná i troše štěstí teď Miloš Kočí sedí v redakci Raportu a vypráví.

„Zimní přechody jsou nádherné právě proto, že se brodíte po kolena sněhem, všude je ticho a víte, že se musíte spolehnout jen sami na sebe a na své kamarády. Při dobrém počasí jsou vám odměnou nezapomenutelné scenérie,“ říká sedmačtyřicetiletý horolezec.

V civilu pracuje jako bezpečnostní technik a lezení se věnuje dobře třicet let. Kromě našich a slovenských hor má na své „horolezecké pažbě“ i alpské velikány jako Mont Blanc. Navštívil i Matterhorn a nejvyšší švýcarskou horu Dom.

Torzo stanu a vybavení po hrůzyplné noci.

Na kolena

Přejít centrální hřeben Roháčů se s kamarády pokusil už před čtyřmi roky. Kvůli počasí ale zůstal na Malé Fatře. Letošní mírná zima i stupeň lavinového nebezpečí (2) naznačovala, že tentokrát to vyjde. Na začátku února tak do Roháčů vyrazila šestice mužů: Ota Janíček s bratrem Jakubem (Jesenice), Martin Vitvar (Ročov), Jiří Honsa zvaný Zip, Michal Suchánek a Miloš Kočí z Rakovníka.

„Všichni jsme se těšili, ale ne všichni jsme byli stejně připraveni. Někomu chyběla fyzická síla a vytrvalost, někdo podcenil vybavenost. Tyto skutečnosti nakonec vedly k tomu, že jsme se na cestě museli rozdělit,“ charakterizuje úvodní dispozice skupiny Miloš. Avšak nepředbíhejme.

Centrální hřeben Roháčů začíná na Bílých skalách, kopíruje Sivý vrch, přechází na Pachole, odtud dále na Baníkov, Hrubou kopu, Tri kopy, Plačlivé, Ostrý Roháč a Volovec. Odtud se můžete vrátit nazpět. „Je to takový oblouk a jde se to dva až tři dny. V zimě je to pro horolezce exponovaný výstup. Roháče holé a strmé, takže laviny tu padají často.“

K Milošovým slovům netřeba dodávat, že pro turisty je v zimě taková cesta zapovězená. Odvážit se jí může jen registrovaný horolezec, který přechod nahlásí horské službě. Pojistka na odvoz vrtulníkem je podmínkou.

„Z Bílých skal se nám lesem postupovalo dobře. Počasí nám přálo a věřili jsme si. Čím jsme se dostávali výš, rychlost větru, o které předpovědi nemluvily, se zvyšovala. Na hřebeni směrem na Brestovou už byla jeho síla tak obrovská, že nás doslova srážela na kolena. Donutilo nás to sejít zpátky do sedla, schovat se před větrem a přečkat noc,“ vzpomíná Miloš první den výstupu.

Michal a Miloš – vítězové z Roháčů.

Vždy s kamerou

Po noci na Brestové došlo ke klíčové změně. Jakub s Otou nechtěli dál riskovat namáhavý výstup a rozhodli se pro návrat. Přidal se k nim i Martin. Výkonnostně na tom byl dobře, ale oblékl se jako na léto. Ostatní ho raději poslali dolů, aby po cestě nezmrzl. Později jim dal za pravdu.

Oblečení totiž patří k horolezecké alchymii. Zdálo by se, že v době, kdy se výrobci předhánějí ve funkčnosti svých produktů, to nemůže být problém. Ale je. „Zásada je, co nejméně věcí, a všechno, co máte v báglu, použít,“ prozrazuje základní pravidlo Miloš. Týká se to i přesného rozvržení jídla. Nahoře totiž cítíte každý gram navíc. U zimního výstupu je nezbytný kvalitní péřový spacák a žďárák (vak, který se používá pro nouzový nocleh se spacákem i bez něj). Nezbytností jsou i brýle, hole a mačky na boty kvůli ledu.

Miloš má o zavazadlo navíc. Kameru. Záběry z výstupů doma sestřihá a opatří komentářem. Poutavý krátkometrážní snímek existuje i z výstupu na Roháče. „Největší problém je kameru vytáhnout ve vypjatých chvílích, kdy na to nemá náladu ani kameraman, ani objekt. Takové záběry jsou největším kořením mých filmů,“ směje se horolezec.

Cesta zeštíhlené výpravy pokračuje z Brestové dál na Salatin. Spíš než ve sněhu vede po trávníku a vítr nedá pokoje. S přibývajícím časem houstne mlha a skupinka ztrácí výhledy do údolí i ponětí, kudy vede centrální hřeben. Směrem z Pacholete na Baníkov sejde trojice z cesty směrem dolů a musí se vrátit. „Měli jsme neskutečnou radost, když jsme našli červenou značku. Pak se rozestoupily mraky a zjistili jsme, že jsme šli jiným hřebenem dolů,“ popisuje Miloš, jak nabrali správný směr na Baníkovské sedlo.

Mlha, příkré stěny, strmé srázy. Exponovaný výstup na Roháče.

Nejdelší noc

Pro nocleh bylo určeno Baníkovské sedlo. Horolezci našli krásné závětří za hranou hřebene. V závěji si Miloš se Zipem udělali „záhrab“ pro svůj stan. Michal ulehl asi dvacet minut cesty pod nimi. Neměl stan ani žďárák a s ostatními se nechtěl mačkat. Sestoupil a udělal si záhrab do sněhu pod kamenem. Ještě při večeři to vypadalo na opravdovou idylku při jednom pivku a přání dobré noci. Vládce hor se však rozhodl jinak.

„Po sedmé večer to začalo lehce pofukovat, ale každou hodinu se to násobilo. Nejdřív jsme leželi, ale když nám to při prvním poryvu vytrhlo šňůru a fláklo to s námi o metr vysoký záhrab, věděli jsme, že je zle,“ popisuje začínající drama Miloš.

S rostoucím vichrem se stan začal trhat a dovnitř vnikal sníh. „Okolo jedné v noci jsme začali uvažovat, že tam odsud utečeme. Necháme věci tak jak jsou a ráno se vrátíme pro to, co přežilo. Vítr byl ale tak veliký, že by bylo veliké riziko v tom sestupovat. Zůstali jsme ve stanu a modlili se, aby to do rána vydržel.“

O nic lépe na tom nebyl ani Michal „o patro níž“. Sníh mu tál na spacáku, ten provlhnul a mokré peří přestalo hřát. Okolo třetí ráno raději vylezl a „klepal kosu“ venku. Mezi ním a horní dvojicí ani nefungovalo spojení. „Nevěděli jsme, co se děje. Esemesky přišly až ráno. Neslyšeli jsme se ani mezi sebou ve stanu. Když jsem chtěl něco říct, dostal jsem něčím přes hubu. Okolo byl strašný hukot, jako když člověk leží pod rychlíkem,“ líčí hrůzný výjev horolezec.

Pro dvojici ležící v rozmočeném sněhu měla nejdelší noc v jejich životě skončit po devíti hodinách. Ve čtyři ráno, když vítr náhle ustal, vylezli promrzlí ven a viděli následky noční hrůzy. Všechny věci promočené, bez potravin, které ulítly někam do údolí. Žalostný pohled byl i na torzo stanu. „Bylo nám to jedno. Dokonce bych řekl, že převládal jakýsi druh euforie. Když se objevil i Michal, smáli jsme se na celé kolo. Ten stan nám asi zachránil život. Zip ho dostal jako svatební dar. Říkal, že je to první svatební dar v historii, co za něco stál,“ směje se ještě dnes Miloš.

Vlivem napáchaných škod bylo vcelku jasné rozhodnutí trojice dál nepokračovat a vrátit se dolů, do civilizace.

Totálně nevyspalí, hladoví, ale šťastní se sešli s kamarády v údolí. Ti už byli lační po jejich nočních zážitcích. Nasytila je hospoda dole v údolí, kde si dali kapustnici a halušky a pivo za pár „éček“.

Miloš Kočí. Horolezec v civilu.

Znovu Roháče

Asi byste měli vědět, že opravdový horolezec se nevzdává. Zhruba tři týdny po neúspěšné výpravě Roháčů dostal Miloš Kočí nápad to celé zopakovat a dotáhnout do konce. Dát dohromady šest lidí se mu už nepodařilo, takže do Roháčů vyrazil jen ve dvou s Michalem Suchánkem.

Mít dva lidi ve skupině má své výhody, protože se na nikoho nemusí čekat. Nevýhodou je, že se musíte spolehnout sami na sebe i při záchraně u případné nehody.

„Tentokrát jsme vyrazili ze Zverovky přes Roháčská plesa, abychom se dostali pod Baníkovské sedlo. Cesta nám docela příjemně ubíhala. S Michalem jsme si povídali a užívali si krajiny, až jsme najednou zjistili, že nejdeme k Roháčským plesům, ale Smutnou dolinou. Tak jsme se rozhodli, že k plesům přejdeme přes část vybíhajícího hřebene,“ popisuje první zádrhel Miloš.

Cesta však začala být zajímavá, protože horolezci se začali pořádně bořit do sněhu. Dobrodružstvím zaváněly i sestupy v kolmých stěnách. Nakonec se dostali k Roháčským plesům a začali stoupat k Baníkovskému sedlu.

Dokonalá idylka při zpáteční cestě druhého přechodu.

Záchodovou štětkou

„Zhruba v té době začalo trošku víc foukat a sněžit mokrá krupice. Michal říkal, že to je pocit, jako když vás někdo šlehne záchodovou štětkou přes obličej. Typické božídarské počasí. Pod Baníkovským sedlem už byla mlha, vítr a sněžení se zintenzívnilo. Rozhodli jsme se udělat si záhrab a ulehnout. Nakonec jsme si udělali záhrab každý svůj asi třicet metrů od sebe. Když se setmělo, tak jsem se vydal za Michalem vypít si s ním na večer jedno plechovkové pivo. Ani ne tak proto, že bych měl na něj chuť, ale spíš z důvodu, aby mě netížilo dál v baťohu,“ líčí pohodu před noclehem Miloš.

Do rána přibylo nového sněhu a výstup na baníkovské sedlo byl mnohem namáhavější. Po noci prokřehlí horolezci se alespoň rychleji zahřáli. Za chvíli vystoupali k sedlu a vyrazili na vrchol Baníkova a dál k Hrubé kopě. Tady už zase začínala být pořádná mlha a hřeben se jim ztrácel před očima.

„Už jsme zase nevěděli, jestli jsme na tom správném hřebeni. Věděli jsme jen, že na Hrubé kopě byl na vrcholu patník a nemohli jsme odtud trefit hřeben vedoucí na Tři kopy. Kolem toho patníku jsme šli snad pětkrát. Zdálo se vždycky, že cesta padá dolů, tak jsme se vrátili, šli jsme na druhou stranu, a zase nic. Ta cesta byla nepříjemná s velkými závějemi a s ostrými srázy dolů. Nakonec jsme vyplašili stádo kamzíků a ti nám ukázali, kudy z Hrubé kopy sejít do údolí ke Žiarské chatě. Vlastně jsme se na Hrubé kopě motali čtyři hodiny.“

Jakoby si tím naše dvojice vybrala všechny útrapy. Po noclehu na Žiarské chatě ráno vyráželi horolezci se sluníčkem nad hlavou na zpáteční cestu. Byla to ta nejlepší odměna za první nezdařený přechod i bloudění z předchozího dne. Přes Roháč, Plačlivé, jen ty Tri kopy Milošovi a Michalovi chybí. Nevadí. Alespoň mají důvod se na Roháče zase někdy vrátit.

Sláva Vaic