Pavel Brynych při ojedinělém natáčení v terénu. Kameru ostří na Evu Samkovou.

Kameraman ČT v Soči Pavel Brynych: hodnocení ovlivňují výsledky

Když jsou medaile, byl to výbornej přenos

Hostem slavnostního vyhlášení výsledků ankety týdeníku Raport Sportovec okresu Rakovník byl i kameraman Pavel Brynych. Rodák z Jesenice v současné době žijící ve Všetatech strávil na olympiádě v Soči 17 dnů. Program galavečera tak mohl zpestřil vyprávěním ze zákulisí televizního studia České televize a prezentoval i desítky exkluzivních fotografií. Další zajímavosti připojil v rozhovoru.

Pokolikáté jsi byl na olympiádě?

Byl jsem v Athénách, v Londýně, v Číně a teď poprvé na zimní olympiádě. V Soči to byla moje čtvrtá olympiáda.

U sportovců je nominace jasná. Jaké ale musí mít výsledky kameraman, aby se dokázal nominovat na olympiádu?

U nás je to otázka týmu. Tým musí mít dobrého manažera, který dokáže tým nabídnout. Do Soči jsme se jako čeští kameramani dostali díky režisérovi Františku Pojdlovi, který kdysi spolupracoval s hlavním dodavatelem televizního signálu ve Švýcarsku. Náš první český tým jel nejprve do Atlanty, pak jsme postupně dělali fotbal a na olympiádě v Pekingu pozemní hokej. V Soči jsme ale tentokrát netočili nic pro hlavního vysílatele, ale zajišťovali jsme čistě studio pro Českou televizi. Ale od A do Z. Od vybudování zázemí až po vlastní natáčení.

Jak se staví takové olympijské studio?

V olympijském parku jsme si pronajali prostory, kde jsme na ploše zhruba 6 × 8 metrů vybudovali studio, kam jsme si přivezli kompletní zařízení z Čech. Tam jsme si vodili sportovce a další hosty.

V televizi to vypadalo, že máte z oken nádherný výhled přímo na olympijský oheň.

To ale nebyla okna. Pojetí studia vycházelo z výborného nápadu architekta, který spočíval v tom, že jsme měli místo oken osm plazmových televizorů. Televize tak vytvořily iluzi oken za žaluziemi. Ve skutečnosti to bylo asi 12 metrů panelů, před nimi byly šikminy s plastovými pruhy s letkami. Působilo to velmi prostorově a potlačovalo to i televizní signál z plazem, takže to vypadalo opravdu hodně věrohodně. Dokonce i mnoho kolegů kameramanů si myslelo, že tam máme skutečná okna. Vtip byl v tom, že na plazmách běžely záznamy z centra olympijského parku. Přímo za Mírou Bosákem nebo Bárou Černoškovou byl vidět olympijský park s olympijským ohněm a mosty, které k němu vedly. Byl tam vidět i pohyb lidí. Toho jsme docílili tím, že jsme na střechu budovy dali kamery, které ta místa snímaly. Kdybychom chtěli místo s takovouto vyhlídkou opravdu, bylo by strašně drahé. Takhle jsme si ho vytvořili jako iluzi. Ve skutečnosti jsme se nacházeli v autosalonu VW, kde nám poskytli prostory pro studio, produkci, režii a střižnu plus další zázemí, kam jsme přivezli 19 obrovských beden materiálu. Trochu jsme měli obavy, v jakém stavu kamion na místo dorazí, protože se to jednou překládalo, ale kupodivu jsme dovezli vše, co jsme naložili.

S olympijským ohněm za zády.

Co jsi měl ve studiu na starosti ty?

Byl jsem nominován jako hlavní kameraman. Měl jsme na starosti svícení, naplánovat, jak se co bude řešit a počet kamer. Měli jsme tam i malý jeřáb a koleje a čtyři kamery přímo ve studiu. Týmová spolupráce fungovala skvěle. Nejprve jsme byli všichni stavbou, kdy jsme vybudovali studium, pak jsme položili podlahu, následně jsme byli všichni osvětlovači, neboť bylo potřeba rozmístit zhruba 40 světel, pak techniky, kdy jsme prokabelovali studio s režií. Takže opravdu obrovská týmová práce, která se povedla.

Žádné sporty v plenéru jste sami netočili?

Pouze rozhovory ve studiu a propojování jednotlivých přenosů.

Takže se dá říct, že jsi byl většinu času zavřený jenom ve studiu?

Na začátku jo. Pět dnů nám zabraly přípravy. Pak jsme se rozdělili na dvě dvojice kameramanů. Když se to zajelo, obden jsme točili od půl osmé ráno do půl jedné do noci. Takhle jsme se střídali společně s moderátory, takže ve volném čase jsme se dostali i mimo prostory studia. Do Krásné Poljany, do Soči, do Adleru a tak.

Viděl jsi nějaký závod nebo zápas?

Když běžel Lukáš Bauer 15 km a doběhl na 5. místě, byli jsme fandit přímo na trati. Také jsem se byl podívat na hokej, protože mě zajímala pozice kamer v hale Balšoj, takže jsem viděl utkání Švýcarsko – Kanada. Ale člověk je deformovanej svou prací, takže jsem se díval spíš na to, co dělají jinak než u nás, a z hokeje jsem nic neměl. Jeli jsme se podívat i na sjezdové lyžování, ale tam jsme byli jen v cíli, takže to nebylo tak atraktivní.

A co noční život?

Příležitostí, kam vyrazit, přímo v místě mnoho nebylo. Jediné místo byla pizzerie, kam jsme chodili na ruské pivo Žiguli a italskou pizzu Ferrari. Když jsme tam přišli poprvé v partě, objednali jsme si šest piv a šest vodek. A za chvíli stálo na stole pivo a šest flašek vodky. Tak jsme je požádali, ať čtyři odnesou, že ty dvě snad zvládneme.

Co tě nejvíce na olympiádě překvapilo?

Snowboardistky Eva Samková a Šárka Pančochová.

Že mladí lidé, kteří pomáhali s organizací jako dobrovolníci, neuměli tolik anglicky, jak jsem si myslel, že by měli umět. Překvapilo mě, že to měli organizačně velmi dobře zvládnuté. Doprava fungovala výborně za velmi přísných bezpečnostních opatření. My byli hodně vystrašení různými černými vdovami apod. Neznáme to prostředí, jako Evropě. Ale zvládli to velmi dobře. Překvapilo nás, co všechno stihli za poměrně krátkou dobu vybudovat a jaké s areálem mají další plány.

Co počasí?

To bylo na zimní olympiádu neuvěřitelně teplé. Byli jsme jen pár set metrů od moře. Takže to byla spíše taková letní zimní olympiáda. I když jsme byli nahoře v horách, bylo tam i přes 10 stupňů nad nulou. Také ve studiu, než nám zapojili klimatizaci, jsme měli až padesát stupňů.

Projevila se už i na hrách atmosféra kolem Krymu a Ukrajiny, která se nyní vyhrocuje?

Vůbec ne. Cítili jsme, že do olympiády dali spoustu peněz. Že Putin má sympatie k této oblasti. Chtějí tam jezdit závody formule 1 a vznikne tam i nový hokejový klub. Takže je vidět, že Soči se stane více preferovanou oblastí. Za posledních půl roku tam vznikla nová dálnice, spousta silnic a dalších staveb. Olympiáda byla sice v Soči, ale ve skutečnosti byla vlastně v Adleru. To je jako kdyby se konala v Mladé Boleslavi, ale řeklo se, že je v Praze. Z Adleru jezdily rychlovlaky a autobusy do Krásné Poljany a do Soči. Hlídanější místo než byla tato trať, neznám. Koridor byl zadrátovaný, všude kamery, vagony zapečetěné.

Kdo ze sportovců, se kterými jsi se ve studiu potkal, na tebe nejvíce zapůsobil?

Určitě obě mladá děvčata, Samková i Pančochová, která měla výborné výsledky, byť to dopadlo pro jednu líp a pro druhou hůř. Ale překvapilo mě, že dokázaly držet dlouhodobě vysoce nadstandardní výkony. Mile nás všechny překvapili biatlonisté. I díky tomu, že jsem dělal před tím Mistrovství světa v Novém Městě na Moravě, je znám docela dobře i celý tým kolem nich.

Jak to, že jsme teď vlastně biatlonová velmoc, a ne už hokejová?

Je to v trenérovi a celém mančaftu, který tam funguje. Výsledky už měli před tím, a tentokrát se navíc i poštěstilo.

Jak to jako odborník vidíš v hokeji?

Mám velké sympatie k Láďovi Růžičkovi, a myslím, že on by mužstvo dokázal víc vyhecovat. I když nevidíme do toho, jak přesně to probíhá. Byla to v krátké době po sobě náročná utkání. Finové ukázali, že se dá hrát i s méně hvězdným týmem a dokázali se lépe sehrát. Ale ještě větší zklamání než český hokej zažili na olympiádě sami Rusové. Tvrdili, že je to jejich olympiáda a jejich tým vyhraje. Navíc hokej je pro ně top 1. Žádný jiný sport mu nesahá ani do pasu. Takže pro ně vyřazením hokejové reprezentace v určitý moment celá olympiáda skončila. Ale takový je prostě sport.

Hostem studia ČT se stal i Vladislav Treťjak, legendární brankář sovětské reprezentace.

A celkový dojem? Jel bys do Soči např. na dovolenou k moři?

K moři určitě ne. Nelíbí se mi ty tmavé kameny. Chybí mi tam písek nebo bílé kameny, jaké známe třeba z Chorvatska. Je to takové smutnější. Ale jinak je tam celá řada zajímavých věcí a vadilo mi, že se o to novináři, kteří tam byli, víc nezajímali. Všichni řešili politiku, ale nedokázali si všimnout, že krasnojarský kraj má svoji kulturu, mají tam své vinice, keramiku. Takové postřehy mi chyběly. Všechno bylo potlačeno politickými faktory a následnou situací na Ukrajině.

A co hory?

Když jsi se ptal na dovolenou, chtěl bych říct, kdyby byla možnost jet se někam do Ruska podívat, jel bych na Kavkaz. I z těch televizních záběrů bylo vidět, jak je obrazově zajímavý. Krásné hory, nádherná panoramata. Spousta nových lanovek. Parádní sjezdovky. Dopravní infrastruktura je úplně nová. Takže ideální místo, kam jet na hory, i když je to trochu z ruky. Rusové jsou zvyklí jezdit do Soči k moři, ale na hory tolik nejezdí.

A úplně nejsilnější dojmy z olympiády?

Hodně zajímavé je, že člověk potká Pančochovou krátce poté, co si málem rozbila hlavu. Nebo potkáš biatlonisty poté, co se vrátili z medailového ceremoniálu. Ještě plní emocí přicházeli k nám do studia a bylo skvělé být v tu chvíli s nimi. Nejvíc nás mrzelo, že Ondrovi Bankovi, kterého známe léta, se medaile nepovedla. Ale být pátý na světě, navíc v disciplíně, která u nás není královská, je stejně neuvěřitelné. Ale v tu chvíli, kdy lidé vnímali, že mohl být na bedně, nás zamrzelo, že to necinklo. Největším zážitkem byly prožitky sportovců, kteří přišli do studia ve chvíli, kdy byli na vrcholu. Stejně jako radost jsme prožívali i zklamání. Např. u krasobruslařů, kteří chtěli víc, a nevyšlo to.

Kdo přišel do studia z hokejistů?

Z hokejistů jen Petr Nedvěd a Roman Červenka, jinak nikdo. Oni se trochu tisku a médií straní. Čekali jsme, že přijde Adamczik. Robert Záruba chtěl, aby někdo přišel. Ale oni se bránili jak před zápasem, po zápase i před odjezdem. To třeba v NHL není možné. Pokud tam novinář osloví sportovce, musí přijít a odpovědět na otázky. Diváci je chtějí poznat jako lidi a mají na to právo. A sportovci to respektují, protože je to jejich práce.

Kolik hodin jste vlastně odvysílali?

Když bych to vyjádřil čísly, v našem studiu pracovalo 59 lidí, z toho 4 ženy. Ve studiu se vystřídalo 58 hostů. Kromě sportovců i pan prezident, ministr školství Marcel Chládek nebo Dominik Duka. Rozhovor s ním byl hodně zajímavý. Z olympijského studia jsme odvysílali na obou programech 726 hodin. Přes 300 hodin bylo přímo od nás, většinou přímé přenosy, různé přehledy a propojováky. Bylo to hodně zajímavých 17 dnů. Vždycky, když se mám možnost mluvit se sportovci, říkám jim, že o tom, jak bude hodnocena naše práce, rozhodují oni. Když jsou medaile, byl to výbornej přenos. A v Soči se to tak nějak povedlo. Pavel Sklenička

Foto archiv Pavla Brynycha