Petr Horký a Václav Sůra přiblížili svou cestu na pól chladu.

Na pólu chladu je nutné kontrolovat myšlenky, neboť se tam zhmotňují přání

V nášu děrevňu prichadili extremáci Pjotr i Vaclav

Představovat milovníkům pavlíkovských cestovatelských večerů polárníka Václava Sůru by bylo pověstným nošením dříví do lesa. V úterý 11. března sem totiž zavítal již potřetí. Zato jeho parťák Petr Horký, jehož mnozí znají z televize, se v síni Jiřího Anderleho představil poprvé. Společně přiblížili loňský pobyt na pólu chladu.

Nejchladnější místo

Asi půl roku před výpravou se prý polárníci shodli, že mají absťák a nutně potřebují pobýt v mrazu. Vypravili se proto na pól chladu – nejchladnější místo na severní polokouli, které leží v republice Sacha (Jakutsko) na nechvalně proslulé silnici kostí (vybudovali ji vězni z gulagů a je v ní kolem 20 tisíc mrtvol). „Na vnímavého člověka to velmi působí,“ říká Václav Sůra.

Silnice je jedinou možností jak se k pólu chladu dostat. Je dlouhá téměř dva tisíce kilometrů a zhruba v její polovině je údolí (cca 100 × 60 km), které je celé pólem chladu. „Jsou v něm tři vesnice – největší je Tomtor, nejznámější Ojmjakon a třetí je vylidňující se osada Jučugej. Celkem tam žije zhruba dva tisíce obyvatel. Dochází tam k efektu, který se nazývá obrácená inverze,“ přibližuje. Běžně je tam kolem mínus 60 ºC, ale lidé tam žijí celoročně. „My jsme chtěli poznat tyto lidi a zjistit, jak tam žijí. Prostě mi přišlo jako dobrý nápad vzít si stany a jít tábořit na pól chladu.“

Pořád rovně

Zážitkem je prý už samotný let na Sibiř, který z Moskvy trvá osm hodin. Člověk si už z tohoto pohledu uvědomí, jak nedozírné pustiny tu jsou. „V této souvislosti mi vždy vytane starý vtip, jak dva cestovatelé potkají mužíka na Sibiři a ptají se ho, jak se dostanou do té opuštěné vesnice. On je nasměruje – musíte jít pořád rovně a ve čtvrtek doprava,“ pokračuje Václav Sůra.

Jako pokračování jeho vtipu pak po chvíli zní popis trasy, který spolu s jednoduchou, nakreslenou mapkou dostali od jednoho domorodce na dvoudenní cestu. Instrukce zněly: „Půjdete po silnici, tady končí vesnice, pak je ještě kravín. Ten den dopoledne neodbočíte, odpoledne také neodbočíte. Neodbočíte ani před večerem doprava a druhý den dopoledne neodbočíte doleva, ale před obědem odbočíte doprava a jste tam.“

Jakutský masopust

Oba polárníci jsou vtipní a své zážitky umí dokonale podat, ale občas ani nemusí nic říkat a lidé se začnou smát hned, jak promítnou snímek. To se stalo i v případě fotografií z Jakutska. Jedna ukazovala děti na řetízkovém kolotoči a druhá pak ženu prodávající ovoce na ulici. Právě tam totiž byl masopust. „Když jsme viděli ten řetízkáč, probudila se ve mně polárnická duše – v mínus třiceti dát řetízkáč... Vašek mi to ale rychle vymluvil – první den v takových mrazech, mráz vám pálí sliznice, teče vám vodnatá rýma – umíš si představit, že by mi ta nudle na kolotoči ulítla? Navíc, kdybychom si na tu sedačku sedli, chodíme s ní zbývající tři neděle.“

Snímek trhovkyně lákal k zakousnutí jahod a dalšího ovoce ovšem jen do doby, než si člověk uvědomí, že jsou zmrzlé na kámen. Mléko se prodává na kila, maso se řeže pilou.

Řidiči na silnici kostí

Pokud byste na silnici kostí čekali nějaké off roady, byli byste zklamaní, dopravu tu zajišťují UAZy. „Mají je vytuněné – sami si dělají dithermy (dvojitá skla) a pod tapecírunkem mají nastrkané staré matrace, karimatky, takže je auto celé zateplené. Ta silnice žije svým vlastním životem, lidé si pomáhají, přesto jich tam ročně umrzne několik desítek,“ popisuje Václav Sůra a u dalšího snímku nehody přibližuje zdejší řidiče: „Kabina auta zborcená, jeden chlapík ji pajcrem rovná. Druhý stojí venku cigárko v puse, na nohách trepky a vypráví, co se stalo: ‚V pět ráno jsme jeli, proti nám kamion, tak si říkám, radši uhnu. Ale krajnice nás neudržela a dvakrát jsme šli přes kabinu. Viděl jsem, nohy zmáčnutý, hrudník zmáčknutý, jestli nás někdo nevytáhne, tak tu zmrznem. Vytáhli nás. Teď dokouřím a pojedeme dál.‘ Půlka volantu uražená, přední sklo pryč, říkali jsme jim, že s tím nemohou jet, že do civilizace je to ještě 400 km a v noci bude třeba mínus čtyřicet. S klidem zašlápl nedopalek: ‚Vím, vezmu si ještě jednu šálu.‘“

Jegorovna s Jegorem

Do vesnice Ojmjakon dorazili čeští polárníci v noci. „ Přijeli jsme k domu místní kronikářky, paní Jegorovny. Vyndali jsme lyže a začali udusávat sníh, abychom postavili stan. Z domu vylezl její muž, říkali jsme mu Jegor, a divil se, co tam děláme. Když jsme mu vysvětlili, že si chystáme stan, chtěl, abychom toho nechali a šli dovnitř. Vašek k němu přistoupil se slovy – eto charašo, my poljarniky, extremali. Jegorem to neotřáslo, řekl – nevím, co znamená poljarniky a extremali, ale ve stanu tu ještě nikdo nespal,“ popisuje Petr Horký.

U „Jegorů“ se pak dozvídají, že jsou první lidé v historii, kteří tam přišli na lyžích, i jaký program jim na příští den naplánovala paní Jegorovna. Vedle rozhovoru pro jakutskou televizi v něm byl mimo jiné i zápis do místní kroniky. „Ráno jsme k ní napochodovali a ona zapsala strohou větu – 19. 3. prichadíli v nášu děrevňu extremáci Pjotr i Vaclav. Rád tento záznam přirovnávám k příchodu Cyrila a Metoděje,“ směje se Václav Sůra.

Historický rekord

U památníku pólu chladu se dozvěděli, jak geolog Obručev naměřil v roce 1926 rekordní teplot – 71,2 ºC. Faktem je, že v roce 2013 tento historický rekord padl, přesto bylo oficiálně pouze dosaženo stejných hodnot. Místní polárníkům vyprávěli, jak se jednou ráno vzbudili a vesnice byla plná Japonců, kteří se divili, že neslaví, když v noci padl teplotní rekord (teploty hlídají čidly přes družici). Bylo naměřeno 71,5 ºC. „Máme tu několik velkých pomníků. Ty bys je, Václave, kvůli třem desetinám boural?“ To bylo vysvětlení, kterého se dostalo Václavu Sůrovi na otázku, proč bylo oficiálně pouze dosaženo stejných hodnot.

Na latríně

Cestu pólem chladu pojali Václav Sůra a Petr Horký jako poznávací a to ve všech směrech. „V Ojmjakonu jsem vyzkoušel latrínu u Jegora. Jeho dřevěná kadibouda měla v podlaze vyříznutou díru a v koutě ocelový sochor. Ten má jedinou funkci – když ta hora pod vámi začne být nebezpečná, vezmete sochor, špičku urazíte a můžete pokračovat. Když jsem chtěl vyzkoušet latrínu u hostitelky Káti v Tomtoru, bylo mi divné, že se začala oblékat. Vyrazila se mnou na ulici, prošli jsme asi sto metrů a pak ukázala na jednopatrovou budovu – veřejné toalety. Hlavou mi prolétlo, že to je bomba, že to nebude žádná vymrzlá kadibouda. Napochodoval jsem k domečku, ale bylo mi divné, že musím do prvního patra,“ popisuje Václav Sůra.

Když vstoupil, zjistil, že to jsou veřejné záchodky pro zhruba deset lidí najednou. Topení bylo dávno roztrhané mrazem, okna vytlučená a záhy pochopil, proč je v patře: „Nač kopat díru ve věčně zmrzlé půdě, když můžete kadit do přízemí. Kloužu na prknech s namrzlou močí ve svých polárnických botách, pode mnou zhruba čtyřmetrová jáma s výkaly. Za chvíli vedle mě přidřepne místní a za moment naskočí další z druhé strany. Je to místnost, kde se navazuje přátelství na celý život. Pak jsem se ptal Káti, jestli i oni chodí na tyto záchodky. Vysvětlila mi, že mají kýbl, který čas od času vynesou.“ Zatímco hovoří, nahradí hnědou místnost s prkny snímek jakéhosi „bazénku“. „Toto je na téměř každé křižovatce. Myslel jsem si, že to jsou nějaké zamrzlé fontánky,“ doplňuje Horký. „Je to vlastně hygienické. Jen mi tam haprují ty dva letní měsíce, ale to nám vysvětlila Káťa – v létě to tam samozřejmě není. Když se začne oteplovat, přijedou s buldozerem, omotají to řetězem, urvou a odvezou k lesu.“

Volba Miss

Do Tomtoru dorazili polárníci v době, kdy zde probíhal festival chladu. „Tentokrát tu bylo dvanáct cizinců – šest Moskvičů (Moskvané jsou pro místní cizinci), my dva a čtyři Belgičani. My jsme byli exoti v popelářském, kteří bydleli ve stanu, ale mluvili jsme rusky. Belgičani se tu potáceli v neznámém světě obklopeni neznámými bytostmi. Nás zapojili do festivalu. Petr promluvil na zahájení a já zasedl v porotě Miss,“ popisuje Václav Sůra.

Díky bývalému Sovětskému Svazu je snad v každé zapadlé vesnici v Rusku kulturní dům. Nemůžeme se proto divit, že kulturní sál vytopený na 15 stupňů se nachází i v Tomtoru. „Do poroty jsem zasedl v popelářském spolu s potentáty v kravatách. Nic moc jsem neočekával, ale u třetí disciplíny už mi ani sliny netekly. Jen jsem seděl s otevřenou pusou. Guvernér, sedící vedle, mě vytrhl slovy – Václave, ty ještě nemáš ani čárku. Neměl jsem ani vypsaná jména účastnic. Při závěrečné promenádě v plavkách jsem už byl úplně vyřízenej, to už mi přestala psát i propiska. Moje nejhorší známka byla devět a ostatní porotci, když viděli mé hodnocení, dostali záchvat smíchu, prý jsem vybral tu nejošklivější – nebyla čistá, její matka byla Ruska.“

Ženitba a závody

Možná i díky tomu, že na svých výpravách musí mít Václav Sůra na lyži fotku své manželky, podařilo se mu zabránit hrozící ženitbě. Jedna z místních matek mu nabízela svou dceru a jako zbytečné se jevily jeho námitky, že má v Čechách manželku. „Mohl bys přijet jednou za rok na měsíc,“ radila mu. Když oponoval, že by to nemělo smysl, zasnila se: „Když jsem byla mladá, létali sem geologové a taky jsme se družili.“ Opět sice vysvětloval, že smí mít jen jednu manželku, ale ona ho rozsekala větou – to není problém, Bůh miluje trojici. „Jediné, na co jsem se zmohl, bylo, že to je otec, syn a duch svatý. „To není nikde psané,“ zareagovala.

Sůra s Horkým se zúčastnili i závodu kočovných lovců sobů, jehož vítěz získal sněžný skútr v hodnotě 280 tisíc rublů. „Připadalo nám to snadné – hod lasem na cíl, uběhnout 500 metrů, nasednout na soba, popojet tři kilometry, přeskočit na dvojspřeží a s ním dojet zpátky. Ale to jsme netušili, jak svéhlavé zvíře je sob. To jsme zjistili ve chvíli, kdy první trefil cíl a vyrazil na sobovi. Jenže po padesáti metrech se sob otočil o 90 stupňů a zmizel v lese. I těsně před cílem to vypadalo, že vítěz dojede o prsa, ale nakonec jedno spřežení těsně před cílem uhnulo.“

Duchovní místo

Poslední část výpravy patřila desetidenní cestě do hor. Byť tam tehdy byli přemnožení vlci, byli polárníci v klidu, protože měli předem domluveného místního lovce, který vyrazí s nimi. Večer před odchodem, když se chtěli smluvit na podrobnostech, se však dozvěděli, že lovec s nimi nejde. Když se ptali, proč jim to tedy mailem potvrdil, řekl: „Co jsem asi tak měl odpovědět na mail nějakých bláznů, kteří mi napsali, že tu budou chodit na lyžích, spát ve stanu a chtěli, abych je vedl do hor?“

Nakonec se vydali do hor sami opět s nakreslenou mapkou. „Večer jsem z toho zjištění byl velmi rozhozený. Myslel jsem na to, že by bylo dobré mít s sebou alespoň psa. Ráno jsme vyrazili a na konci vesnice se k nám přidal pes, úžasný parťák a šel s námi celou cestu. Když jsme měli asi tři dny do konce, uvažovali jsme, co s ním, že to bude těžké loučení, ale že do letadla ho vzít nemůžeme. Ale on to vyřešil za nás, poslední večer se najedl, zablbnul si s námi a ráno už tam nebyl,“ vypráví jednu z příhod dokládajících, že pól chladu je jedno z duchovně nejsilnějších míst na světě. „Kontrolujte své myšlenky, tady se zhmotňují přání. Změníte se, až přijdete domů, zjistíte teprve, jak moc jste se změnili,“ řekla jim šamanka na začátku jejich výpravy.

Lenka Pelcová