Foto

David Kubalík, spolumajitel útulku Jimlín.

 

Redakce Raportu se vydala do všech tří útulků, které se přihlásily do výběrového řízení

Být pes, chci se zatoulat do rakovnického útulku

Víte, jak se mají psí tuláci a sirotci ve třech útulcích, které se přihlásily do výběrového řízení města Rakovníka? Radu ani výběrovou komisi to bohužel nezajímá, je pro ně podstatné jen jedno – nejnižší nabídková cena. I když je smlouva uzavírána na dobu neurčitou, město se nezajímá o to, do jakého prostředí psi, odchycení na jeho katastru, půjdou. Řeší jen úsporu, která je navíc v 300milionovém rozpočtu jako kapka v moři. Také si myslíte, že není podstatné to, kde je psům lépe? My ne, proto jsme se v úterý 11. března společně s kolegyní (to kvůli nezaujatému pohledu) vypravily do všech tří útulků, které se do výběrového řízení přihlásily. V ­Jimlíně, Buštěhradě i Rakovníku jsme se ohlásily předem.

Jak začínali?

Útulek v Jimlíně na Lounsku vlastní David Kubalík s otcem. „Naše rodina celý život pracovala se psy, věnovali jsme se i slepeckým psům. V Libčevsi býval útulek, který vlastnila paní Klímová. Protože jí bylo už kolem 60 let, pomáhali jsme jí s odchytem velkých nebo nebezpečnějších psů a postupně i s péčí o ně,“ popisuje začátky David Kubalík. V roce 2002, kdy Louny vyhlásily výběrové řízení na umísťování koček, se do něj přihlásili a začali pečovat o toulavé kočky. O tři roky později, kdy paní Klímová svůj útulek zrušila, přibrali i psy. Obcí, pro něž službu zajišťovali, a tím pádem i zvířat přibývalo, koupili tedy v Jimlíně v sousedství zámku zchátralé budovy po bývalém JZD a začali je opravovat a přestavovat na útulek. Areál vylepšují a modernizují postupně. Momentálně se tu starají o 62 psů.

Buštěhradský útulek na Bouchalce má kořeny ještě v době socialismu, předcházel mu psí hotel, který Eugenie Sychrovská otevřela v roce 1986. Začínala s šesti kotci. „Po revoluci tu dál fungoval hotel, až po roce 2000 se to tu začalo pomalu měnit na útulek. Vyvstala ta potřeba. Od té doby se vesele rozrůstá. Teď máme 120 kotců, volných je momentálně asi osm, a dvacet kotců ještě přibude. To už je ale poslední stádium, jinak by z toho byla továrna na psy,“ říká Eugenie Sychrovská.

Rakovnický útulek má odlišnou historii. Manželé Hana a Luděk Březinovi ho vybudovali poté, co je město Rakovník, coby úspěšné chovatele amerických stafordšírských teriérů, oslovilo. „Pan Laňka to měl ve volebním programu a oslovil nás. A tak jsme si koupili pozemek a z vlastních prostředků začali útulek budovat, i když jsme neměli jistotu, jestli nakonec budeme mít s někým smlouvu. V roce 1999 jsme útulek uvedli do provozu a výběrové řízení, které město vyhlásilo, jsme vyhráli. Kapacita byla v podstatě stejná jako dnes, jen jsme celý areál postupně modernizovali. Teď už je ve finální podobě,“ říká Hana Březinová. V současnosti se starají o pětatřicet psů.

„Umělecký“ dojem

Být toulavým psem, přála bych si skončit v rakovnickém útulku. Tady by mě totiž po příjmu navíc vykoupali, vysušili a nechali prospat v teple. Všechny tři útulky psy po příjmu očkují, odblešují, prohlížejí, kontrolují čipy, zajišťují vakcinaci atd., ale jen Rakovník jim poskytuje i onu lázeňskou péči. Že vám to přijde přehnané? Vy byste snad nechali svého psa umolousaného poté, co se vám vrátil domů z několikadenního „výletu“?

Jako pes bych si přála skončit v rakovnickém útulku i kvůli jeho prostředí. V celkovém „uměleckém dojmu“ vítězí na celé čáře. Areál je čistý a upravený, všechny kotce jsou jako z ažuru, mají velké výběhy, které jsou částečně vybetonované a částečně pokryté štěrkem a zateplené boudy. V kotcích je čisto a útulno. Většina psů tu žije ve skupinách, což svědčí o jejich psychické pohodě.

I jimlínské kotce mají velké výběhy, jsou čisté, mají betonovou podlahu, která se dobře udržuje, a zateplené boudy. Ve srovnání s Rakovníkem ale působí podobně jako dům, kde chybí ženská ruka. Je uklizený, jen postrádá onu útulnost. Na areálu, který se teprve buduje, je ale znát, že časem k oné útulnosti také dospěje.

Buštěhrad působí na první dojem nejhůře. Hlavně kvůli množství kotců, které už za stávajícího počtu připomíná továrnu. Kotce mají sice také zateplené boudy, ale většinou postrádají výběhy, jsou samotkami, podlahou je hlína, z níž oproti betonu moč jen tak nesmyjete, v mnohých jsou vyhrabané nory a co je zarážející, jsou misky vrchovatě naplněné granulemi. Nedivím se, že si psi granulí, do nichž se při divokém poskakování po kotci intenzivně práší a po nichž mohou celý den lézt mouchy, ani nevšimnou.

Všechny útulky mají i kotce v budovách, případně i vytápěných, kde v zimních mrazech žijí štěňata nebo krátkosrstí a na mráz choulostiví psi.

Foto

Manželé Luděk a Hana Březinovi, majitelé rakovnického útulku.

 

Nabídka psů

V čem má Jimlín s Bouchalkou naopak navrch nad Rakovníkem, je inzerování nabídky psů. Oba útulky využívají Facebook, takže se nový přírůstek objeví na sociální síti zhruba do půl hodiny po příjmu. Nabídku psů mají i na svých webových stránkách. Jimlín také inzeruje na padesáti serverech zabývajících se nabídkou psů a má dohodu s místním tiskem, že mu občas bezplatně otiskne aktuální nabídku psů, kteří hledají domov. David Kubalík navíc dělá přednášky na školách.

Rakovnický útulek na svých internetových stranách nabídku psů nezveřejňuje. „Prezentujeme se každý týden v Raportu, vzhledem k tomu, že fungujeme pro okres Rakovník, chceme oslovit především lidi z regionu. Inzerování na různých webech se nám neosvědčilo, přineslo vždycky jen desítky telefonátů, z nichž nikdo nikdy skutečně nepřijel, aby si psa odvezl. Pokud nemáme za 15 let existence problémy s výdejem psů a každoročně se nám podaří umístit kolem 250 psů, nemyslím si, že je to, že psy nenabízíme na internetu, až tak velký problém. Víme ale, že je to naše slabina a budeme s tím muset něco dělat i vzhledem k novému občanskému zákoníku,“ vysvětluje Hana Březinová.

Zábava, nebo stres?

Rakovnickému útulku bývá také často vyčítáno, že nepouští lidi po celém areálu, aby si ho mohli projít od kotce ke kotci a psa si vybrat. Podobné „zoo prohlídky“ jsou mezi majiteli útulku velkým tématem k diskuzi. V Buštěhradě vám takovou prohlídku umožní a obhajují ji jako prospěšnou. „Psi si návštěvy užívají, je to pro ně zpestření. Musí mít nějakou zábavu, aby se nenudili,“ vysvětluje Eugenie Sychrovská.

Březinovi jsou naopak odpůrci takových prohlídek, podle nich jsou pro psy stresující. „Jak se může pes, který je stále rozjančený z korzujících lidí, dobře připravit na adopci? Pejsek, když sem přijde vystresovaný, potřebuje být oddělený a v klidu, získat sebedůvěru, navázat se na nás, my ho musíme poznat a pak ho můžeme nabízet. A nemyslíme si, že platí, že čím víc psů člověk vidí, tím snáz si vybere. Kdo psa opravdu chce, tak si vybere. S některými lidmi ale bohužel není snadné pořízení. Někdo přijde, že by chtěl ratlíka, a pak vám vynadá, že mu neukážeme pětiletého vlčáka, který je vzadu, protože co kdyby si ho třeba vzal. To je těžké,“ říkají Březinovi. Návštěvníky tedy pouštějí jen k předním kotcům, kam umísťují psy, kteří jsou již v psychické pohodě a připraveni k adopci.

Zájemce musí pracovat

V čem jsou všichni tři majitelé útulků jednotní, je, že nevydají psa každému, kdo na něj ukáže. Všichni nejprve zjišťují, jestli mu je schopen poskytnout odpovídající podmínky, jestli je pro něj pes vhodný a jestli má adoptivní rodina prostředky na to, aby ho uživila. „Máme napsáno i v provozním řádu, že nejsme povinni vydat psa komukoli. Nevydáme psa někomu, kdo je nezaměstnaný, nebo kdo alespoň nežije v rodině s někým, kdo zaměstnání má. U koho máme pochybnosti, musí nám ukázat výplatní pásku,“ popisuje David Kubalík podmínku, která je shodná ve všech třech útulcích. Dále se zajímají o to, jestli člověk bydlí v prostředí, které je pro psa vhodné. „Nejhorší jsou lidé, kteří sem přijdou jako do sámošky. Rozhlídnou se, ukážou a řeknou: Toho chci. A když jim řekneme, že jim ho nedáme, protože by ho nezvládli, rozčilují se a nadávají nám. Někteří lidé jsou i opravdu agresivní,“ vysvětluje majitel jimlínského útulku. Stejné zkušenosti mají i ostatní.

Foto

Eugenie Sychrovská, majitelka útulku Bouchalka v Buštěhradě.

 

Na krmivu se nevyplatí šetřit

Krmení. To je další věc, která nás při útulkových exkurzích zajímala. V Jimlíně vás už cedulí na vratech upozorní, abyste nenosili levné granule, protože preferují kvalitní krmivo. „Stejně nám ale lidé vozí i levné barevné šmejdy. Ty, co točí reklamy o tom, jaká má po nich pes pevná hovínka, bych sem někdy poslal, aby viděli, jak to po nich v kotcích vypadá,“ říká David Kubalík. Stejného názoru jsou i Březinovi: „Kvalitní krmivo je důležité, na něm se v útulku nesmí šetřit. Když pes dostává kvalitní granule, dostane se rychleji do kondice. Když jim budeme dávat to nejlevnější, jen aby se ušetřilo, budou trpět na průjmy, takže nás vyjde dráž veterinární péče a také bude mnohem těžší udržet v kotcích čistotu.“

V buštěhradském útulku mají v otázce krmiva jiný názor. Preferují směsi střední kvality. „Nemá smysl, abychom tu navykli zvířata na kvalitní krmivo, jako jsou K-9 nebo Hill‘s, když si pak psa většinou vezmou lidé, kteří mu v žádném případě takové krmivo kupovat nebudou. Hillsky nebo K-9 také máme, ale jen z darů, a krmíme s ním jen ta zvířata, která jsou po operaci nebo zdevastovaná. V žádném případě ale psy nekrmíme laciným krmivem ze supermarketů. Když nám ho někdo přinese, dostanou ho slepice,“ vysvětluje Eugenie Sychrovská.

Všude se platí

Vzít si psa z útulku možná lidem připadá jako dobročinný skutek, a tak bývají překvapeni, že psa nedostanou zadarmo. Všude se platí. „Lidi si musí uvědomit, že když si odtud odváží psa, mají ho odčerveného, odblešeného, očkovaného a očipovaného. U nás čipujeme všechny psy. Máme dohodu přímo s výrobcem, takže nás čip a jeho aplikace stojí kolem 200 korun a základní registrace je zdarma. Plus k tomu započítáváme i takzvanou houmlesáckou daň. Po lidech, kteří si od nás berou psa, tedy vyžadujeme nejnižší částku 300 korun, která se může vyšplhat třeba až na 600 korun, pokud má pes očkování nejen proti vzteklině, ale i psince, parvoviróze nebo hepatitidě,“ říká David Kubalík.

V Buštěhradě zaplatíte při adopci psa z útulku 500 až 1000 korun a v Rakovníku 300 korun. „A nebo nic. Když si někdo vezme psa, u kterého je to opravdu dobrý skutek, protože má téměř nulovou šanci na umístění, tak po něm nic nechceme a ještě mu k tomu přidáme krmení,“ přibližuje Hana Březinová.

Otevírací doba

Jimlínský útulek je pro veřejnost otevřen v pracovní dny od 8 do 14 hodin (v úterý a čtvrtek nyní zkušebně až do 16 hodin) a o víkendech od 9 do 11.30 hodin. Umožňuje i návštěvy mimo otevírací dobu, ale jen po předchozí telefonické domluvě a jedná se o placenou službu. „Před každou návštěvou ale lidem doporučujeme si zavolat. Můžeme být zrovna na odchytu a také se může stát, že si vybrali na internetu konkrétního psa, kterého už si někdo pár minut předtím odvezl,“ vysvětluje David Kubalík.

Buštěhrad má otevřeno od pondělí do pátku od 10 do 15 hodin. „To je tak akorát na to, aby měli psi povyražení z návštěv a přitom dostatek klidu,“ dodává Eugenie Sychrovská. Rakovnický útulek má v tomto směru největší deficit. Návštěvní hodiny jsou ve středu, čtvrtek a neděli od 10 do 12 hodin. „Proč nemáme otevřeno častěji? Je to doba, jakou si město před 15 lety při otevírání útulku určilo a od té doby nám nikdo z města neřekl, že je nedostatečná. Museli jsme se to dozvědět až z novin. Navíc, kdyby si radní prošli výdajové protokoly, zjistili by, že se tu psi vydávají i mimo otevírací dobu. Pokud někdo přijde mimo oficiální hodiny, jsme tu a nemáme žádnou práci v psinci, tak nemáme problém lidi přijmout, vyzpovídat je a pokud tu máme vhodného adepta, přivedeme jim ho ukázat. A když se jim líbí, mohou si ho odvézt,“ vysvětluje Hana Březinová.

Vítězí Rakovník

A konečný dojem? Kdo je toho názoru, že si pes i na přestupní stanici při cestě do nového domova zaslouží co nejlepší podmínky, označil by za vítěze výběrového řízení rakovnický útulek. Proč? Vysvětlím to slovy kolegyně Jany Vaicové, kterou nikdo nemůže považovat za zaujatou, protože Březinovy nezná a v žádném z útulků nikdy předtím nebyla: „Tohle není útulek, ale hotel. Ty psi tu vypadají strašně spokojení. A taky je to jediný útulek, kde to vonělo.“

Markéta Hartlová

« Zpět