„Lucka“ vypomáhá v sestřině obchodě v Nádražní ulici.

Hien Trang: „Děti si ze mě utahovaly, říkaly, že jsem Číňanka. Já se však vždy cítila jako Češka.“

V Evropě bude Češkou, v Asii Vietnamkou

Není žádným tajemstvím, že k nejlepším žákům a studentům rakovnických škol patří ti s vietnamskou národností. Jednou z nich je devatenáctiletá studentka 3. ročníku Masarykovy obchodní akademie Doan Hien Trang. S „Luckou“, jak jí většina spolužáků říká, se ale můžete setkat nejen ve škole, ale také v útulném obchůdku v Nádražní ulici, kde občas pomáhá své starší sestře. Hien Trang (což je její „křestní“ jméno) vysvětluje, že u vietnamské komunity je běžné, že děti pomáhají svým rodičům nebo sourozencům v obchodě. Trang je oproti jiným vietnamským spoluobčanům výjimečná tím, že si nedávno požádala o udělení českého občanství. A protože je to nejen sympatická, ale i velmi komunikativní dívka, nebyl problém, abych se s ní domluvil na rozhovoru pro náš list.

Hien Trang, kde ses narodila, tady, nebo ve Vietnamu?

Narodila jsem se v roce 1995 v Praze. Mám o osm let starší sestru, a ta se narodila ve Vietnamu. Když se někdo narodí ve Vietnamu, pak přiletí sem a začne tu chodit do školy, je to pro něj docela těžké. Hlavně kvůli jazykové bariéře. Třeba moje sestra tady začala chodit až do druhé třídy, a dodnes neumí správně používat rody. Třeba říká „ten kočka“. Mně tohle už problémy vůbec nedělá (můžu potvrdit – Trang mluví česky naprosto perfektně, bez jakéhokoliv přízvuku – pozn. T. B.)

Jak to, že máš vietnamské občanství, když už ses narodila v Česku?

Když jsem se narodila, měla jsem možnost získat české občanství. Moji rodiče to ale odmítli, protože tenkrát nešlo mít dvojí občanství. To lze až s novelou zákona, která platí od začátku letošního roku. Bylo pro mě lepší mít vietnamské občanství, kdyby se něco doma ve Vietnamu stalo s rodinou a já tam musela odcestovat. Je to finančně náročné a trvá dlouhou dobu, než vám tady vyřídí vízum. Navíc bych musela prokazovat, že letím do Vietnamu za svojí rodinou a z Vietnamu by zase musela moje rodina poslat potvrzení, že jsem její součástí a museli by se za mě zaručit. Od nového roku už je to všechno jinak. Můžu mít dvojí občanství, takže v Evropě se budu prokazovat českým pasem a v Asii viet­namským pasem.

V čem vidíš výhodu českého občanství?

Do teď jsem tu sice měla trvalý pobyt, ale jen vietnamské občanství. To znamenalo, že pokud jsem chtěla vycestovat někam do Evropy, do zemí, které nejsou v Schengenu, tak jsem musela mít vízum. Třeba když jsem chtěla jet se školou do Anglie, která nepatří do schengenských států, musela bych požádat o vízum. Jeho vyřízení ale trvá dlouho a platí se za něj. Takže mně škola napsala potvrzení, že jedu opravdu s ní, uvedla datum, odkdy dokdy tam budeme, já zavolala na ambasádu a na základě tohoto potvrzení jsem mohla vycestovat. Kdybych tenkrát měla už také české občanství, mohla jsem jet bez jakýchkoliv problémů.

Jak to bude teď s tvým jménem? Necháš si do něj včlenit Lucii?

Hien Trang by chtěla po maturitě studovat na VŠE.

Moje oficiální jméno je Doan Hien Trang. Až budu mít české občanství, tak se budu jmenovat Hien Trang Doanová. K té Lucce jsem přišla tak, že když jsem byla malá, hlídala mě tady paní, a ta mi říkala Lucko. Asi to pro ni bylo jednodušší. Tak mi všichni začali říkat Lucko, hlavně ve škole. Uvažovala jsem o tom, že si přidám Lucku do svého oficiálního jména, ale mít tři jména nejde. Musela bych si nechat nejdřív odstranit své jméno, které mi dali rodiče, a to nechci. No a koncovku – ová v příjmení dostanu automaticky s českým občanstvím. Pokud bych ji nechtěla, musela bych zažádat o její odstranění, což zase vyžaduje nějaký poplatek.

Byla jsi vůbec někdy ve Vietnamu?

Byla, čtyřikrát, naposledy před třemi roky. Komunikovat tam s lidmi mi nedělalo problém, pokud se nehovořilo o odborných záležitostech.

Odkud pochází tvoje rodina?

Ze severního Vietnamu. I když už je delší dobu Vietnam spojený a nerozlišuje se na sever a jih, tak lidé v obou částech mají odlišnou povahu.

Dokážeš si představit, že bys žila ve Vietnamu?

Fakt nevím, nemám na to vyhraněný názor. Když jsem byla malá, tak jsem říkala – nikdy! Vždycky, když jsem přijela k babičce na vesnici, tak mi to tam připadalo hrozné. Ve Vietnamu jsou úplně jiné vesnice, než tady v Česku. Před domem mají rýžové pole, chodí od rána do večera orat, používají kadibudky atd. Jsou tam velké rozdíly mezi vesnicí a městem.

Projevují se tam ještě dnes důsledky války?

Ano, spíše na severu. Jsou tam postižené i děti. Viděla jsem na vlastní oči holčičku, která byla celá popálená a ty popáleniny se jí nikdy nezahojí. Nebo jsou tam děti s jedním okem, velkou hlavou apod., protože jejich matky byly zasažené chemickými zbraněmi.

Jaké mají ve Vietnamu postavení ženy?

Doan Hien Trang.

Úplně jiné, než tady. Dalo by se říct, že jsou tam ženy trochu utlačovány. Ve Vietnamu není možné, aby byl muž doma s dětmi, sám si vařil, nebo aby měla žena lepší práci než muž.

Žiješ od narození tady. Setkala ses někdy s nějakými projevy rasismu?

Ani ne. Jen když jsem chodila do základní školy, tak si ze mě děti utahovaly a říkaly mi, že jsem Číňanka. Já jsem se ale vždycky cítila jako Češka, ale když si ze mě děti dělaly legraci, tak jsem o tom začala víc přemýšlet. Ale protože jsem na ně nekřičela, nebyla na ně zlá a nežalovala jsem, tak je to přešlo. No a na střední škole vůbec. Je to tady pohoda.

Proč jsou Vietnamci tak pracovití, což se týká i žáků a studentů škol?

Oni musí být pracovití! Ve Vietnamu je velká konkurence, jak v oblasti zemědělství, tak i v podnikání. Hlavně obrovská konkurence z Číny. Vydělat si tam na rohlík se šunkou je pro dost lidí problém. Ve Viet­namu jste buď chudí, nebo bohatí, není tam střední vrstva jako tady v Česku. Už odmalička říkají rodiče dětem: „Uč se, snaž se být nejlepší, aby ses jednou měl lépe, než se máme my!“

A co bys jednou chtěla dělat ty?

Chtěla bych jít po maturitě studovat na vysokou školu, nejspíš na VŠ ekonomickou. No a pak si najít nějakou práci v kanceláři s pevnou pracovní dobou. Také by mě bavilo studovat práva, ale tam bych asi byla bez šancí, navíc si nejsem jistá, jestli bych na ně stačila. Takže spíš tu ekonomku.

Máš nějaké záliby?

Měla jsem hodně koníčků, ale v žádném jsem nikdy nevynikala. Nejdéle jsem vydržela u pozemního hokeje, kde jsme v žákovské kategorii dosáhli docela velkých úspěchů. Hrála jsem ho asi devět let. Po přechodu na střední školu už jsem na něj neměla tolik času. Navíc jsem začala pomáhat rodičům v práci. A bez tréninku to ve vyšší kategorii nejde.

Tomáš Bednařík