Marcela Škábová u jedné z tabulí, na niž budoucí pěstouni sepsali, co od odborné přípravy očekávají.

„Lidé si říkají: Vychovali jsme vlastní děti, máme praxi, tohle také zvládneme. Jenže pěstounství je něco jiného,“ říká Marcela Škábová

Pěstouni nesmějí odstřihnout dítě od původní rodiny

Syndrom prázdného hnízda, tedy čas, kdy děti dospějí a žijí své vlastní životy, bývá jeden z důvodů, proč se lidé začnou zajímat o pěstounskou péči. „Vychovali jsme své děti, tak proč bychom nezvládli vychovat i dítě někoho jiného, které potřebuje pomoc,“ říkají si. To je ale jen jeden typ žadatelů o pěstounskou péči. Ovšem příčiny, proč se k náhradní rodinné péči uchýlí, nejsou až tak podstatné. Důležité je, že dá takové rozhodnutí ohroženému dítěti šanci vyrůstat v rodině, nikoli v ústavu. A právě to je důvod, proč se v poslední době o pěstounství a adopcích tolik mluví. V Česku vyrůstá v ústavech mnohem více dětí než jinde v Evropě, proto se stát rozhodl, že je na čase tato čísla změnit. Měla k tomu přispět novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí, která je v platnosti od minulého roku. Ovšem na to, aby se děti mohly houfně stěhovat z dětských domovů do náhradních rodin, je stále nedostatek pěstounů. Především těch profesionálních, kteří přijímají dítě do pěstounské péče na přechodnou dobu. V Česku by jich bylo potřeba zhruba pět stovek, současný počet je jen 123.

Realita zájemce odradí

Zájem o pěstounskou péči sice po vydání novely zákona vzrostl, ale na počtech skutečných žadatelů se to výrazně neprojevilo. „Určitě je víc lidí, kteří se přijdou zeptat, ale ne všichni se vrátí, když zjistí, jaký je skutečný stav věcí. Počet pěstounů tedy díky novele nijak dramaticky nestoupl,“ říká Luboš Kejla, vedoucí rakovnického odboru sociálně-právní ochrany dětí, který je první instancí, na niž se zájemci obracejí. Dostanou zde základní informace a formuláře, které musejí vyplnit a zaslat na krajský úřad. Právě tím se celý proces rozbíhá. Spousta zájemců ale ani tento první krok neudělá.

„Pěstounství není jednoduché. Lidé si často říkají: Vychovali jsme vlastní děti, máme praxi, tak tohle musíme také zvládnout. Jenže pěstounství je něco jiného. Lidé si musejí uvědomit, že s dítětem přijde do rodiny celá jeho historie. Nejen to, co prožilo, ale také jeho biologičtí rodiče a další příbuzní, s nimiž mu pěstouni musejí umožnit kontakt, i když mají vůči nim určité výhrady,“ říká Marcela Škábová, ředitelka Centra psychologicko-sociálního poradenství, kde se od roku 2011 konají přípravné kurzy žadatelů o náhradní rodinnou péči.

Skrytá adopce?

Umožnit biologické rodině kontakt s dítětem bývá jedna z věcí, kterou je pro žadatele těžké skousnout. Není se čemu divit. Málokdo je schopen komunikace s někým, kdo se nestará o vlastní děti, žije na okraji společnosti nebo v nejhorším případě své potomky fyzicky či psychicky týral. „Bohužel je v naší republice stále zakódováno, že je pěstounská péče alternativou adopce, i když to tak být nemá. Pěstoun by měl dítěti poskytnout zázemí místo ústavu, spolupracovat s rodinou a brát zřetel na to, že když se poměry v rodině zlepší a bude schopna se o dítě postarat, vrátí se ke svým biologickým příbuzným. To když potenciálním pěstounům řeknu, koukají na mě jako na blázna,“ popisuje Luboš Kejla.

Také Marcela Škábová potvrzuje, že mnozí zájemci mají představu, že pěstounství je skrytá adopce. Počítají s tím, že když dítě do své rodiny přijmou, bude u nich vyrůstat minimálně do plnoletosti. „Myslí si, že je to dlouhodobá péče. Je ale pravda, že když jsme v roce 2011 s přípravnými kurzy začínali, byli žadatelé mnohem méně informovaní, než jsou dnes. Nyní už vědí, že zákon přímo ukládá povinnost umožnit dítěti kontakt s biologickou rodinou. Novela její pozici posílila a víc se dbá na kořeny dítěte. To je velká změna. V minulosti se spíše potlačovaly, a tak se často do pěstounské rodiny dostávaly děti z jiného kraje, aby byly od své skutečné rodiny co nejdál,“ vysvětluje ředitelka poradny.

Minulost nelze tutlat

Znát své kořeny je důležité pro každého. I když původní domov neodpovídá modelu vzorné a starostlivé rodiny, mělo by každé dítě znát svůj skutečný příběh. Novela zákona proto i u případů osvojení ukládá adoptivním rodičům povinnost říct dítěti do doby nástupu do první třídy, že je adoptované. „Považuji to za správné. Z praxe z poradny vím, že vyrovnat se s takovou informací až v dospělosti je mnohem těžší. Mám například klientku, která se až ve svých 39 letech dozvěděla, že je adoptovaná. Se svojí adoptivní mámou měla úžasný vztah, ale tohle mezi ně vrazilo tak obrovský klín, že s ní nebyla rok schopná promluvit. Vnímala to jako neskutečnou zradu právě proto, že spolu měly tak výborný vztah,“ vysvětluje Marcela Škábová.

Mezi náhradní rodinnou péči nepatří jen pěstounská péče a adopce, novela zákona přinesla i další variantu – pěstounskou péči na přechodnou dobu, což je v podstatě profese. A právě proto se nejčastěji stává terčem kritiky. A to kvůli obavám, že bude institut zneužíván proto, že se jedná o státem placené zaměstnání. Na rozdíl od běžných pěstounů totiž pěstoun na přechodnou dobu pobírá měsíční plat, a to bez ohledu na to, zda už v péči nějaké dítě má, nebo na něj teprve čeká. Těžko si však představit, že by sítem výběru prošel někdo, komu jde jen o peníze. Navíc když předem ví, co taková péče obnáší. „V ‚přechodce‘ může být dítě maximálně jeden rok, poté se buď vrací do biologické rodiny, nebo je umístěno do náhradní rodiny. Stát se takovýmto pěstounem je psychicky nejnáročnější,“ říká Marcela Škábová. Ne každý se dokáže dítěte po roce, kdy mu dával péči a lásku, vzdát a poslat ho do světa. Pěstounů na přechodnou dobu je v republice kolem stovky, ve Středočeském kraji jen pět a na Rakovnicku není žádný.

Romy a postižené chce málokdo

Ale zpět k pěstounské péči. Další věc, o níž mívají žadatelé naivní představu, je, jaké děti mohou do péče dostat. Nejsou to jen miminka z babyboxů, jichž se rodiče zřekli, nebo sirotci, kteří přišli kvůli neštěstí o rodiče (ti navíc v naprosté většině končí v pěstounské péči prarodičů nebo jiných blízkých příbuzných). „Všichni žadatelé o pěstounskou péči chtějí malé dítě, shodného etnika a zdravé. Pokud jsou ochotni připustit jiné etnikum, tak většinou, až na pár výjimek, kromě Romů a pokud souhlasí se zdravotním handicapem, tak maximálně s běžnými nemocemi, jako jsou alergie nebo různé dysporuchy. Nikdy jsem se u nás nesetkal s žadatelem, který by přijal dítě s těžkou mentální vadou, nebo dítě, na kterém by bylo na první pohled vidět, že není v pořádku,“ říká Luboš Kejla.

V roce 2012 bylo na Rakovnicku 33 pěstounů, jednadvacet z nich byli prarodiče dítěte, další tři ostatní příbuzní a pouze u devíti případů se jednalo o klasické pěstounství, kdy si rodina vzala cizí dítě.

Novela zákona měla přispět k tomu, aby ubylo dětí v ústavech a maximum z nich se dostalo do náhradních rodin. „Zcela zrušit ústavní péči je nereálné, ve statistikách o tom, kolik dětí musí vyrůstat v ústavech, se totiž uvádí všechny děti, u nichž bylo vydáno rozhodnutí o ústavní výchově. A to nejsou jen děti, které nechtějí jejich rodiče, ale i mladiství delikventi, děti s výchovnými problémy nebo s těžkým postižením. A každému musí být jasné, že takové děti si nikdo nebude chtít vzít do pěstounské péče,“ říká Luboš Kejla.

Psychotesty a příprava

Pokud žadatele realita přeci jen neodradí a pro pěstounskou péči se rozhodne, musí počítat s tím, že jeho rodinu nejprve „proklepne“ sociální pracovnice, následně ho čekají psychotesty a pokud u nich uspěje, musí absolvovat přípravu žadatelů. Ta se sice může zdát jako povinné zlo, ale je velmi užitečná. Díky ní získá pěstoun nejen poměrně ucelenou představu o tom, co ho čeká, ale také kontakty na lidi, na něž se může obrátit při různých problémech. A právě řešení problémů včas a s odbornou pomocí může minimalizovat, že pěstounská péče nevyjde a dítě se bude muset vrátit do ústavní péče.

„Z analýz neúspěšných pěstounských péčí vyplývalo, že pěstouni o problému věděli, ale bylo jim nepříjemné obracet se na nějakou instituci, protože měli pocit, že je to znak jejich selhání. Pomoc nevyhledali a nakonec to nedopadlo dobře. Proto vidím jako přínos, že je ze zákona povinné doprovázení pěstounů, jejich vzdělávání a také pravidelné návštěvy sociální pracovnice. Myslím, že je pro pěstouny obrovská podpora, když je odborná pomoc automatická,“ říká Marcela Škábová.

Párování řídí krajský úřad

Žadatel, který projde sítem a je zařazen do evidence pěstounů, už pak jen čeká na telefonát z krajského úřadu. O tom, jak dlouhé jeho čekání bude, většinou rozhoduje, jak moc otevřenou náruč vůči dětem má. Kdo je tolerantní k jinému etniku nebo k vadám a nemocem dítěte, zřejmě nebude čekat dlouho.

„Párování dítěte a rodiny neprobíhá tak, že pěstoun přijede do zařízení a vybere si dítě, které se mu líbí. Párování probíhá s ohledem na potřeby dítěte. To už je proces, do kterého nezasahujeme. Stará se o to krajský úřad a musím říct, že náš středočeský je v něm hodně pečlivý a zohledňuje, aby dítě do rodiny dobře zapadlo. Jak zájmově, tak fyziognomií. Kolikrát, když tu máme na kurzu druhožadatele a ukazují nám fotky dítěte, bychom neřekli, že se do rodiny nenarodilo,“ říká ředitelka poradny.

Pěstouni se nejprve seznámí s dokumentací dítěte, a teprve v případě, že se rozhodnou pokračovat, navštíví zařízení, v němž je umístěno. Pak následuje třicetidenní lhůta na seznamování. Někdy přeskočí jiskra okamžitě, někdy to trvá déle. Každopádně se ale málokdy stane, že žadatel po třiceti dnech krajskému úřadu oznámí: Nezlobte se, ale tohle dítě nepřijmu. Na opravdový happy end se ale musí čekat další měsíce a roky.

Markéta Hartlová