Jiří Havránek

Na nárůstu obezity mají podíl i automaty ve školách, ministerstvo je možná zatrhne

Mezi dětmi přibývá Metráčků

Zkuste se podívat na staré černobílé fotografie školních tříd a spočítejte, o kolika dětech by se dalo říci, že jsou obézní. Pokud najdete jedno, bude to zázrak. A třídní fotografie dnes? Zázrak bude, pokud najdete jen jednoho školáka s nadváhou. Tloustnoucí děti jsou problémem, který se stále zhoršuje. Podle průzkumů VZP postihuje obezita a nadváha 20 až 30 procent dětí v České republice. Je to natolik alarmující číslo, že už se dětskou obezitou zabývá i ministerstvo školství. Navrhuje přidat do týdenního rozvrhu ještě jednu hodinu tělocviku a zakázat na školách automaty se sladkými nápoji a sušenkami. Nápad je to chválihodný, ovšem nikoli všespásný. Jak upozorňují pediatři, měly by se děti mnohem více hýbat i mimo hodiny tělocviku a celkově zlepšit své stravovací návyky, a to už není záležitostí školy, ale rodičů.

Řešte problém dřív, než je z dítěte kulička!

Málo pohybu a snadno dostupné nezdravé jídlo, to jsou podle primáře dětského oddělení rakovnické nemocnice Jiřího Havránka hlavní důvody, proč přibývá dětí s nadváhou a obezitou.

Jsou dnešní děti skutečně obéznější než před dvaceti či třiceti lety?

Jsou. Souvisí to s různými faktory. Dřív se děti více hýbaly. Po vyučování jezdily na kole, chodily hrát fotbal na hřiště, zkrátka byly mnohem víc venku, než je tomu dneska. Nejezdilo tolik aut, bylo bezpečněji, takže se rodiče nebáli, když si děti hrály venku. Dnes je to mnohem upjatější. Navíc mají děti více lákadel, která je drží doma. Tráví spoustu času u počítače. Na obezitě tedy hraje roli především to, že mají mnohem méně fyzické aktivity. Další věc je, že už se komerce dostala i do výživy v rámci škol. Na spoustě škol jsou automaty na sladkosti a soft drinky, což je problém. Některé děti nepijí nic jiného než sladké Coca-Coly, Fanty a podobně, aby se napily čisté vody, je nenapadne. A když si zvolí nějaké náhradní stravování místo oběda ve školní jídelně, vždycky je to něco, co není zdravé – hamburgery, párky v rohlíku, brambůrky nebo sušenky.

My jsme jako děti přeci také nebyli svatí, tláskali jsme sladkosti a pili sladké limonády?

To sice ano, ale jinak se jedlo mnohem zdravěji. Coca-Cola byla vzácností, nebyly stánky s rychlým občerstvením. Problém je jednoznačně v nepoměru mezi pohybem, kterého mají děti méně, a přísunem energie, což je dáno i větší dostupností potravin, které mají vysokou kaloráž a nejsou zdravé ani z hlediska jiných obsahových látek. My, když jsme nesnědli svačinu, kterou jsme měli z domova, jsme neměli možnost jít si místo toho koupit něco jiného. Pro dnešní děti je strašně jednoduché zvolit si jinou variantu než zdravou svačinu.

V čem obezita dětem škodí?

Není to jen stránka estetická, obézní lidé mají kratší dobu života. Častěji se u nich vyskytují kardiovaskulární onemocnění, rakovina, vysoký tlak, cukrovka nebo artróza, protože mají více zatěžované klouby. Děti mají větší problémy s dušností.

Co by měli rodiče, kteří mají dítě s nadváhou, dělat?

Největší zájem u automatů je o nápoje.

Především mít snahu to řešit, a to ne až ve chvíli, kdy dítě vypadá jako kulička. Stejně jako u dospělých existují i u dětí tabulky, kdy se dá podle tzv. BMI (body mass index, který se vypočítá tak, že vydělíte vaši váhu v kilogramech výškou v metrech na druhou, pozn. aut.) zjistit, jestli je dotyčný jen dobře rostlý halama, nebo už je obézní. Na základě toho se dá léčba posunout už do ranějšího stádia, kdy dítě ještě není tlusté tak, že to opravdu bije do očí. Tedy do stádia, kdy je léčba snazší. A pak jsou samozřejmě případy, kdy jsou obézní i rodiče a to, že má dítě problémy s nadváhou, berou tak, že je to dědičné, a proto nemají kdovíjak velký zájem to řešit. Myslím, že by měli pediatři mnohem více tlačit na rodiče, aby nad tloušťkou dítěte jen nemávli rukou, ale řešili ji.

Pokud k vám do nemocnice přijde dítě, které je obézní, doporučujete rodičům, aby vyhledali odbornou pomoc?

Když to jsou hraniční obezity, tak do toho rodiče netlačíme, ale v případě skutečně morbidní obezity, která musí dětem dělat problémy i v kolektivu, kde se stávají terčem posměchu, rodičům doporučujeme, aby vyhledali pomoc obezitologa. V Praze je řada obezitologických ambulancí a poraden, kde pracují lékaři, kteří se problematice věnují a přesně vědí, jak postupovat. Shodit váhu je podle mého pro dítě daleko těžší než pro dospělého. Dítě je ve stravování závislé na rodičích a pokud rodiče nejsou důslední, tak nemá šanci zhubnout. Stravování by si měla upravit celá rodina. Není možné, aby dítě drželo dietu, a rodiče vedle něj dál jedli klobásy nebo palačinky se šlehačkou. Ale stejně tak je důležité, aby mělo snahu spolupracovat i samo dítě. Léčbu sice může iniciovat doktor, ale rodiče jsou ti, kdo musí být důslední. Obezita je nemoc, která je dobře léčitelná, jen člověk musí opravdu chtít se léčit.

Kolikrát denně by dítě mělo jíst?

Stejně jako dospělí by i děti měly jíst pravidelně. Pro školní děti je ideální model: snídaně, svačina, oběd, odpolední svačina a večeře. V případě adolescentů, kteří jsou v růstu, se doporučuje ještě druhá večeře. Strava by měla být pestrá a neměla by v ní chybět čerstvá zelenina a ovoce.

O automatech ve školách jste se zmiňoval. Měly by být zakázány?

Záleží, co se v automatech nabízí. Chápu, že si je doba žádá, ale škola by měla nabídku ohlídat. Neměly by v nich být přeslazené nápoje nebo sladkosti, to je v konečném důsledku podobné, jako kdyby měli na chodbě výherní automaty. Kvůli výhernímu automatu se může z člověka stát gambler a být psychiatricky nemocný, ze sladkostí zase bude nemocný s vysokým tlakem a cukrovkou, což dítěti také ubližuje a zabíjí ho to.

Markéta Hartlová

Zájem o čokoládu a capuccino

Škola s největším počtem žáků i automatů na nápoje a potraviny je 3. ZŠ Rakovník, proto jsme se na tento fenomén podívali trochu podrobněji s jejím ředitelem Janem Křikavou.

„Automaty jsme do školy pořídili na základě nabídky. Nejprve jsme je umístili po budově, ale to se ukázalo být nešikovné, tak jsme je koncen­trovali na jedno místo. Máme dva automaty kombinované a jeden nápojový. Z mého pohledu má jejich využívání spíše klesající tendenci. To však není zásluhou toho, že by se děti nějak dietologicky umoudřily, ale spíše tím, že jsme tu před zhruba čtyřmi lety otevřeli školní bufet, který omezil odběr sladkostí z automatů,“ objasňuje.

Podle jeho slov jako první obvykle z automatů mizí potraviny s krátkým datem spotřeby, což jsou například bagety, pak už jejich běžný provoz spočívá víceméně v tom, že si občas někdo koupí pití. Dnes už se prý také nestává, že by se zcela vyprázdnil zásobník na sušenky.

Mezi nápoji v automatech je voda i ochucené nápoje, nenajdeme zde ale žádné kofeinové nápoje kromě kávy. „V případě automatu na teplé nápoje byly nějaké diskuze kolem toho, zda je dobře či ne, že je tam i káva. Ale podle mých osobních zkušeností je mezi dětmi zájem především o čokoládu nebo o capuccino. V tom nevidím problém, je to chutné i na zahřátí. Káva je tam také, ale nevšiml jsem si, že by po ní byla mezi malými dětmi poptávka. Navíc díky tomu, že jsme automaty dali do vestibulu, mají to sem malé děti daleko, takže pokud se tu nezastaví ráno, pak už sem téměř nepřijdou. O velkou přestávku se tu otočí jen pár deváťáků, jinak je v podstatě obtočená zeď kolem jídelny, kde děti stojí frontu na bufet. Tam mají možnost koupit si čerstvě obloženou housku, bagetu či tortillu s kuřecím masem.“ Pochopitelně mezi věcmi z bufetu a z automatu je i cenový rozdíl. Bagety z automatu jsou větší, ale stojí 35 Kč. V kiosku jsou k dostání běžné housky se šunkou či se sekanou nebo tortilly za patnáct korun. U bufetu je navíc zdarma k dispozici i teplý čaj a tři různě ochucené nápoje. Ty prý už se děti naučily čepovat i s sebou do malých pet lahví. „Rozšiřujeme tu služby tak, aby automaty využívaly děti co nejméně. V dalším patře je navíc ještě nádoba na minerální vodu,“ pokračuje ředitel.

Jan Křikava

Škola má ze tří automatů roční nájem patnáct tisíc. Tyto peníze jsou příspěvkem do běžného rozpočtu školy. „Několikrát jsme tuto firmu oslovili, když jsme potřebovali odměny žákům do soutěží či na konci školního roku. Zachovala se poměrně vstřícně a dodala tyčinky a sušenky v řádu několika desítek či stovek kusů. Za posledních sedm let si nikdo z rodičů na automaty nestěžoval, občas jsme jen s provozovatelskou firmou řešili otázku sortimentu. Vždy nám vyšla vstříc, ať to bylo v případě věcí s přemírou cukru či energy drinků.“

Lenka Pelcová

Nechodí vám děti „za jídelnu“?

O prospěchu a chování svých dětí se dozvídáme ze žákovských knížek, z vysvědčení, popřípadě na třídních schůzkách. Co však zůstává rodičům utajeno a mimo jakékoliv hodnocení, je školní stravování. Jí nám děti svačiny? A jak si počínají v jídelně? Berou si polévky? Jaká jídla si vybírají a jak dojídají? Možná by stálo za to stavit se během třídní schůzky i u paní kuchařky s fotkou dítěte. „Tak jak nám ten náš chlapec jí?“ „Ani se neptejte.“ Nebo, nedejbože: „Tak toho vůbec neznám. Asi vám chodí za jídelnu.“

Nedávno jsem úplně náhodou absolvoval posezení s dámami, které tak nějak zavedly řeč na téma stravování dětí. Došlo i na školní svačiny. Výměna názorů se rozjela krátce poté, co jsem před grémiem matek zakázal synovi večeři v podobě nanuka a s použitím dvojitého nelsona a dalších hmatů a chvatů ho přesvědčil o výhodnosti konzumace hrachové polévky. „To by náš mladej nikdy nepozřel. Polívky mi vůbec nejí,“ přiznala jedna z přísedících.

„No taky je hubenej jako lund,“ opáčila druhá. „A co teda vlastně jí?“ zajímala se další. „Nejradši palačinky, pizzu, hranolky a tak.“

„A co mu dáváš do školy na svačinu?“ „Teď už nic.“ „Jak nic? Ty mu neděláš svačiny?“ „Nedělám. Stejně by to nejed. Vždycky mi to nosil zpátky domů. Ani se toho nedotkl.“

„Ale to je tvoje chyba. Ti naši to taky zkoušeli. Ale jakmile přinesli svačinu zpátky, dostali takovou čočku, že to víckrát nezkusili. Řekla jsem jim, kolik to stojí, kolik práce si s tím dávám, a aby pochopili, přepočítala jsem to na poplatky za internet a za mobil. A taky jsem jim řekla, že jestli ještě jednou to jablko a chleba se sýrem přinesou zpátky, do konce školního roku nebudou on line. A od tý doby mají krabice na svačinu pokaždé úplně vymetené.“

„Podle mě ti to hází někde před školou do popelnice. Oni totiž o přestávku stejně nemají na nějaký svačiny čas. Většinou mastí hry v mobilu nebo jsou na facebooku. Navíc, kdo by vytáhl z tašky nějaký chleby nebo housky od matky, byl by úplně vyřízenej. Chápeš? Byl by za socku. Správnej borec koupí v automatu čipsy s kolou, dá to do placu a je king. No, jen si to představ, jak dává kolovat ten tvůj chleba s máslem. Vždyť by byl za idiota. Určitě by ho dali hned na youtube. Blbec s chlebem od mámy.“ „Myslíš? Já ti nevím, ale ty popelnice před školou pro jistotu skouknu.“

Pavel Sklenička

Existují i automaty na ovocné šťávy

Možná by se mohlo na první pohled zdát, že nápojové a jídelní automaty zaplavují školy celoplošně. Opak je pravdou, jsou místa, kde nenajdeme jediný, a také místa, kde k nim vedení školy přistupuje velmi rozumně. Ale pojďme se porozhlédnout po Rakovnicku.

Unikátní snímek z výletu 7. B křivoklátské školy v červnu 1967. Paní učitelka obohacuje svačinu o vepřovou konzervu.

Po dvou automatech najdeme v ZŠ Nové Strašecí a na 1. a 2. rakovnické ZŠ. Ve Strašecí jsou automaty rok. Jeden je na teplé a druhý na studené nápoje. Ani v jednom prý nenajdeme kofeinové nápoje. Děti v Novém Strašecí mají k dispozici i kiosek, kde si mohou nakoupit a který bude podle ředitele Stanislava Hajného znamenat i konec automatů, neboť tržba z nich asi nebude tak velká, aby se jejich provozování vyplatilo.

Dost podobný přístup mají na 1. a 2. ZŠ Rakovník. Obě školy nechtějí automaty zcela zatratit, ale snaží se přejít na jejich zdravější varianty. „V automatu na nápoje máme pouze minerálky a čokoládu. Kávu jsme zrušili, protože se nám nezdálo příliš vhodné, aby k ní děti měly volný přístup. V poslední době se ozývají hlasy, abychom obnovili bufet, ale spíše se poohlížíme po automatu, který by obsahoval zdravější věci,“ říká ředitel Zdeněk Brabec. Podobně to vidí i ředitel 1. ZŠ Karel Folber: „Automaty se právě zabýváme. Jedna firma je ve výpovědi, takže od konce února tu bude pouze jeden na vody a ovocné šťávy. Chceme pořídit automat, který by byl více v souladu s racionální výživou. Měly by v něm být mléčné výrobky a stoprocentní ovocné šťávy.“

Po jednom automatu mají například v Jesenici, Křivoklátu a v Šanově. Všechny tři ředitelky z těchto škol se shodují na tom, že zde nejsou k dostání žádné kofeinové nápoje. „Máme tu jen vodu, čaj a multivitaminové nápoje. I když děti mají na chodbách k dispozici čaj, který jim vaří kuchařky, je automat poměrně využíván,“ říká jesenická ředitelka Danuše Vopatová. Škola navíc v rámci projektu mléko do škol odebírá i sušenky. Ani v Křivoklátu nesmí být žádná Coca-cola. „Je tu jen Capa a Bonaqua. Děti si chodí pro nápoje poměrně často, v létě se nám i občas stalo, že je firma ani nestačila včas doplnit,“ říká ředitelka Marcela Kasíková. Podobné nápojové složení mají i v Šanově, jen zájem o automat je prý mezi dětmi poměrně malý. „Nápoje tam jsou poměrně drahé, takže se příliš nekupují. U nás děti dostávají i svačinu a k ní mají buď čaj nebo mléko a řada dětí si nosí i nápoje z domova. Děti by tu chtěly i automat na sušenky, ale ten jsme zamítli,“ říká ředitelka Milena Titlbachová.

V ZŠ Lužná automaty už několik let nemají. „Nápoje byly drahé, takže si je děti příliš nekupovaly a firmě se nerentovalo sem jezdit a doplňovat je. Děti si do školy nosí své vlastní pití a v poledne mají možnost napít se ve školní jídelně. Osobně bych se nějakému nápojovému automatu nebránila, ale nesměly by v něm být přeslazené nápoje,“ říká ředitelka Miroslava Pechová.

Lenka Pelcová

Svačinovým hitem býval chleba s máslem a jablko

Patřím ke generaci, která docházela do základní (tehdy devítileté) školy v 60. letech minulého století. Konkrétně od roku 1960 do roku 1969. A bylo to v Křivoklátě. Myslím ale, že tehdejší stravovací zážitky měly obecný charakter a setkávali se s nimi školáci také v ostatních devítiletkách. I když…

Po nějakých automatech s colou, sušenkami, brambůrky, chipsy, bagetami, hambáči a podobnými vymoženostmi dnešní doby nebylo tehdy památky. Funkci automatu plnil (alespoň nějaký čas, pokud si dobře vzpomínám) školník, pan Břetislav Bartl. O velkou přestávku otevřel dveře od svého bytu (byl v přízemí školy) a prodával housky namazané (uvnitř) máslem se dvěma kolečky salámu. Ceny byly velmi mírné. Sortiment i množství produktu byly velmi omezené a zdaleka ne na všechny zájemce se dostalo. „Krám“ byl vyprodaný během pěti minut.

Kdo měl zájem, mohl si předplatit mléko, které se konzumovalo také o velké přestávce. Vydávalo se v suterénu školní budovy a šlo si vybrat z mléka teplého a studeného. Já chodil na studené jen velmi krátce, kdy bylo toto ozdravné opatření povinné. Naštěstí bylo brzy zrušeno a pokračovalo výhradně na dobrovolné bázi a tím pádem brzy zaniklo.

Svačinovým hitem té doby byl chleba s máslem a jablko. To vím naprosto přesně, protože o velké přestávce museli všichni žáci kroužit po chodbě (dohlížející pedagog korzoval prostředkem a občas vlepil nějakému nezbedníkovi výchovný pohlavek, aniž by riskoval soudní řízení), takže jsme si viděli pěkně do talíře. Protože se jednalo o školu venkovskou, našli se i jedinci, kteří svačinové klišé porušovali. Většinou šlo o synky majitelů vepříků, kteří se občas honosili jitrnicí, nebo měli chleba proložený šunkou. Sem tam si někdo vylepšil svačinu tatrankou. Housek a rohlíků bylo k vidění málo, protože samoobsluha byla od školy vzdálená a otvírala až po prvním zvonění.

Zajímavý byl i směnný obchod. Vlastníci nechlebových svačin občas tu svoji směnili a byli i tací, kteří požadovali nějaký bonus navíc (většinou opsání domácího úkolu nebo jinou podobnou protislužbu). Pokud si vzpomínám, peníze nepožadovali, protože tehdejší kapesné žáka školou povinného bylo velmi mizerné, pokud vůbec bylo. Pamatuji si, že v osmé třídě jeden takový majitel čabajky nabízel svoji pochoutku tomu, kdo sáhne vyvinuté deváťačce Kamile o přestávce na prsa. Následná poznámka do žákovské knížky: „Osahával spolužačku na mléčných žlázách,“ stála za to.

Samostatnou kapitolou byl pitný režim. V jídelně stávala sice nádoba s čajem, ale ta byla přístupná víceméně v poledne, protože (vyjma mlékařů) do suterénu kromě oběda nikdo nesměl. A tak se žízeň hasila většinou z kohoutku vodovodu na záchodech. Žádné skleničky tam nebyly a pilo se z dlaně. Tento grif se dal nacvičit a mistři z vyšších ročníků ho ovládali skvěle. Pod kohoutek se přiložila ústa, dlaní se vytvořil žlábek a tekoucí voda proudila přímo do hrdla. Posměch sklidili ti, kteří si z dlaní obou rukou udělali mističku a pili z ní. Největší potupou bylo, když si nemehlo napustilo vodu místo do pusy do rukávu košile. Za celých devět let si nepamatuji, že by z tohoto způsobu osvěžování někdo dostal průjem nebo nějakou podobnou nepříjemnost. A to kanálky na močení nebyly daleko.

Sem tam se stalo, že se některá součást svačiny stala bojovou municí. Občas létala jablka vzduchem po třídě, a když se některé rozmázlo na tabuli, zanechalo po sobě jasně identifikovatelné stopy. To samé namazaný chleba na obličeji nebo oděvu protivníka. Ale tyto excesy bývaly jen výjimečné a kantoři si s jejich eliminací věděli okamžitě rady. Ono dostat ukazovátkem nebo pravítkem přes ruku pořádnou pecku nebylo nic moc. A navíc to dobrodružství nestálo za ten strach, že učitel někde potká vašeho tátu, který vám ještě přidá. To mi věřte.

Tomáš Bednařík