Autoportrét, suchá jehla.

Karel Bláha chtěl být malířem, osud ho zavál k soustruhu, přesto se nevzdává

O víkendu maluje až osm hodin denně

Kresleným vtipům Karla Bláhy se několik let smáli i čtenáři Dikobrazu. Karikatury a fóry dodával i do deníku Sport, týdeníku Raport a dalších periodik. Málokdo však ví, že bývalý obráběč kovů z Tosu navštěvuje i semináře na akademii výtvarných umění a dodnes zkouší nejrůznější výtvarné techniky. I když žije v Praze, denně dojíždí do zaměstnání do Rakony, a tak nebylo těžké se sejít a trochu tu jeho výtvarnickou posedlost probrat.

Karel Bláha na grafice na AVU Praha.

Zakazovali mu zpívat

Karel Bláha se narodil v rakovnické porodnici 20. června 1961. Vyrůstal v Mutějovicích, kde chodil i do základní školy. „Hned od 1. třídy jsem se každý pátek trmácel autobusem do Rakovníka a navštěvoval kurzy kreslení u akademického malíře Vladimíra Váchy. Ovlivnil mě i pan učitel Bendl v Mutějovicích. Už ve škole jsme se zabývali třeba tvorbou plakátů a podobnými neobvyklými věcmi,“ vzpomíná.

Malování Karla vždycky bavilo. Ale jiné věci z oblasti kumštu mu nešly. „Třeba hudebka. Učitelka zpěvu tvrdila, že hrozně bučím, a zatímco ostatní děti zpívaly, mně říkala: Karle, ty si radši sedni dozadu a maluj.“ A Karel maloval a šlo mu to. Už na škole se zúčastňoval různých soutěží a většinou se dostal minimálně do kraje. „Pak jsem dělal zkoušky na výtvarnou školu do Bechyně, kam jsem se ale nedostal. To mě trochu zklamalo, takže jsem tak nějak rezignoval a šel do Tosu, kde jsem absolvoval maturitní obor univerzální obráběč kovů. Ale kreslil jsem si pořád. Ve druháku jsem se měl zúčastnit za školu výtvarné soutěže. Já to nasliboval, a pak najednou přišel poslední den, a já nic neměl. Když mi to připomněli, narychlo jsem namaloval obrázek jenom na A5 a odevzdal ho. A představ si, že jsem s tím vyhrál okres, kraj a byl jsem s tím asi čtvrtý v republice. Dělal jsem tenkrát pastelama odpich pece. Na obrázku stál zaštítovanej člověk a kolem něj létaly jiskry. Spíchl jsem to fakt narychlo, takže jsem to prostě odbyl, ale prý to mělo něco do sebe. Můj strejda měl známého na umělecké škole, a ten říkal, že ve mně musí něco být. Tak mi chtěl pomoct na uměleckou školu, ale z rodinných důvodů jsem nakonec zůstal v tom Tosu. Rodiče mi tenkrát radili, abych si nejprve dodělal jednu školu a pak se uvidí.“

Petra Kvitová, perokresba.

Od Rozvoje po Dikobraz

Po vojně Karel nastoupil do Tosu a pracoval na číslicově řízených obráběcích strojích. „Tam měl člověk chvilkami čas, tak jsem si jen tak čmáral a začal kreslit vtipy. Nejdřív jsem si dělal srandu jenom ze spolupracovníků odvedle, ale jednou tam přišel z tehdejšího okresního týdeníku Rozvoj nějaký redaktor (Pavel Brynych. pozn. red.) a já mu ty obrázky ukázal. A pak jich v nějakým silvestrovským čísle vyšlo asi devět. Tak jsem to začal zkoušet do Dikobrazu, kam nebylo jednoduché se dostat, ale nakonec to vyšlo. Celkem jsem namaloval asi 1000 vtipů a nejrůznějších obrázků. Když jsem se rozvedl, na čas jsem malování úplně odložil, ale ne na dlouho. Začal jsem dělat barevné karikatury. Do deníku Sport, kde jich vyšlo několik, nebo známým pro radost,“ popisuje Karel Bláha.

Motocykl Rudge Alster, grafický list, formát 50 × 35 cm

Semináře na „akádě“

V současné době Karla nejvíce zajímá grafika. „Po rozvodu bydlím v Praze, ale stále pracuju v Rakovníku. Jenom jsem z Tosu, kde to skončilo, přešel do Rakony. Mám na starosti požární ochranu. No a v Praze je přece jen víc možností, takže jsem se rozhodl, že se přihlásím na semináře na akademii výtvarných umění, abych se naučil nějaké nové výtvarné techniky. Vůbec nic jsem o tom nevěděl, ale jak chodím víc do hloubky, zjišťuji, že technik je spousta a můžeš je všelijak kombinovat. Na Akademii výtvarných umění v Praze Holešovicích jsem se zúčastnil čtyř nebo pěti semestrů pro amatéry a také jsem se zúčastňoval  různých soutěží. Naposledy jsem dělal velké grafické listy a jako téma jsem si vybral starý motocykl. Teď chci zkusit čárový lept, který jsem ještě nedělal a na který se moc těším. Je to hrozně zajímavé a pracné. Dělal jsem to od září až do prosince s nějakým Šimonem Brejchou, což je docela známý výtvarník.“

Sedmdesátiletá modelka

Na akademii Karel zkoušel i figurální kresbu. „To byla obrovská zábava. Sešli se tam různí lidé, ale převažovali studenti. Maluje se v takové prostorné hale, kde jsou stojany a u nich malíři a po obou stranách sedí svlečené osoby a vy je malujete. Nedávno psali v Lidových novinách o paní, která tam stojí jako model už asi 60 let. S ní já se dobře znám. Když jsem ji maloval, vždycky jsem to, co jsem vytvořil, nafotil. Když to pak viděla, moc se jí moje obrázky líbily. A když jsem pak chodil na grafiku, musel jsem projít zase tou halou. Ale jak jsem se tam objevil, ta nahá paní na mě začala volat, kde mám ty další obrázky. A studenti od prken vstávali a koukali, kdo to jde a s jakým mistrem se to zdraví. Tak jsem pak radši začal chodit spodem.“

Jiné modelky Karel Bláha nikdy nesháněl, ani se mu prý žádné nenabízely. „Dělal jsem jenom svoji přítelkyni Markétu a dostal jsem akorát vynadáno. Vůbec se jí to nelíbilo. Když maluju nahou ženu, žádný sexuální podtext v tom není. Ale asi jak u koho. Rád čtu knihy o malířích. Např. o Tizianovi jsem se dočetl, že když nějakou maloval, tak z toho vždycky něco bylo. Ale to není můj případ. I když bych si asi uměl představit nějakou osmnáctiletou modelku. Něco přes ni hodit, aby to bylo trošku smyslný...,“ popisuje a rukou ve vzduchu načrtává ženskou postavu.

„Na figurální kresbě byli studentům k dispozici dva lektoři. Sochař, který hodnotil plasticitu, a malíř. A já se s nimi seznámil. Říkali mi, že kdybych se tomu možná víc věnoval, že by to mohlo mít i nějaký výsledek. A tak jsem se zkoušel přihlásit i na denní studium. To bylo před pěti lety. Jenže berou dva nebo tři studenty do roka, a hlásilo se asi 500 lidí. Tak jsem to nakonec vzdal. Přece jenom mám práci, která mě baví, takže si malování nechávám jen jako zálibu. Zabývám se i fotografií. Fotím hlavně přírodu. Jezdím na kole s foťákem v batohu a fotím. Nebo zkouším i sportovní fotografii. Kluky při lyžování, ledovou plochou dráhu a tak. To mě taky baví.“

Snad až někdo z vnuků

Když tak Karla poslouchám, nedokážu pochopit, jak může všechno stihnout. Náročné zaměstnání v Rakoně, složité dojíždění a do toho spousta hodin nad nejrůznějšími výtvarnými technikami. „Zkoušel jsem i olej na plátno. Ale nemám na to dostatek času. Jedu ráno v půl šestý do práce a v půl šestý večer se vracím. Navíc v Praze nemám ani dost prostoru. Snažím se to dohánět o víkendech, kdy jezdíme na chalupu. Vstávám tam hodně brzy, abych toho stihnul co nejvíc. O víkendu maluju taky až osm hodin denně. I každý všední den něco dělám a doufám, že to jde někam kupředu a že se vyvíjím. V Mutějovicích mám baráček a koupil jsem si tam podomácku vyrobený lis. Rád bych v těch grafických technikách pokračoval. Mým snem je, až budu v důchodu, učit malý děti malovat. A moc bych si přál udělat do té doby v Rakovníku samostatnou výstavu. To jsem nikdy neměl. Takový průřez mojí tvorbou. Od začátků v Dikobrazu až po ty současný pokusy. Někde jsem četl, že výtvarný talent se dědí ob generaci. Můj děda tady v roce 1912 vystudoval reálné gymnázium a krásně maloval. Mám od něj pár obrázků. Moje děti malování až tolik nebere, tak doufám, že se to přenese na vnoučata. A že jednomu z nich pomůžu, aby se stalo malířem.“

Pavel Sklenička