Na učebně je vždy vstřícný a přátelský. Takhle zná Václava Klímu většina svářečů z našeho regionu.

Václav Klíma byl u vzniku svářečské školy v Novém Strašecí a dodnes tam učí

Sedět doma v papučích se mu ještě nechce

V šedesátých letech stál u zrodu svářečské školy v Novém Strašecí. Pamětníci říkají, že na něm léta nejsou znát. Modrý plášť, nezbytná cigareta a pod hustým obočím přátelský pohled. I když mu do osmdesátky zbývají tři roky, můžete ho každou středu zastihnout v novostrašeckém učilišti při pravidelném přezkoušení držitelů svářečských průkazů. Svářečskému technologovi Václavu Klímovi se sedět doma v papučích stále ještě nechce.

Ve „staré“ budově učiliště je po poledni rušno. Někteří chlapíci už klábosí na chodbě, jiní se na učebně ještě lopotí se zkušebním testem. Pokud ho správně vypracují, dostanou do průkazu razítko a mohou svařovat další dva roky. „Pan Klíma? To je ikona, je pořád stejný. Někdo to tak možná nebere, ale pro mě je tohle školení relax a zároveň se dozvím něco nového,“ vysekne svému „učiteli“ poklonu jeden z frekventantů. I Milan Brabec z Rakovníka tu kdysi absolvoval svářečský kurz a dodnes chodí na pravidelná školení. Ví dobře, že profese svářeče je v průmyslu stále žádaná a těch opravdu šikovných si všude považují.

Ale jak to bylo s výukou svářečů na samém začátku? To už sedíme s panem Klímou v jeho spartánsky vybavené kanceláři a povídáme. Vlastně i trochu vzpomínáme. Než jsem se dal na novinářské řemeslo, dělali jsme společně pár let pod hlavičkou podniku STS Olešná. Kromě svářečů se zde školily i obsluhy stavebních strojů.

„V Příbrami jsem se vyučil strojním zámečníkem a pak jsem nastoupil do STS v Novém Strašecí jako opravář. Později se tu zakládalo učiliště, ale nebyli mistři odborného výcviku, a tak z dílen lanařili ty nejlepší opraváře,“ popisuje pan Klíma, jak se dostal z původní profese na pedagogickou dráhu.

Ve skromně vybavené kanceláři svářečského technologa se zastavil čas.

Plamenem a elektrikou

Konec padesátých let zaznamenal v socialistickém zemědělství velkou poptávku po profesi opravářů zemědělské techniky. V roce 1959 tak vzniklo i učiliště v Novém Strašecí. Jeho první ředitel Otakar Krycner si „vytáhl“ z dílem opraváře Adolfa Hrdinu a Václava Klímu. Absolvovali pedagogické minimum a stali se z nich mistři odborného výcviku pro prvních pětadvacet učedníků.

„Byl tu jeden autogen a jedna svářečka. Kluci si tu mohli vyzkoušet svářečské práce, ale nedostávali žádné oprávnění. Když přišel inspektor, upozornil jsem ho, že osnovy jsou nedokonalé, že tu učíme opraváře, kteří nemají oprávnění na svářečské práce a v praxi pak svařují načerno,“ vysvětluje pan Klíma, jak se svařování dostalo pod dohled norem a zákonů. Jako vzácnou relikvii přitom vytahuje zažloutlý list papíru. Na dokladu z roku 1965 je napsáno, že ho opravňuje ke svařování „plamenem a elektrikou“. Samotní mistři museli nejdříve absolvovat zkoušky, aby mohli řemeslo vyučovat ostatní.

V rozrůstajícím se učilišti přibývá mistrů a pan Klíma se stává vedoucím odborného výcviku. Kariérní vzestup však přináší i pád. „Při stranických prověrkách v roce 1970 se mě ptali, jaký mám názor na vstup sovětských vojsk na naše území. Řekl jsem jim otevřeně, že to pobouří hladinu myšlení lidí a že mi to připadá jako okupace. Byl jsem si vědom toho, co nastane,“ vzpomíná nerad na osudové chvíle.

Následuje vyhazov z partaje a přeřazení na technické oddělení STS Olešná, kde „svými názory nebude moci plést socialistické mládeži hlavu“.

Zlatá éra

Všechno špatné je ale pro něco dobré. Na novém středisku se školily obsluhy zemědělských a stavebních strojů a vedl ho na svou dobu velký vizionář Vladimír Hubáček, pozdější ředitel SOU Nové Strašecí. Václav Klíma mu vnukl myšlenku na vybudování svářečské školy pro lidi z jiných podniků. „Na učilišti tehdy mohli vyučovat sváření jen učně. My jsme v jedné skladovací hale vybudovali svářecí boxy, získali oprávnění a rozjeli svářečské kurzy pro dospělé,“ popisuje Václav Klíma.

Nastává zlatá éra. O několikatýdenní kurzy, na jejichž konci dostane absolvent svářečský průkaz, je ze strany podniků velký zájem. Pan Klíma v nich učí teorii i praxi svařování. Kvůli dvouletému přezkušování si zvyšuje svoji kvalifikaci na svářečského technologa.

I když se na počátku devadesátých let dostává svářečská škola na čas do soukromých rukou, nakonec se ocitá tam, kde původně vznikla, zpátky na učilišti. Pan Klíma je už v důchodovém věku, ale ředitel Bohuslav Vecka mu nabízí, aby pokračoval. Spolupráce trvá i za dnešního vedení učiliště Janem Nechutným.

Dnes už je vzácností sehnat deset lidí do kurzu, proto „dospěláci“ dělají kurzy společně se studenty učiliště pod vedením tamních mistrů odborného výcviku. Václav Klíma již dělá jen pravidelná přezkoušení. V našem rozhovoru utíkáme od historie k současnosti.

Je dnes dobrý svářeč vyhledávaným řemeslem?

Technika jde strašně dopředu a zvlášť v automobilovém průmyslu nahradily svářeče a lidskou ruku automaty. Přesto mají hlavně zahraniční podniky na našem okrese (Valeo, Eberspächer) o českého svářeče trvalý zájem. Málo platné, to řemeslo nám jde.

Musí mít svářeč v hlavě nebo převládá zručnost?

Spíš zručnost. Musíš mít na to buňky. Když dnes vejdu do svařovny učiliště a podívám se na svary těch dnešních kluků, jsem překvapený, že jim to jde. A vidím, že je to i baví.

Myslíte, že i čtyřicátník, který dnes přijde o práci, si může udělat kurz a živit se tímhle řemeslem?

Já ti řeknu příběh mého nejstaršího frekventanta. Přišel do základního kurzu a bylo mu 71 let. Učil se svařovat obalovanou elektrodou a měl problémy, protože se mu třásla ruka. Třásla se mu ale rovnoměrně, takže měl krásný svary. Kurz probíhal v zimě a on vybíhal ven a mnul si ruce sněhem, protože mu dřevěněly. Zeptal jsem se ho, proč to vůbec dělá? On mi na druhý den přinesl desky plné průkazů. Byl bagrista, jeřábník, měl papíry na nastřelování kovů, oprávnění na řízení lokomotiv, parních, elektrických, naftových – prostě sběratel profesí a průkazů. Nakonec povídá, že mu chybí ještě průkaz svářeče. Ten kurz stál dost peněz a on si ho musel zaplatit, protože už byl v důchodu. Byl to úžasný člověk.

Ani vy už nejste žádný mladík. Prozraďte nám svůj recept na svěží mysl a chuť být aktivní a vyučovat i v pokročilém věku? Co vás motivuje?

Za jedno mě to baví a za druhé se v odborných materiálech ke svařování stále dovídám technické novinky. Svářeči mají při přezkoušení často všetečné otázky a já se na sebe zlobím, když jim nedokážu odpovědět. Tak jdu a hledám, dokud tu odpověď nenajdu.

Přiznávám, že i kontakt s těmi lidmi mě nabíjí energií. Pracují v podnicích a říkají mi příklady z praxe. To přezkoušení by se nechalo udělat velmi striktně, nezáživně, stoprocentně, ale lidi by byli otrávení. Já se jim to snažím zpestřit příhodami a maléry, které se staly a hodně se toho dozvím i od nich samotných. Za ta léta jsem jich v kurzech poznal více než dva tisíce. Těch, co k nám jezdí na přezkoušení, znám většinu i jmény.

Doporučil byste to jako recept každému seniorovi?

Určitě. Kdybych se nestyděl, tak bych klidně ještě začal něco studovat. Byl bych rád, že jsem to dokázal...

Směje se na závěr našeho rozmlouvání Václav Klíma. Při podání ruky mu přeji ještě hodně zdraví a poděkuji, že mi odpověděl na všechny otázky. „Máš kliku, že se známe. S každým druhým bych vyrazil dveře,“ mrkne na mě svým typickým způsobem. Za to, že to neudělal, ho odvážím redakčním vozem do jeho rodné Mšeci.

Sláva Vaic