Jan Lopour v kabině zvukaře a osvětlovače.

O minulosti i případné budoucnosti strašeckého kina s Janem Lopourem

Sovětský film se promítal i pro dva diváky

Poslední novostrašecký promítač a vedoucí zdejšího kina Jan Lopour je absolventem střední průmyslové školy v Čimelicích obor promítací a filmová technika. Do Strašecí se přistěhoval právě v době, kdy zdejší kino potřebovalo promítače. „Oslovili mě, zda bych se tomu nevěnoval. Pak onemocněl vedoucí, tak jsem převzal i tuto funkci. To bylo v roce 1973. Vedoucího kina jsem dělal až do roku 1996,“ vzpomíná.

K fotografování a obecně k tomuto zájmovému poli tíhl Jan Lopour už odmalička. „Začínal jsem fotografováním, dostal jsem se i k filmování, a když jsem zjistil, že na filmovou techniku existuje škola, začal jsem uvažovat o tom, že bych na ni mohl jít. Nakonec jsem ji absolvoval jako nástavbu po maturitě na gymnáziu.“

Po ukončení školy pracoval u Filmového podniku hlavního města Prahy jako technik. „Měli jsme na starosti kina po technické stránce, hlavně jejich zvukařskou část,“ pokračuje dnešní technik v NKC, který obstarává světla i zvuk. Dodnes si pro sebe fotí a občas vezme do rukou i kameru a něco natočí. „Celý život jsem se pohyboval kolem filmové a zvukové techniky, takže se na mě obraceli i muzikanti. Asi deset let jsem dělal ve Strašecí vedoucího provozu pobočky Tesly Karlín, ale současně jsem na vedlejšák pracoval v kině.“

Bortící se kino

Jan Lopour nepatřil k těm, kteří jen objednávali filmy a promítali, pořádal i různé akce, jimiž chtěl provoz kina obohatit, aby se nejednalo jen o standardní komerční promítání. Založil filmový klub, který tu fungoval poměrně úspěšně asi deset let v podstatě až do konce kina. K němu došlo jednak z technických důvodů, protože stav budovy už nevyhovoval podmínkám a pak proto, že kino ani nedostalo certifikaci na půjčování filmů. „Bylo to hlavně kvůli nevyhovující elektroinstalaci, ale stavebně nevyhovující byla budova i v sále i v kabině promítače. Navíc tam i teklo. K tomu došlo naštěstí ještě před revolucí, kdy jsme spadali pod okresní odbor kultury, a ten nám zaplatil rekonstrukci střechy. Takže asi pět nebo šest let před ukončením činnosti jsme stačili udělat výměnu střechy. Bylo to už dost nebezpečné, protože vodou nasákávaly i stropní podhledy a hrozily zřícením. Opravou se to sice zastavilo, ale i tak jsme měli značné obavy, aby na někoho nespadl strop.“

Srovnáno se zemí

Špatný technický stav budovy se podle Jana Lopoura projevil i poté, co zde došlo k požáru. „Zapálili to tu nějací kluci, vypáčili dveře, dostali se do zákulisí a udělali si tam ohýnek. Pak se ukázalo, že ten strop už byl skutečně nebezpečný. Při hašení, když nasákl vodou, začal se skutečně bortit. Tím kino skončilo.“

Rozhodnutí, co s troskami kina, bylo na radě města. Ta se nakonec usnesla, že výhodnější bude jeho demolice. „Já jsem byl spíše pro rekonstrukci. Byla by sice finančně dost náročná, ale zachránil by se kulturní stánek. Ale vedle byl kulturák, tak se zřejmě i z úsporných důvodů rozhodlo, že bude méně nákladné srovnat kino se zemí. Je pravda, že v té době byla kultura tak trochu utlumená, takže nebylo jisté, jaký by byl zájem diváků v budoucnu.“

Návštěvnost dříve

Návštěvnost strašeckého kina byla pochopitelně závislá na tom, jaký film se právě promítal. Za reálného socialismu byla produkce oklešťovaná určitým procentním rozložením na socialistickou a ostatní produkci. Sedmdesát pět procent musela tvořit socialistická produkce a zbytek mohl být ze západní. „Měli jsme i jiné doporučení na minimální počet diváků, když se hrály sovětské filmy či snímky z lidově-demokratických států, a jiné na filmy z nesocialistických zemí. Jak však sílil odpor k režimu, klesala návštěvnost především u socialistických filmů. Takže jsme zpočátku hráli sovětský film, pro minimálně čtyři lidi a nakonec se hrálo, i když přišli jen dva. Jinak, když byly dobré filmy, museli jsme přidávat představení. Pak jsme hráli třeba i v půl jedenácté večer. Když byl opravdu dobrý film, byl o něj skutečně velký zájem.“

Jak už jsme uvedli, Jan Lopour se snažil návštěvnost oživit i dalšími aktivitami: „Bral jsem sem i různé přehlídky, dělali jsme tu dětské filmové festivaly i filmové festivaly pracujících. Tam byly většinou filmy z naší produkce. Ale měli jsme tu několikrát i premiérová představení, kdy sem zavítali i tvůrci. Tak tomu bylo například u snímku Dobří holubi se vracejí.“

Bio v NKC?

Otázky, jak by dnes prosperovalo kino ve Strašecí a kde by mohlo být, si asi klade leckterý milovník filmového umění. Jako vcelku logické se laikovi jeví zřídit kino v NKC. „O tom se už několikrát uvažovalo, navrhovali jsme to, ale opět jsme narazili na nedostatek financí. Při stavbě NKC se nepočítalo s jeho využitím na kino, takže by se musela vystavět celá technická část (promítací kabina). Uvažovali jsme i o malém kinu v zadní části bývalé kuchyně, která je v dnešní době nevyužitá. Ale opět by šlo o dost nákladnou rekonstrukci jak po stavební stránce, tak po technické. Takže obnovení kina visí i v dnešní době tak trochu na financích,“ objasňuje Jan Lopour.

Od xenonek k digitálu

Ve Strašecí sice stále mají kompletní zařízení kina – promítací stroje s xenonovými výbojkami, ale Jan Lopour si velmi dobře uvědomuje, že tudy už pravděpodobně cesta nepovede. „Letos se ukáže, zda vůbec bude pokračovat produkce na filmových pásech, či zda půjde do útlumu. Pokud by se tak stalo, už by nestačila investice nějakých půl milionu do stavby promítací kabiny, ale museli bychom začít přemýšlet o digitální technologii. Snažil jsem se to zjistit u distributorů a různých technických složek, které se zabývají promítací technikou. Zatím to vypadá, že výroba filmů na svitcích jde do útlumu a přechází se na digitální provoz.“

Dnes je podle Jana Lopoura budoucnost novostrašeckého kina na rozhraní z důvodů finančních i z důvodů technických. Na zřízení digitálních kin jsou sice poskytovány dotace z evropských fondů, ale je otázkou, na kolik kin ročně se dostane. „Myslím si, vzhledem k velikosti Strašecí, že bychom přišli na řadu bůh ví kdy. Přesto budu každý rok znovu otevírat otázku, zda by tu bylo možné kino obnovit.“

Budoucnost vidí Jan Lopour především v možnostech digitálního promítání. „Díky nové technice není takový problém s novými filmy, jako tomu bylo u svitků, kdy jsme museli čekat. Za socialismu měla Ústřední půjčovna filmů jen pět nebo šest kopií pro celé Čechy, takže menší kina čekala po premiéře třeba tři, čtyři měsíce, než se na ně film dostal. U digitálu tento problém odpadá a navíc nejde jen o promítání filmů. Dnes je běžné tímto způsobem zprostředkovávat různé koncerty či sportovní přenosy. A myslím si, že nabídka se bude dále rozšiřovat.“

Návštěvnost dnes

Podobně jako kdysi by podle Jana Lopoura i u digitálního kina byla důležitá nabídka. „Je otázka, co vše by se s tím svezlo. Základem jsou ale dobré filmy a pochopitelně – stejně jako kdysi – pořádat i nějaké další akce a hlavně využívat ty, které jsou nabízeny. Neumím ale posoudit, jak by bylo digitální kino ve Strašecí navštěvované. Když si jako příklad vezmu zdejší obchodní síť, je zřejmé, že skomírá kvůli tomu, že lidé jsou autobusem za třicet minut na Zličíně, kde všechno pořídí. Dokud tu fungovalo kino, nebyly ještě takové dopravní možnosti jako dnes, tak nedokážu odhadnout, zda by se lidé do místního kina vrátili. Ale myslím si, že pokud by zde byla kvalitní technika a projekce, tak proč utrácet sto korun jen za jízdenku a pak ještě dvě stovky za kino, když by to bylo v místě. Možná by se lidé nalákali zpět i vzhledem k tomu, že tu téměř jiné kulturní vyžití není. Jsme malé město, tak se tu nedají dělat zázraky.“

Lenka Pelcová