Alena Turečková se svými fenkami.

Soutěže psí krásy jsou i o protekci a známostech

Polly – velký pes v malém těle

Téměř každý má doma nějakého zvířecího miláčka, ale jen část jejich majitelů s nimi podniká další aktivity. Někdo cvičí agility, jiný využívá psa na canisterapii, ale existují i soutěže psí krásy. A právě na tuto dráhu se se svou fenkou Eleanor Euri-Escot, které říká zcela prostě Polly, vydala Alena Turečková.

Rok čekání

„Mám doma dvě rasy – skotského teriéra a west highland teriéra (říká se mu westík). Obě jsou fenky, na westíky mám i chovatelskou stanici. Do plemene skotský teriér jsem se úplně zamilovala, je to moje láska. Objevila jsem ho před několika lety ve filmu pro pamětníky, ale tyhle dva černé čertíky měl i například prezident Bush,“ vypráví, kdy se poprvé s touto rasou setkala. Následovalo pátrání po Čechách, kdo je tu chová. Bohužel se tu skotští teriéři příliš hojně nevyskytují, není to příliš populární plemeno, takže rok čekala, než se dočkala štěněte s dobrou povahou. „Říká se, že to je velký pes v malém těle. Váží třeba jen deset kilo, ale přitom má sílu skusu podobnou jako vlčák. Nemám přirozenou autoritu, tak jsem hlavně chtěla, aby byla fenka hodná. To se nakonec podařilo, i když mi ji paní chovatelka nejprve nechtěla prodat, že je dávají pouze ven. Ale nakonec jsem ji dostala se slevou jako česká zákaznice, ale musela jsem slíbit, že až budeme mít štěňata, jedno bude pro ni.“

Klany chovatelů

Fenku Polly má Alena Turečková dva roky a prý se povedla nejen povahově, ale i skvělým exteriérem a líbí se i na výstavách. „Už máme juniorského českého šampiona a teď pracujeme na šampionovi i v dospělých. Vedle českého máme rozjetý i šampionát rakouský a německý, což s sebou nese i značné cestování. Teoreticky by stačilo navštívit ten stát třikrát, ale pokaždé by Polly musela dostat vítěze třídy, do které je přihlášená. Když třikrát získá první místo, stane se šampionem země.“

Výstavy prý musí člověka bavit, účast na nich neznamená žádný zisk, přináší spíše značné náklady. „Něco projedete, platíte výstavní poplatky, a když jde všechno dobře, dostanete medaili. Navíc uspět v dospělé třídě je podstatně těžší než v juniorech, protože se jich účastní mnohem více psů. Díky tomu, že rasa skotský teriér není příliš rozšířená, jezdí na soutěže deset až patnáct jedinců, ale u oblíbených plemen, jako je třeba jack russell teriér, se jich schází třeba čtyřicet. To, že se nás schází méně, je pochopitelně výhoda, ale nesmí tam jezdit pořád ti samí chovatelé. Bohužel to funguje spíš tak, že se tam nikdo nový nemůže protlačit. Když je víc pejsků, více se mění vítězové. U skotských teriérů jezdí tři, čtyři klany chovatelů a ti zásobují.“

Protekce a známosti

Na výstavách, kam se svou Polly jezdí Alena Turečková, se posuzuje krása psů. Rozhodčí si každého jedince postaví na stůl a zkontrolují vše od postavení končetin, přes správnost prutu, uší, zubů až po to, zda má přiměřeně velký čumák k poměru k tělu, jestli mu nevybočují lopatky nebo jestli nemá příliš mělký či naopak moc hluboký hrudník. To vše se poznává pohmatem. Pak jdou psi v kruhu a posuzují se v pohybu, protože se může stát, že pes vypadá pěkně, ale chůzi má rozhozenou. Hodnocení však, podobně jako v krasobruslení, záleží na osobním úsudku. Takže od jednoho posuzovatele může mít pes velmi dobrou, což prý není nic moc, a od jiného může mít vítěze. Proto chovatelé na porotce, kteří jim jednou dali špatnou známku, už nejezdí. Většinou to tak dopadá opakovaně.

„Někomu se líbí subtilní psi, jinému mohutnější, ale to člověk předem neví. Horší však je, že především v Čechách je strašná protekce a úspěch je mnohdy o známostech. Zpočátku jsem nevěřila, že je to možné, ale je to tak. Některý chovatel, který by přivezl psa o třech nohách, má vítěze a neznámý utře. Přitom za to nic není, kdyby šlo o peníze nebo o krmiva, ale vlastně nejde o nic. Navíc se chovatelé mezi sebou pomlouvají a brojí proti sobě. Dokonce jsem slyšela, že na světové výstavě byl nějaký šampion uspán. Nic se mu nestalo, ale nebyl schopen jít v kruhu, prostě zvadnul.“

Postoj a chůze

I když pes, který se účastní soutěží krásy, nemusí znát a provádět žádné náročné úkony a povely, musí být cvičený na to, aby stál klidně na stole a nechal se prohmatávat. „To chce hodně pravidelné cvičení, ale dril není moje silná stránka, takže to trochu zanedbávám. Pes musí stát v předepsaném postoji, asi jako když vidí kočku – končetiny musí mít napnuté, musí být napružený, vytrčený ocas. To by se mělo trénovat denně třeba od dvou měsíců. U nás to tak trochu pokulhává, protože to není přirozené a mně není příjemné denně takhle stavět pejska. Ale když máme těsně před výstavou, jdeme do toho. Polly si trochu pamatuje, že tam něco takového bylo, tak se do toho docela vpraví. Ale samozřejmě ji musím hodně odměňovat,“ pokračuje Alena Turečková.

Druhou věcí, kterou musí výstavní pes ovládat, je chůze v rytmu. Ale každá rasa má tento rytmus jiný, některé v kruhu běhají, jiné chodí rychle, další pomalu, aby se předvedly v tom nejlepším světle. Tento rytmus se s pejskem nacvičuje pomocí tleskání.

Z černého zrzek

Příprava psa na účast v šampionátech začíná, jak už jsme zmínili, ve štěněcím věku. Její velmi podstatnou složkou je strava. „Manžel říká, že mu musíte dávat rozemleté bifteky. Granule, jimiž se krmí výstavní psi, stojí 150 – 160 Kč/kg. Je to finančně dost náročné, ale strava má samozřejmě velký vliv jak na celkovou stavbu těla, tak i třeba na srst. Když jsme na ní zkoušeli ušetřit, začala být Polly místo černé zrzavá. Nikdo vám ale nechce poradit, a začínajícímu chovateli už vůbec ne. Konkurence je neskutečná a radši vám poradí – dávejte jí mrkev – aby ji odrovnali.“

U výstavního psa záleží pochopitelně i na úpravě, která rozhodně není jednoduchá. Pes se musí ručně trimovat (vytrhávání odumřelé srsti), nesmí se stříhat. „Když se stříhá, srst změkne a je jakoby plstnatá. Když se to dělá ve správnou dobu, je srst volná a jde to dobře. Ale nemůžete jen tak něco vytrhat, musíte držet tvar. Pokud to chcete dělat, musíte se to sama naučit podle různých příruček, protože psí salony to většinou nedělají. Je to velmi zdlouhavé a stálo by to hodně peněz. Tak jsme se to s kamarádkou naučily a děláme to samy. Něco se stříhá i nůžkami, třeba ouška, ale podstata se musí vytrhat. Můžete tím ovlivnit celkový vzhled psa, například hřbet má být deskovitý a tímto ‚střihem‘ se to dá ještě opticky doladit. Ale to už se fakt musí umět, já se zatím snažím odposlouchávat od těch zkušených. Když někam přijedu, řekne mi chovatelka – sto a jedna chyba, ale už je to lepší – přitom mně už přijde Polly krásná.“

Mezinárodní soutěže

Turečkovi se účastní i mezinárodních soutěží. V Rakousku zatím jejich Polly skončila jednou na prvním a podruhé na druhém místě. „To první místo se pochopitelně cení, ale takhle musí uspět ještě dvakrát. Ale když jsme tam byli naposled, byla druhá. To je sice hezké, ale kdyby člověk jel jen do Prahy. Porotce řekl, že je pěkná, ale že je mladá, takže má ještě čas. Tak jsme ujeli devět set kilometrů, dostali jsme látkovou kokardu a jeli jsme domů,“ pokračuje Alena Turečková.

Mezinárodní soutěže bývají dvoudenní, takže se prý vyplatí jet na oba dny. „Třeba se jeden den nelíbí, ale druhý den může uspět, protože pokaždé je tam jiný rozhodčí. Úplně nejlepší je, když rozhoduje úplně nezávislý porotce z jiné země. Místní zná ty místní klany, takže nemusí hodnotit tak objektivně. To se nám stalo i na Slovensku v Bratislavě, kdy čuba byla jeden den úplně super, excellent, protože hodnotila finská rozhodčí. Druhý den hodnotila Slovenka a byla úplně špatná, všechno bylo podle ní ošklivé.“

Podle Aleny Turečkové je příjemné, že se na těchto soutěžích sejdou lidé podobně ‚postižení‘ a povídají si o svých miláčcích, shání žrádlo, kartáče, kosmetiku. „Rozebírá se, kdo má štěňátka, kdo je bude mít. My plánujeme štěňata letos, proto chceme mít toho šampiona co nejdříve. Ještě bychom se chtěli zúčastnit evropské výstavy v Praze a pak bychom chtěli jít do štěňat. To, že je pes šampion, se pochopitelně píše do průkazu původu. Polly je z top chovatelské stanice, takže po mně chtěli, abych s ní jezdila na výstavy. Myslela jsem si, že mě to nebude bavit, ale chytlo mě to.“

Lenka Pelcová