Vladimír Valeš (vlevo) na své první „štaci“ v Rynholci. Jeho manželka „Járynka“ je ve druhé řadě odzdola vlevo.

Životní příběh učitele Vladimíra Valeše, aneb kam až může vést nenávist

Někteří lidé považují slušnost za slabost

Na začátku prosince loňského roku jsme dostali do redakce e-mailovou zprávu, kterou nám zaslala paní Hana Opatová z Rakovníka. Týkala se bývalého učitele a ředitele Vladimíra Valeše. Paní Opatová napsala: „Ahoj všichni, kdo jste Valešovi znali. Kdo neznal, Vláďa byl můj vynikající ředitel na první škole v Rynholci. Posílám vám odkaz od Vlaďky Veselé, mladší dcery Vládi a Jarky. Zapojila se do soutěže Příběhy 20. století.“ A doporučila, abychom si určitě životní příběh Vladimíra Valeše přečetli. Udělali jsme to, a protože jsme zjistili, že se jedná skutečně o neobyčejný životní příběh, kontaktovali jsme paní Veselou a požádali ji o souhlas se zveřejněním příběhu jejího otce…

Ve čtyřiadvaceti ředitelem

„Život mého otce Vladimíra Valeše (maminka mu celý život říkala Vladouš) se začal 8. dubna 1941. Narodil se rodičům Václavu a Anežce Valešovým do malého domku v obci Pochvalov. Zde spokojeně žili, i když zuřila válka. Do rodiny brzy přibyl ještě bratr Venouš a sestra Milada. Už jako malý kluk se tatínek rozhodl být učitelem, moc rád vzpomínal na pana učitele Vachtla z pochvalovské jednotřídky, který mu byl velkým vzorem,“ začíná své vyprávění Vladimíra Veselá.

Vladimír Valeš absolvoval pedagogickou školu v Brandýse nad Labem, kde ve věku šestnácti let poznal lásku a velkou oporu na celý život – tehdy čtrnáctiletou Jaroslavu Hážovou. Od 12. září 1957 začali psát svou společnou budoucnost. Kdo by tehdy tušil, s čím se v životě budou muset utkat. Zemřel mu bratr Venouš, který byl jako osmnáctiletý horník zavalen v dole. Byla to tragédie pro celou rodinu.

Následovalo období vojny a první kantorské zkušenosti manželů Jaroslavy a Vladimíra Valešových. Brzy se přestěhovali do Rynholce, kde se jim postupně narodily dcery Ivanka (1964) a Vlaďka (1965).

„Tatínek se stal již ve čtyřiadvaceti letech ředitelem jubilejní Masarykovy školy v Rynholci a dostal možnost zvolit si sám lidi, s nimiž chce spolupracovat. Škola tak měla nejmladší pedagogický sbor v celém rakovnickém okrese. Krásná doba, bezvadný kolektiv, úžasné vzpomínky, nadšení mladých zapálených lidí, kdyby… kdyby nepřišel osudný 21. srpen 1968,“ pokračuje ve vzpomínkách Vladimíra Veselá.

Konec dobrých časů

Mnoho lidí v naší zemi by rádo tento den vymazalo z historie. Byl to začátek dlouhého období, které bylo pro Vladimíra Valeše a jeho manželku velmi těžké, skličující, bolavé, plné útrap a ponižování. „Otec byl odvolán z místa ředitele, vyloučen ze strany, museli jsme se vystěhovat ze školního bytu a přidělili nám byt v domku, který ještě nebyl úplně dokončen.“ Valešovi vše zvládli, ale místo pro bývalého ředitele ve škole už nebylo, zpátky nastoupit nesměl. Dva měsíce učil v Novém Strašecí, pak byl přeložen na rakovnickou školu, kde učil dílny a výtvarnou výchovu. I zde ho provázely pomluvy a šikanování. Byl několikrát upozorněn, že je to pro něho poslední šance, jinak bude vyhozen ze školství.

Ale ani „ukrytý“ ve školních dílnách nepřestával Vladimír Valeš soudruhům vadit. Moc toho věděl. Soudruzi se „překabátili“, byl svědkem jejich chování v době Pražského jara 1968, znal jejich postoje ke vstupu pěti okupačních vojsk. Věděl příliš, a tak se stal nepohodlným. Rozhodli se ho zlomit, zničit, znepříjemnit život celé rodině i těm, kteří se s rodinou stýkali. „Rodiče věděli jistě, že musí pryč. Hned, rychle, než bude hůř. V takovém prostředí se nedá dlouho žít,“ podotýká Vladimíra Veselá. Rozhodli se odejít, ale netušili, jak složité bude doprošovat se tam, kde vás nechtějí. Nebo chtějí, ale musejí poslouchat soudruhy, kteří vydali nařízení – Valeše nebrat! Začala nekonečná cesta po okresních úřadech, školských odborech, národních výborech, školách – v Senci, Hořesedlích, od Teplic, přes Karlovy Vary až po Mostecko, kde byl nedostatek učitelů. Vždy to dopadlo stejně – měli zákaz brát „takové lidi“.

Vladimír Valeš „koncertuje“ se svými dcerami Vlaďkou (vlevo) a Ivankou.

Stěhování a nový začátek

Uspěli až v Chomutově. „Rodiče byli za místo ve vilémovské škole (na jeden rok) a byt v Radonicích (po roce přestoupili na radonickou školu) velmi vděční. Přišlo to v době, kdy už v zoufalé situaci ani nevěřili, že najdou nový domov.“

Zapojili se hned do práce, jak nejlépe uměli, ve víře, že každý si píše posudek svou prací. Bylo to bláhové, neplatilo to! Vladimír Valeš byl všestranně nadaný, skromný, slušný a čestný člověk – maloval, hrál a režíroval divadlo, napsal několik divadelních her pro děti, vypracoval spoustu didaktického materiálu pro učitele. Na Rakovnicku vše zničili – jméno Valeš se nesmělo nikde objevit. Hrál na několik hudebních nástrojů, v kapele, založil pěvecký sbor, psal básně i prózu, vedl dětský i dospělácký divadelní soubor, zajímal se o historii, sochařil, studoval. Vše dělal s naprostým nasazením, stoprocentně a výtečně. Jeho dcera dodnes nechápe, kde bral tu sílu. Jeho žena mu byla oporou a společně byli těmi nejlepšími rodiči. „Z dětství si pamatuji jen samé pěkné věci, doma bylo veselo, tatínek byl velmi vtipný a zábavný člověk. Nikdy jsme se sestrou nepocítily, že se kolem nás děje tolik nepěkných věcí. Za to si svých rodičů velmi vážím,“ říká po létech Vladimíra Veselá.

Pod drobnohledem StB

Ani na Chomutovsku ponižování a útrapy neskončily. Rodina byla pod drobnohledem Státní bezpečnosti. Svazek StB se jménem Vladimír Valeš byl založen v Ústí nad Labem. Valeš = blokovaná osoba, NO (nebezpečná osoba), III. kategorie nebezpečnosti.

„Otec byl zván k výslechům, kde se stále zajímali o jeho činnost na Rakovnicku i v Radonicích. Věděli o každém kroku, v naší vesnici bylo pár pečlivých informátorů. Jednoho dne ředitelka školy otci sdělila, že musí odejít ze školství, důvody mu ale nikdo nesdělil. Situace se opakovala – mnozí lidé začali přecházet na druhou stranu ulice, přestávali odpovídat na pozdrav. Tatínek se rozhodl, že tedy raději ze školství odejde. Začal hledat místo jako řidič, traktorista, dělník, kopáč. Našel ho, ale do týdne mu bylo sděleno, že ho nemohou přijmout, že to zakázal tajemník OV KSČ. Rodiče pochopili, že jde o to celou rodinu zničit. Rozhodl se, že dobrovolně neodejde. Od té doby byly kolem otce ,nejasné tlaky‘, říkalo se ,on něco měl‘, ,ruce od něj pryč‘, což se náramně hodilo i některým místním funkcionářům. Měli moc, věděli, že se nemůže bránit a oni si mohou dělat, co chtějí.“

Jméno Valeš se nesmělo nikde objevit jako jméno autora pedagogického čtení, divadelních her, článků do novin, učitele, divadelníka, autora písní ve finále soutěže Děčínská kotva. Chtěl studovat – nelze, nežádoucí! Nemůže učit na druhém stupni, nesmí učit český jazyk či dějepis, tam by mohl zkazit mládež – šup s ním do druhé třídy, tam mu to ještě dovolíme. Nic nesmí, není, neexistuje, zapomeňte!

Po Sametové revoluci

„S podobnými peripetiemi se rodiče potýkali až do revoluce. Pak byl otec rehabilitován a mohl dělat vše, co dosud nesměl. Jeho svazek vedený StB byl okamžitě v prosinci 1989 skartován. Někomu moc záleželo na tom, aby se nic nevědělo,“ pokračuje ve vyprávění jeho dcera. „Přijeli mu nabídnout, aby pracoval na České školní inspekci jako inspektor a poté jako ústřední školní inspektor v Praze. Cítil jako povinnost jít v této době pomoc. Za pár let přišly volby a zase byl nepohodlný. Upozorňoval na chyby v hospodaření, a to se neodpouští. Byl odvolán.“

Po úspěšném konkurzu se stal Vladimír Valeš ředitelem Střediska kulturních a knihovnických služeb v Chomutově a následně starostou v Radonicích. Měl spoustu plánů, chtěl dohonit těch dvacet let, kdy mu bylo odpíráno dělat, co umí, co má rád. Psal knihy, maloval, vystavoval, pořádal sochařská sympozia, kde také sochařil. Organizoval konference, studoval Univerzitu Karlovu v Praze a získal akademický titul, věnoval se vnoučatům a své milované ženě. Nikdy své Járynce nezapomněl k významným dnům napsat báseň – psanou v ruce s nádhernou ilustrací, svázanou nití. Bylo to krásné a dojemné.

„Po jeho smrti jsme s maminkou část jeho básnické tvorby vydaly. Jako oko v hlavě chovám knížku, kterou mně a sestře psal a ilustroval v době, kdy jsme se přestěhovali do Radonic. Jmenuje se O pejskovi Mipulovi a holčičkách Ivance a ­Vlaďce. Až s postupem času se skláním před tím, jak v tak těžké době mohlo vzniknout něco tak nádherného. Všechno ve svém životě dělal naplno, nestěžoval si, neskláněl se, nedal se zlomit. Jen měl moc málo času. Letos je to osm let, kdy tatínek po těžké nemoci zemřel. Ani tehdy si nestěžoval, neskuhral, přestože trpěl. Denně na tatínka myslím. Říkával, že někteří lidé slušnost považují za slabost; moudrá myšlenka, kterou jsem převzala. Snažím se žít tak, abych se jednou nemusela stydět,“ dodává paní Vladimíra Veselá.

Podle vyprávění Vladimíry Veselé

zpracoval Tomáš Bednařík