Honza Janota ve sparťanských barvách.

Fotbalový trenér Honza Janota jídá chlebíček na Letné­

Ve Spartě je tlak na hráče i trenéry­

Fotbalového trenéra Honzu Janotu netřeba dlouho představovat. Na Rakovnicku se na trenérské lavičce pohybuje už řadu let, když vedl druholigový tým žen FK Rakovník, či mládežnické týmy SK Rakovník. Od léta ale poznává, co je to opravdová trenérská činnost a štace. Je asistentem ve Spartě Praha u mladších dorostenců. S Honzou jsem seděl přes hodinu a rozhodně jsme nestačili vše probrat. Zde je alespoň kousek z tohoto zajímavého povídání.

Honzo, jak k tomu došlo, že ses dostal až do Sparty?

Vše začalo vloni na podzim, kdy jsem se přihlásil na studium trenérské B licence, kterou jsem absolvoval v Praze. Sešlo se nás tam asi pětadvacet, ale osmdesát procent trenérů z donucení. Prostě jim to nařídil klub. Já do toho naopak šel z vlastní vůle a chuti něco se naučit. Během tohoto školení jsme měli řadu přednášek a jednu vedl i můj současný kolega ze Sparty Mirek Krieg. Po úspěšném absolvování licence jsem poslal nabídky do několika klubů a nakonec to vyšlo do Sparty.

Pokud vím, tak jsi Spartu napoprvé odmítl.

Je to tak! Přišla velice solidní nabídka z SK Kladno, kde jsem mohl dělat hlavního trenéra u staršího dorostu (U19). Zajímavá byla i nabídka z Dukly. Naopak ze Sparty přišla nabídka na druhého asistenta u mladších žáků. Dlouho jsem přemýšlel, a byť to bylo ze Sparty, tak mi prostě tato nabídka nelákala. Proto jsem s díky odmítl a pomalu se soustředil na to, že půjdu na Kladno. Ihned po odmítnutí se ale Sparta ozvala znovu a tentokrát s tím, že by mě chtěla jako asistenta Mirkovi Kriegovi u mladšího dorostu. To byla úplně jiná „káva“ a všechno bylo jinak. Odjel jsem na Spartu, kde jsem nakonec podepsal jednoletou smlouvu.

U mladšího dorostu SKR jsi měl úspěchy. Jeden rok jsi vyhrál s týmem krajský přebor a druhým rokem jste skončili druzí. Jak složité bylo opouštět tento tým?

Jednoduché to nebylo. Zamýšlel jsem jít s tímto týmem do staršího dorostu a navázat na tyto úspěchy. Když jsem ale studoval B licenci, tak mě začalo lákat zkusit trénovat někde výš. Tým mladšího dorostu SKR bude pro mě vždy asi srdcovou záležitostí, ale lákalo mě zkusit něco dál a výš. Poznat jiné prostředí. Ona cesta zpět je vždy. Člověk by to měl zkusit a buď to vyjde, nebo nevyjde. Podle mého není hrdinství odmítnout vyšší soutěže. Hrdinství je do klubu ve vyšší soutěži odejít a snažit se tam vydržet co nejdéle. A to nejen jako trenér, ale hlavně jako hráč. Ona totiž druhá šance už nemusí přijít.

O tobě se ví, že je ti, jako fanouškovi, bližší Slavia Praha. Jak bylo složité odejít na Letnou?

Podobné věci se musí rozlišovat. Nejsem fanoušek radikál, který by říkal, že když je mi bližší Slavia, tak to Sparty nikdy nepůjdu. To v žádném případě. Já začal fandit Slavii hlavně z toho důvodu, že před lety hrála velice pohledný fotbal, což v dnešní době předvádí Plzeň a Sparta. Na druhou stranu jsou i lidé, kteří mi to dali „sežrat“, že jsem jako fanoušek Slavie odešel do Sparty.

Jak tě ve Spartě přijali?

To se velice těžko popisuje. To by si ­každý musel zažít. My máme pořád v hlavách, že v každém klubu z hlavního města jsou namyšlení, arogantní „pražští Pepíci“, ale opak byl pravdou. Do této doby jsem se s něčím podobným nesetkal. Ani náznakem jsem nepocítil, že by mi někdo řekl, že nejsem z Prahy nebo, že mám méně zkušeností. Naopak! Převládala vstřícnost, ochota a snaha při případných problémech pomoci. Co se týče přijetí, tak bylo perfektní, až jsem z toho byl velice příjemně překvapen. Poprvé jsem vyjel na Letnou na konci června, kdy jsme si sedli a velice detailně probrali všechny body, které Sparta požaduje po všech svých trenérech. Až mě překvapilo, jak to bylo detailní.

Sparta má velké tréninkové centrum na Strahově. Dostali jste se vůbec na Letnou?

Celý stadion Letné i tréninkové centrum na Strahově jsem si prošel při prvních návštěvách, ale jinak ani my, ani jiný mládežnický tým se na Letné nepohybuje. I když si nejsem jistý u staršího dorostu a juniorky. Od toho jsou naprosto dokonalé podmínky na Strahově – pět travnatých hřišť, dvě s umělou trávou, rehabilitace, posilovna, dvd místnost na rozbor zápasů a neustále jsou přítomni fyzioterapeuti. Naopak se několikrát stalo, že hráči prvního týmu dospělých přišli na Strahov, kde využívali rehabilitační jednotky. Pro kluky je to velká motivace, protože tyto hráče mohou vidět na vlastní oči a vidí ten tréninkový proces u nich.

Honza Janota a tým mladších dorostenců Sparty Praha.

Pro trenéra to musí být rajská hudba, když přijde do klubu, kde se stará jen o trénování a hlavně nemusí řešit přihlouplé výmluvy hráčů, kterým se nechce na trénink?

Opět to řeknu takto – každému trenérovi bych přál, aby toto zažil. Je to úplně o něčem jiném. V Rakovníku byl člověk nejen trenér, ale řešil všechno okolo. Od přestupů, shánění hráčů, až po komunikaci s rodiči. A to nemluvím o výmluvách a situacích, že když hráč nechce, tak nejde na trénink. To ve Spartě neexistuje. Pokud někdo má neomluvený trénink, tak se to bere, jako že hráč ve Spartě nechce být a nikdo mu nic nevysvětluje a končí. A to nemluvím o životosprávě před zápasem. Ve Spartě visí v kabině několik pravidel, které se musí plnit a je jedno, zda je poruší náhradník, nebo klíčový hráč. To samé je se školou. Pokud má hráč problémy ve škole, tak je mu nejdříve naznačeno, že se musí zlepšit, a když tomu tak není, tak je mu nasazen individuální tréninkový plán a není připuštěn k zápasům. Někteří hráči mají od Sparty i finanční pomoc na školné, ale pokud má špatné výsledky, tak může o tuto pomoc přijít, a to je velká motivace. Sparta se totiž snaží vychovávat nejen velmi dobré fotbalisty, ale hlavně lidské charaktery. Na každého hráče i trenéra je totiž ve Spartě vyvinut veliký tlak. Proti Spartě se chce každý vytáhnout, uspět a na to musí být všichni připraveni. A ve Spartě ví, že když dojde na krizové situace, tak je hráči, kteří lajdají nebo nemají dobrou morálku, z takových problémů nevytáhnou. V podobných situacích pomohou pouze charakterově silní jedinci a tato filozofie se mi moc líbí. Hráči si uvědomují, co všechno pro ně Sparta dělá a snaží se to vracet na hřišti. Jeden příklad. Když se hráč zraní, tak jde okamžitě na vyšetření a jeho problém se ihned řeší. Neexistuje, abys čekal týden, až si hráč dojde k lékaři, nebo až jej protlačíš k nějakému specialistovi. Když se ale vrátím k situaci v Rakovníku, tak musím přiznat, že mi tyto zkušenosti pomohly a jsem nyní připravenější a komplexnější, proto jsem za to rád, že jsem tímto prošel.

Často běží „zaručené informace“, kolik musí rodiče platit, aby jejich děti mohly v nějakém špičkovém klubu hrát. Jak je to ve Spartě?

Budeš se divit a já byl taky v šoku, tak ve Spartě hráči neplatí žádné příspěvky. Nějakou poměrnou částkou se rodiče podílejí na soustředění nebo na zahraničních zájezdech, ale aby platil někdo třeba tři tisíce měsíčně, tak to není pravda. Naopak! Hráči od Sparty dostanou veškeré tréninkové vybavení.

V řadě špičkových klubů se razí stejný styl a model hry, aby hráči přešli do další kategorie se zažitými automatismy. Je to tak i ve Spartě?

Je to tak. Ve Spartě nejde, aby si trenér u týmu trénoval podle své filozofie a podle svého pohledu na fotbal. Ve Spartě se vše odvíjí od prvního mužstva a podle toho se snaží hrát všechny týmy, aby hráči přecházeli se zažitými taktickými povinnostmi. Od přípravek až po juniorku. Nám se stalo, že jsme měli marodku a pomáhali nám hráči starších žáků. Vybrali jsme si posty a ti kluci věděli, co mají hrát, kde se mají pohybovat a měli zažité automatismy. Ve Spartě je třeba dáno, že autové vhazování bude vždy provádět krajní záložník. To je jeden z koncepčních bodů a těch je ve Spartě několik a všichni se snaží je vštípit do hlav hráčů. Trenéři si tak pomáhají a předávají si hráče, které to potom nemusíš učit. Stejně tak je nastavená koncepce tréninkových jednotek. Každý pátek je porada trenérů, co se bude příští týden trénovat. Na každém z nás je, jaká cvičení si na toto připravíme, ale musíme jet podle plánu. Jedeme v každotýdenních tréninkových cyklech, které se opakují a hráči to do sebe dostali. A na hráčích, kteří tímto od mládí prošli, je to vidět. A to nemluvím o psychické sebedůvěře hráčů. V Rakovníku jsem se snažil nabádat kluky, aby se soupeře nebáli, aby mu vnutili svůj styl hry, a často jsem na nich viděl obavy. Ve Spartě toto není. Hráči jsou od mládí i v tomto směru vychováváni a nevidíš, že by šel někdo na hřiště s obavami. Jak zápas dopadne, to už je druhá věc, ale nikdo nejde na hřiště s poraženeckou náladou, a to je super. Nejde přijít na trénink a říct si – dnes dáme bago, střelbu a jdeme domů. To neexistuje a asi by takový trenér okamžitě skončil. Před příchodem do Sparty jsem na toto byl zvědavý a musím smeknout.

Sportovním ředitelem je Jaroslav Hřebík – setkal ses s ním?

Samozřejmě. Jaroslav Hřebík je na Strahově denně od půl osmé do půl sedmé večer. A to nesedí někde v kanceláři. Obuje turfy a jde kolem hřišť a sleduje tréninkové jednotky, zápasy a s trenéry to ihned řeší. Měl jsem možnost s ním hovořit, a byť jsem na něho měl před příchodem do Sparty určitý názor, tak jsem hodně otočil a změnil ho. Zase se o tom těžko mluví – každý by si ten rozhovor s ním měl zažít.

Nejen Spartou, ale i dalšími kluby projde v mládeži řada hráčů, kteří se nakonec do ligy nedostanou. Kde vidíš problém?

Vím, nač narážíš, a byla by to debata na několik hodin. Hlavním problémem je, že hráčům v tomto věku motají hlavu manažeři. To je největší problém českého fotbalu. Takový hráč na to není psychicky připraven, a když mu někdo zamává smlouvou, penězi, nebo angažmá v zahraničí, tak to většinou neustojí. Poleví v tréninku, začne létat v oblacích, čímž mu začne ujíždět vlak a končí. A hráči, kteří byli fotbalově slabší, ale neustále na sobě pracují, tak se zlepšují a přejedou je. A to není jen u mladšího dorostu, tento problém je i v juniorce a příkladů bychom našli mnoho, kdy šikovní talentovaní fotbalisté skončili. Druhým problémem je poznávání různých lákadel – první děvče, diskotéka a podobné. Pokud se hráči nechají tímto strhnout a přestanou pracovat, tak je to jejich konec. Jedinou a správnou motivací pro hráče je se zlepšovat a někam to dotáhnout. Proto nejsou ve Spartě žádné prémie za zápasy, mluvím o kategoriích mladšího dorostu a nižších. Hráči vědí, že každý jejich zápas sledují trenéři reprezentace, kde se mají poté možnost zviditelnit a ukázat. To samé je při zahraničních turnajích.

Jsi mladý trenér – dovolil jsi tykání?

Vždy jsem preferoval teorii vykání. Snadněji se řekne – ty vole, než vy vole. V jednu chvíli jsem o tykání uvažoval v Rakovníku, protože jsem šel s klukama šest let, ale nakonec jsem od toho upustil. Vykání dává pořád nějaké mantinely, to ovšem neznamená, že bych s klukama nebyl v pohodě, ale odstup je potřeba. Když dojde na nepříjemné chvilky, tak tykání toto může paralyzovat. Kluci nám říkají trenére nebo kouči. Ve Spartě si nedovedu ani představit, že by u mládežnických týmů nějaký hráč svému trenérovi tykal.

Vím o tom, že stále učíš na 3. ZŠ – jak je složité skloubit práci s trénováním ve Spartě?

Jednoduché to není, ale tuto cestu jsem si vybral sám. Někdy na sobě cítím, že jsem vyšťavený, ale kdo z nás někdy není. Pendluji mezi Prahou a Rakovníkem. Mám přítelkyni v Praze, která bydlí deset minut autem od Strahova, což je výborné jak pro trenérskou práci, tak i na dojíždění do Rakovníka. V tuto chvíli určitě neuvažuji o tom, že bych na „trojce“ skončil. Mně to v tuto chvíli stojí za to. Tato zkušenost mi dává hodně, je to velká škola a budu dělat maximum, abych se ve Spartě udržel co nejdéle. Je to fotbal, jaký jsem vždy chtěl dělat i při této náročnosti. V tuto chvíli ale mám v hlavě pouze jarní část. Po podzimu jsme na prvním místě, kde chceme zůstat a vyhrát titul MČR. V lednu jedeme na soustředění do Třeboně a v květnu na mezinárodní turnaj do Říma, tak se musíme dokonale připravit. Z toho je poznat, že se nudit nebudu (smích).

David Svoboda