Po vítězném závodě MMČR v Přerově, kde za sebou nechal svého „velkého učitele“ Jaroslava Hoška (vlevo) a Jana Smrže.

Jakub Kubíček se „čtyřlitrů“ a autokrosařské špičky vůbec nezalekl

Bezproblémový přechod do královské kubatury

Letošní rok byl pro rakovnického autokrosaře a českého reprezentanta Jakuba Kubíčka velkou neznámou. Premiérově se objevil v nejsilnější královské divizi Super Buggy, kde postupně změřil síly s nejlepšími jezdci Evropy i českého šampionátu. Kdo by čekal, že Kuba bude hrát v této konkurenci druhé housle, byl by na omylu. Naopak. Vybojoval 5. místo v Mistrovství Evropy a 6. v Mezinárodním mistrovství ČR.

Jdu se učit

Před letošní sezónou byla na Kubovi vidět pokora z přechodu do královské kubatury, ale rozhodně ne strach. „Sezóna dopadla na výbornou. Určitě jsem neměl takové plány. Neberu jen umístění, ale i průběh závodů a vstřebávání přechodu do elitní skupiny autokrosařů. Pro mě i pro celý tým to byl zkušební rok, kdy jsme se všichni učili. Jak říkám: vychytávali jsme dětské nemoci. Někdo vylaďuje auto i pět let, nám se to podařilo během jedné sezóny. Je pravda, že hlavně v soutěžích MMČR jsme měli malé problémy s poruchami, které kdyby nebyly, tak by to bylo ještě lepší, ale já jsem spokojen. Hodně mi pomohl Jarda Hošek svými radami. Když mě viděl poprvé jet ve ‚čtyřlitru‘, tak se jen udiveně podíval na tátu a řekl: On v tom sedí poprvé? Táta odpověděl, že jo. Tak to já končím (smích).“

Tlak jsem cítil

Královská kubatura Super Buggy je úplně o něčem jiném, než co dosud Kuba jezdil. Přesto se tento dravý závodník na každý závod těšil jako malý kluk. „Cítil jsem kolem sebe tlak. Auto má neskutečnou sílu a třeba, když se s ním svezli děda nebo táta, tak vůbec nepoužívali první a druhý rychlostní stupeň. Trojku opatrně a teprve u čtyřky si dovolili trochu polochtat plyn. Premiérová sezóna mně i mechanikům dala hodně. Před sezónou jsem měl přání umístit se v Evropě kolem desátého místa, ale priorita to nebyla. Hlavním cílem bylo naučit se s autem, které se chová úplně jinak než šestistovka. Tohle monstrum má totiž 420 koňských sil a váží jen 700 kilo, což je slušný poměr váhy proti výkonu. Nakonec z toho bylo celkové páté místo v mistrovství Evropy, což je parádní výsledek. Naše motto před sezónou bylo – Z detailů se skládá celek, což se potvrdilo.“

Konkurence

Kuba v letošním roce jezdil jak MMČR, tak samozřejmě závody ME. Další velkou změnou byla konkurence. „Když jsem jezdil šestistovky, věděl jsme dopředu, s kým se potkám a kdo jaké má auto. Byli jsme i taková rodina. Na závody ME se sjede třeba padesát jezdců a patnáct jich je schopno zvítězit. Jedeš tolik rozjížděk, že ani nevíš, s kým bojuješ o možnost jet ve finále. Několikrát jsem se byl podívat, v jaké společnosti výborných jezdců budu závodit, a když jsem to četl, tak mi nezbývalo než si říct: To je tedy pěkný! Když jsem ale viděl jiné jízdy, tak to nebylo o nic lepší. Prostě konkurence je tak silná a kvalitní, že si nejde vybírat.“

Takhle to vypadá, když Kuba zapomněl přibrzdit na přerovském skoku.

Překvapení

Kuba má svůj osobitý styl jízdy, na který si musela jeho konkurence zvyknout a byla jeho dravostí překvapená. „Styl jízdy v elitní kategorii je trochu jiný. V šestistovkách jsme byli zvyklí všichni každou jízdu jet nadoraz a snažit se předjet toho před sebou. ‚Čtyřlitráři‘ jezdí jinak, hlavně rozjížďky. Odstartuje se natvrdo, odjede čelo, pak se udělají rozestupy a dojíždí se závod a závodí se až ve finále. Mně je jedno, na jakém místě jedu, já chci toho před sebou předjet, což třeba překvapilo Marka Stloukala v jedné z rozjížděk, když jsem jel skoro celou dobu na jeho ‚zadku‘ a snažil jsem se ho předjet. On potom přišel do depa a začal mi říkat, zda jsem se nezbláznil takhle riskovat. Co kdyby nečekaně zpomalil nebo udělal nějakou chybu, byli bychom v sobě. Jen jsem mu řekl, že závodím až do cíle.“

pochvala od mistra

V premiérové sezóně zažil Kuba mnoho nezapomenutelného. Většinou to byly krásné zážitky, ale nevyhnuly se mu ani nepříjemné zkušenosti. „Nikdy nezapomenu na závod ME v Nové Pace, kam se sjelo padesát šest jezdců. Povedlo se mi zajet nejrychlejší čas v měřeném tréninku, za což mám doma cenu. Ve Francii jsem se dostal do rozjížďky s úřadujícím mistrem Evropy Berndem Stubbem, kterého se mi podařilo předjet a tři kola jsem odolával jeho tlaku. S Berndem Stubbem jsme se potkali i při závodu ME v Přerově, který se mi nakonec podařilo vyhrát stylem start-cíl. Po závodu přišel Bernd Stubbe (nyní již čtyřnásobný mistr Evropy) s pochvalou a přiznal, že se mě snažil pět kol předjet, ale že jsem mu nedal příležitost. To pro mě byla velká pocta, už i proto, že jsem byl jediným jezdcem, který letos Bernda porazil. To, co mi Bernd po finále řekl, je pro mě a pro celý tým to největší vítězství za tento rok. Zároveň jsem se stal historicky nejmladším vítězem závodu ME v královské kategorii.

po šesti letech na boudě

Velmi nepříjemným zážitkem byla kolize v Maďarsku, kde jsem šel ‚na boudu‘. Za posledních šest let jsem se s autem neobrátil a tak trochu zapomněl, jaké to je (smích). V Nyirádu to ale nebylo vůbec příjemné. Na trati jsem dojel Wielyho Alberse, který začal hrabat v bahně, tak jsem to složil pod něj, koukal jsem před sebe, a to bylo poslední, co si pamatuji. Na záznamu je vidět, jak Wiely najednou strhl auto na mě a zavřel mě. O jeho zadní kolo jsem se ve velké rychlosti zvedl a pak přišly rány, jak jsem se mlátil v kabině. Připadalo mi to nekonečné. Auto zůstalo na střeše. V tu chvíli jsem se bál, aby nezačalo hořet nebo aby mě ještě někdo na trati netrefil. Vypnul jsem se z pásů, ale kabina byla tak zdeformovaná, že nešla otevřít ochranná mříž. Až díky pomoci hasičů jsem se vyplazil z auta. Okamžitě na nosítka a do sanitky. Během té hrůzostrašné nehody jsem si překousl jazyk, a když jsem ležel v sanitce, začal jsem vykašlávat krev. Doktoři si hned mysleli, že vnitřně krvácím. Sanitka mě odvezla na ošetřovnu, kde mi řekli, že musím vydržet až do konce závodu, kdyby měl někdo karambol, aby mohla sanitka jet s oběma. Po nějakém čase jsem procitnul. Všechno mě bolelo, ale cítil jsem, že nic zlomeného není. Po domluvě s dědou a tátou jsme podepsali revers. Sedl jsem na skůtra, na kterém přijel táta, a odjel do depa, kam přišel později Albers s vysvětlením, že se mu bloknul přední ‚diferák‘. Myslím si o tom své. Byl jsem ale na Wielyho naštvaný. Tři dny mě bolela hlava. Motal jsem se. Od středy ale už to začalo být lepší. Mezitím táta s dědou a mechaniky Jardy Hoška makali na autě, abychom mohli odjet na další závod ME do Přerova. Když jsme se tam objevili, tak byli všichni v šoku, že tam vůbec jsme. Nakonec jsem v Přerově vyhrál. Naštěstí netrpím tím, že bych měl nějaký blok a bál bych se sednout do auta. Tím ale neříkám, že to nemám v hlavě. Občas, když sedím v autě, na to myslím, ale při závodě mám pak úplně jiné myšlenky. Zažít bych to ale už nechtěl.“

Média

Elitní autokrosařská kategorie není jen o závodění. Po každém závodu jsou jezdci zpovídáni do televize. Kuba nebyl výjimkou. „Po posledním závodu na MMČR v Přerově, kdy jsem předjel Jardu Hoška a následně vyhrál, byla jedna z otázek, zda k němu mám ještě respekt. Řekl jsem, že mám a vždy mít budu, ale na trati jsme rovnocenní soupeři. Nebo třeba jiný rozhovor. Když přišla Jana Niklová s kameramanem od televize na rakovnické pivo, které je v depu vyhlášené, řekla mi, abych náš rozhovor hlavně opět nezačínal tím, že se pořád ještě učím.“

Zopakovat!

V nadcházejících měsících bude mít Kuba od ježdění trochu volno, ale na autě se bude pracovat dál. „Ještě k tomu nám bohužel při posledním volném závodu na Setkání Mistrů v Sosnové (minulý týden) odešel motor (třílitrový Ford V6), ojnice se podívala na svět. Jinak si myslím, že se mi povedlo zapadnout do této autokrosařské rodiny a určitě bych chtěl alespoň zopakovat úspěch z letošního roku. Když to bude lepší, tak se vůbec zlobit nebudu. Udělám pro zlepšení maximum. Na závěr bych velice rád poděkoval všem svým sponzorům za podporu. Poděkování patří nejen jim, ale také všem ostatním, kteří nám pomohli zdokonalit naše zázemí stavbou nového přepravního autobusu, a také těm, kteří mi celou sezónu fandí a jezdí se na mě dívat! Ten největší dík patří mé rodině!“

David Svoboda