Po zmizelé Berry nezbyl ani obojek se známkou.

Případ fenky Berry nutí k zamyšlení nad mysliveckým zákonem

Dřív než pustíte svého psa z vodítka

V minulém Raportu jsme popsali smutný příběh lovecké fenky Berry z Hracholusk. Její majitel připravoval svoji brakýřku ke zkouškám, a když vyběhla po stopě v lese, již se nevrátila. V tu dobu nedaleko třeskly dva výstřely. Střílející myslivec tvrdí, že zasáhl jelena siku. Případ řeší rakovnická policie.

V následujícím textu nechceme předjímat výsledek práce kriminalistů. Jisté je, že to budou mít těžké. Neexistuje totiž tzv. předmět doličný (tělo psa), nenašel se ani obojek se známkou, a tak bude těžké cokoliv prokazovat. Majitel je přesvědčen, že fenka se nezaběhla, a v případě policejního ­neúspěchu chce věc podstoupit soudu.

Z redakčního průzkumu mezi ostatními myslivci je zřejmé, že kdo by si nejvíce přál, aby se zmizelá Berry ke svému majiteli vrátila, jsou právě oni. Její příběh totiž vrhá špatné světlo na celou mysliveckou komunitu. V dnešním přecitlivělém světě se lesním hospodářům daří jen těžko přesvědčovat veřejnost, že tu nejsou proto, aby zabíjeli divokou zvěř pro maso, peníze nebo zvrhlou potěchu, ale proto, že nevytváření rovnováhy jejího stavu by záhy neblaze zasáhlo nás všechny. Důkazem budiž přemnožená divoká prasata, ničících lesy i zemědělské plodiny.

Hracholuský případ spíš nastolil otázku, jak je to vlastně se střílením psů v přírodě z hlediska mysliveckého zákona a do jaké míry mají ostatní pejskaři riskovat volný pohyb svých svěřenců v přírodě.

Když pes uteče

Pokud se myslivců zeptáte, jestli by zastřelili v lese pobíhajícího psa, drtivá většina z nich odpoví, že nikoliv, a to ani kdyby se hnal za zvěří. Sami jsou zpravidla chovateli psů a ví, že i „voříšek“ se snadno zaběhne, ale doma na něj čeká majitel, pro kterého je členem rodiny. Natož aby si myslivec vzal na svědomí, že se strefí do psa svému stavovskému kolegovi.

„Proč by lovecký pes nemohl prohnat zajíce nebo srnu?“ klade si otázku Petr Buba z Olešné. Myslivost dělá 50 let a vždycky ji měl spojenou s chovem ohařů a jezevčíků. „To je jeho naprostá přirozenost. Dle mého názoru jedna z nejstupidnějších a morálně zvrhlých věcí, které se myslivec může dopustit, je, že zastřelí loveckého psa. Toho přeci každý musí poznat. Ano, může se to stát omylem v leči, kdy si starší pán splete jezevčíka s liškou nebo zajícem. V takovém případě ale ihned projeví lítost, poklekne před majitele, odprosí a cenu psa uhradí. Ale udělat něco takového vědomě, je nepřípustné. Takový člověk není myslivec. To je na okamžité sebrání loveckého lístku, zbrojního pasu a morálního odsouzení veškerých kolegů. Navíc se jedná o porušení zákona,“ dodává zkušený myslivec.

Chov loveckých psů přitahuje k myslivosti i ženy.

Jiné způsoby

Znamená to, že rozumný pejskař se bát myslivců nemusí. Pojďme se ale podívat, co o usmrcováním toulavých psů v honitbách říká zákon. O výklad jsme požádali vedoucího kulturně-propagačního oddělení Českomoravské myslivecké jednoty (ČMMJ). Myslivec a kynolog Josef Pubal věc považuje za velice citlivou, neboť současný Zákon o myslivosti č. 449/2001 dává mysliveckému hospodáři a myslivecké stráži možnost usmrtit v jejich honitbě psa pouze, pokud není psem loveckým, ovčáckým či služebním nebo psem slepeckým, zdravotnickým a záchranářským. Pes v takovém případě musí být mimo vliv svého vůdce (pána), musí se pohybovat 200 metrů od obydlené nemovitosti a musí pronásledovat zvěř.

„Zodpovědně mohu říct, že tyto podmínky jsou splnitelné pouze teoreticky. Jak mohu poznat, že pes, který žene srnu, nemá složeny záchranářské zkoušky? Nemohu, leda že bych daného jedince a jeho majitele dobře znal. V tomto případě ovšem považuji za jediné možné řešení této situace rozhovor s majitelem, ale ne tak, jak se běžně děje – formou vyhrožování –, ale formou vysvětlení. Jsme ovšem často svědky degradace české myslivosti, kdy rádoby myslivec vyhrožuje majitelům psů zastřelením jejich čtyřnohého kamaráda. Vzniká tak nejhorší konflikt mezi myslivci a veřejností. Myslivci si musí uvědomit, že pes je dnes často vnímám jako člen rodiny, nikoliv jako pouhá věc či spotřební zboží,“ uvažuje kynolog a poradce Klubu chovatelů honičů. Nejzvrácenějším případem podle něj je, pokud možnost usmrtit toulavého psa je zneužita k osobní mstě.

„U mysliveckého hospodáře a myslivecké stráže se předpokládá vysoký morální kredit. Ovšem i zde jsou výjimky, které ovšem veřejnost velice citlivě vnímá a bohužel posuzuje podle nich i ostatní myslivce. Takovéto bezcitné jedince musíme vyloučit z mysliveckého kolektivu. Proto bychom především my, myslivci, měli změnit své chování a nemlčet, pokud se setkáme s případy nezákonně usmrcených psů. Z těchto důvodů se netajím svým názorem, že by možnost usmrtit psa měla z mysliveckého zákona zmizet úplně. Hledejme jiné způsoby, jak omezit škody na zvěři vznikající působením toulavých psů. Spolupráce s městskou policií, odchyt těchto psů a předání do útulků, případná diskuze s majiteli psů,“ naznačuje východisko Josef Pubal.

Honitby

V zářivkami osvícené kanceláři městského úřadu sedí člověk s přísným pohledem. Jeho myslivecká uniforma je neklamným znamením, že jsme na správné adrese. Libor Tomica se na odboru životního prostředí stará o naplnění mysliveckého zákona z hlediska státní správy. I jemu přistálo na stole oznámení majitele Berry o tom, co se přihodilo 6. listopadu.

„Jsem tu od roku 1996 a během mé působnosti se nestalo, že by tu zastřelil myslivec kolegovi psa. Ve výročních zprávách mysliveckých jednot sice občas čtu, že byl v honitbě zastřelen toulavý pes. Ale v takovém případě se jistě nejedná o loveckého psa,“ upozorňuje úředník. Sám je myslivec a chovatel loveckých psů. Obecně pokládá zastřelení loveckého psa v honitbě „za zvěrstvo“.

„Na základě oznámení provedeme v mysliveckém sdružení, v jehož honitbě se událost stala, kontrolu způsobu hospodaření. Víc nám zákon neumožňuje,“ uzavírá Libor Tomica.

Právě současný systém získávání honiteb je trnem v oku „pravověrným“ myslivcům. Do jisté míry může být i klíčem ke způsobu chování některých spolků, které si je letos od Lesů České republiky na deset let pronajali. Za zmínku stojí, že v tendru nebylo rozhodující, kdo a jak tam bude v dané honitbě hospodařit, ale kdo nabídne větší částku. Nezřídka se stalo, že roční nájemné za 500 hektarovou honitbu se vyšplhalo na částku půl milionu i více korun.

Taková myslivecká jednota se pak musí pěkně otáčet, protože „vydělat“ si může převážně prodejem odstřelené zvěře nebo pořádáním lovů, kde si místo v leči zaplatí střelec odjinud. Je jasné, že kdo si takové místo zaplatí, chce střílet a ne koukat, že v honitbě žádná zvěř není.

Řada nimrodů mimo zápis připouští, že systém „kdo dá víc“ může vést k nervóznímu chování i řevnivosti mezi myslivci v sousedních honitbách. Na frak pak dostává i samotné hospodaření, směřující k odlovení většiny zvěře z revíru.

Dobrá zpráva

I když už je dnes zřejmé, že náš exkurz za naplňováním mysliveckého zákona život fence Berry nevrátí, přesto si myslíme, že stál za to. Podle nás staví do trochu příznivějšího světla muže Hubertova cechu. Tedy takové, kteří se po honitbách pohybují s rozvahou skutečných hospodářů, denně přemýšlejí, jak a co vylepšit a zdravě pochybují o svém počínání i zákonných normách, které se na ně vztahují.

Většina s nich jsou lidé, kteří výstřel na zvěř neberou jako své právo, ale výsostnou odměnu za svoji práci. I přesto každé zmáčknutí spouště dvakrát zváží. To je pro laickou veřejnost pohybující se bezelstně se svými psíky v přírodě dobrou zprávou.

S o to větší pozorností teď myslivci upírají své zraky k šetření policie a očekávají rozuzlení, jak to se zmizelou Berry u Hracholusk vlastně bylo.

Sláva Vaic