Jan Hermach ve svém království. První nůž (na snímku) si udělal při učení na Poldovce. Dodnes jej opatruje jako vzácnou relikvii.

„Nůž beru jako něco, co mi může pomoct, co mě může zachránit,“ říká Jan Hermach z Rudy

V dílně s vůní železa vznikají mistrovské nástroje

Nože jsou výsadním tématem mužů. Rádi se o nich baví, i když nejsou lovci. Často sáhnou do kapsy a vytáhnou kudlu, která je životem provází zrovna teď. V době, kdy potraviny kupujeme nakrájené a použití nože jako zbraně spíš vyvolává úsměv, se tohoto nástroje vyrábí ve světě stovky tisíc. Jan Hermach z Rudy je důkazem, že ruku v ruce s tím se vrací i poctivé nožířské řemeslo.

Při pohledu na pěkný tesák nebo zavírák se většiny chlapů zmocňují podivné vibrace. Situace na trhu je totiž stokrát horší než dříve. Ve speciálních obchodech býváte škálou nožů doslova omráčeni. „Loveckých nožů mám doma plnou krabici. Některé jsem vlastně ani nepoužil. Přesto, jakmile jedu na někam na dovolenou, vždycky si odtud další přivezu,“ přiznává svoji „závislost“ nejmenovaný rakovnický myslivec.

A není sám. Možná právě nepřeberný výběr je jedním z důvodů, proč renesanci prožívá i nožířské řemeslo. Ručně vyrobený nástroj má svoji originalitu. Zpravidla bývá kvalitnější než jeho „tovární“ kolega.

Jan Hermach léta pracoval jako zámečník na Poldovce, kde se vyráběla kvalitní nástrojová ocel. Při likvidaci hutí byl materiál levně prodán a on ho dnes kupuje za drahé peníze. Tehdy netušil, že se mu nožířské řemeslo stane osudem. „Kdybych si každý den odnesl železo na jeden nůž, byl bych dneska milionář,“ směje se nožíř.

Jeho dílna na Rudě připomíná staré „verštaty“ našich dědečků. Voní to tu po železe a vazelíně. V zaprášených regálech jsou vepsány budoucí příběhy nožů. Naplno ožijí, jakmile si vyrobený nástroj odnese jeho nový majitel. Tady se odehrál i náš rozhovor.

Vy byste si asi nůž vyrobený v Číně nekoupil?

Ručně dělaný nůž je lepší než nějaký Číňan. S takovým nožem se nemusíte bát dělat a nějakou dobu vám vydrží. Má svůj rodokmen. Dá se dohledat, z čeho je udělaný, jak je zakalený, z jakého materiálu je střenka a kování. U Číňana nepoznáte nic.

Má mít správný muž v kapse nůž i v roce 2013?

V tomhle roce obzvlášť, možná bych doporučil rovnou pistoli... (směje se nožíř) Ale vážně. Pro běžné použití určitě zavírák, myslivci mají radši nože pevné, ale není to pravidlem. Když vezmete vojáka, tak vám jakoukoliv zbraň prodá, ale nůž nikdy. Obstará si s ním jídlo, pomůže si při zranění. Když bude cokoliv dělit, čím to udělá? S kamenem? S klackem? S pistolí? Ne. S nožem absolutně všechno a bez rámusu.

Vzpomenete na váš první nůž?

Bylo to na učňáku v roce 1972. Vyrobil jsem si nůž na tramp. Učil jsem se zámečníkem na Poldovce a sehnal jsem si kus nástrojové oceli 2002. Bylo mi úplně jedno, že nůž není z nerezové oceli. Šlo mi o to, abych ho měl na doživotí. Dělal jsem ho tajně, aby mě mistr neviděl.

Říká mu „mazlík“. Bez nože na krk z damaškové oceli se rudský nožíř nehne z domova na krok.

Co přitahuje chlapy na nožích? Jak je možné, že jich mají několik, i když je nepotřebují?

Je to tradice, mají to v genech. Navíc dnes je taková různorodost tvarů, materiálů i provedení nožů. To je přitahuje. Ale pozor, já znám i jednu ženu v Rakovnicka, která sbírá nože a není myslivec.

No vidíte. Ženy přece vaří, připravují pokrm. Nože možná potřebují více než muži?

To ano, ale chlap chápe nůž i jako zbraň. Od nepaměti ho přitahují meče, šavle, bodáky. Když vidí pěkný nůž, řekne si, já ho určitě na něco potřebuju. Řekne si to, i když ví, že to není pravda – že ho vlastně nepotřebuje. (smích)

Jak jste se dostal k nožířskému řemeslu?

Můj první nůž se zalíbil ostatním trampům a dýky jsem začal vyrábět i pro ně. Za komunistů nebyl takový výběr nožů a každý chtěl mít něco extra.

Tehdy jsem to samozřejmě nedělal v takovém množství jako dnes, ale takových 4 – 5 nožů za rok. Po 22 letech jsem skončil na Poldovce a pak vystřídal ještě několik zaměstnání. Profesionálně nože vyrábím od roku 1996.

Které nástroje vyrábíte nejraději?

Nejraději dělám pevné nože, pokud možno kusovou výrobu. Když mám dělat deset stejných nožů, to mě to tak nebaví. Občas se potřebuju odreagovat a udělám něco z hecu. Přišel za mnou známý, že chce udělat americký nůž Bowie. Jeho historie je stará 200 – 300 let. Má speciální tvar špičky čepele, která je až 30 cm dlouhá. Univerzální nůž, se kterým byl lovec schopen rozpárat bizona i nasekat dříví na oheň.

Jaký měl takový nůž materiál?

Moc to asi neřešili. Bylo to asi na bázi dnešní damaškové oceli. Kovář vzal do ruky, co měl a zkoval to dohromady. Třeba obruč na kolo. Nůž jde vyrobit s 80 % materiálů, jde však o to, jak dlouho vám vydrží.

Vidím tady polotovary střenek z kůže...

To je zakázka pro policii. Dávají je příslušníkům sboru jako dárek za odpracovaná léta. Střenka z kůže je pracná, ale výborně se drží a je nezničitelná.

Se svými výrobky můžete Jana Hermacha potkat na burzách a mysliveckých akcích. Vidět je můžete i na www.noze-vylon.cz

Dá se o něčem říct, že je to vaše specialita?

Oblíbené jsou malé nože na krk. Spousta kamarádů myslivců ho používá jako záložní nůž. Přijde z lesa a pověsí si ho na flintu. Když odchází, dává si ho automaticky na krk. I kdyby doma zapomněl zavírák nebo dýku, tak má vždycky něco, čím tu zvěř může otevřít. Dělám i jejich funkční miniatury pro děti. Oceníte ho, i když jdete na houby.

Co je podle vás na noži nejdůležitější? Tvar střenky, čepele...

Určitě to, jak drží ostří. Není důležité, jestli je z nerezové, nástrojové nebo uhlíkové oceli. Jde o to zpracování materiálu, o zakalení a z toho vám vychází kvalita nože. Když bude z kvalitního materiálu a bude špatně zakalený, tak bude sice drahý, ale bude vám k ničemu.

Má být nůž ostrý jako břitva?

Záleží jak na co. Já bych si pro sebe nikdy nůž jako břitvu nenabrousil, protože je to nebezpečné. Vezměme příklad. Myslivec bude pracovat v nějaké špatné pozici ve svahu, ujede mu noha a podřízne se. Stejně tak tramp nebo turista. Nůž musí být ostrý tak, aby dobře řezal. Když budete mít nůž jako břitvu, rychle se vám otupí, to funguje stejně jako žiletka.

Když nabrousím ženě nože v kuchyni, proklíná mě. Takže má pravdu?

Svým způsobem ano. Když jí nůž dobře nabrousíte, tak s ním bude tři neděle řezat perfektně a při krájení cibule si uřízne kus nehtu. Někdo chce nabrousit nůž tak, že si s ním oholí chlupy na ruce. Netuší, že tohle udělá dvakrát za sebou a potřetí už ne. Samozřejmě, když s ním bude pracovat.

Jaký je váš nejoblíbenější nůž?

Žádný typ nepreferuju. Když to udělám, tak zavrhnu ty další a to už bych jim nemohl dát to, co si ty nože zaslouží.

Nožířství prožívá svoji renesanci posledních 15 – 20 let. Má u nás tohle řemeslo svůj vývoj?

Kvalita určitě stoupá. Aby se nožíř udržel na trhu, tak musí neustále inovovat. Inspirací jsou pro mě lidé, kteří se okolo mě motají. Nikdo z nás není génius, takže z deseti věcí, které udělám, se mi zalíbí jedna a začnu ji dělat. Stává se mi, že zkombinuju i čtyři typy nožů. Na jednom se mi líbí tvar čepele, na druhém záštita, na třetím střenka nebo pouzdro...

Před lety vyráběl nedaleko odsud pan Jirsa nádherné dýmky. Najednou o ně přestal být zájem. Nebojíte se, že to samé se může stát s noži?

Čína nám samozřejmě zákazníky ubírá. Když přijde někdo s něčím, co je laciné, tak většina lidí podlehne. Na druhé straně spousta lidí bere nůž jako věc na celý život. Záleží samozřejmě, jak o něj pečuje. Znám staré pány, co mají nože z první republiky, opatrují je jako oko v hlavě a ty nože jsou stále jako nové. Když jsem jezdil na čundry, tak mě nikdo neviděl s nožem otvírat konzervu nebo ho zapíchnout do země. Já odjakživa beru nůž jako něco, co mi může pomoct, něco, co mě zachrání.

Sláva Vaic