Josef Kadraba v dresu Klubu ligových kanonýrů.

Legenda československé kopané oslavila 80. narozeniny

Z Rakovníka až ke světovému stříbru

Obléknout dres národního mužstva ve finále mistrovství světa v kopané je snem snad každého kluka. Málokomu se to však poštěstí. V českých a slovenských luzích běhá a běhalo takových šťastlivců dvaadvacet. Jenom jeden jediný z nich se však narodil na Rakovnicku – Josef Kadraba.

Z Olympie do SK

Světlo světa spatřil 29. září 1933 v Řevničově, kde jeho otec prodával v obchodě družstva Budoucnost. Když mu bylo šest, přestěhovalo se družstvo Budoucnost do Rakovníka a s ním se poroučeli také Kadrabovi. Nastěhovali se k dědečkovi do Jilské ulice. Pod nimi bývala stodola. Tady se Josef poprvé potkal s fotbalem. Chodil s kamarády střílet na vrata stodoly. Kdo by tehdy řekl, že vyčouhlý klučina později zatíží konta ligových brankářů 117 góly a dalších 9 vstřelí v 17 mezistátních utkáních.

Josef se vyučil obchodním příručím v koloniálu Bohumila Kroba. Praxi nastoupil u svého otce, který prodával v zelenině ve Vladislavově ulici a později v Nádražní. Bral tam ale tak málo, že šel raději do pivovaru vymývat sudy. To už ale začalo být jméno Pepíka Kadraby pojmem v rakovnických fotbalových kruzích. Byl hvězdou dorostu místní Olympie a na škvárovém hřišti na Ymce přiváděl k šílenství obrany soupeřů. Není divu, že se od sedmnácti začal objevovat na soupisce A – týmu. Krátce na to udělal svůj první životní superpřestup. Zájem o talentovaného kanonýra projevil konkurenční SK Rakovník. Jeho dres oblékal stříbrný finalista z Říma Josef Košťálek, trenérskou taktovku třímal legendární Oldřich Nejedlý. A tak Pepík Kadraba od jedenapadesátého roku neděli co neděli strašil soupeře v zemské soutěži a roztleskával plné hlediště na SK.

Na MS v Chile získal Josef Kadraba stříbrnou medaili. Na snímku uprostřed, vlevo Adolf Scherer, vpravo Andrej Kvašňák.

Z pivovaru do 1. ligy

Josef Kadraba pracoval v rakovnickém pivovaru druhým rokem, když došlo k radikální změně jeho dosavadního života. V roce 1953 vytvořili v Sovětském svazu tzv. Dobrovolné sportovní organizace, které byly vázány na jednotlivá průmyslová odvětví. A protože Sovětský svaz byl tehdy náš jediný vzor, okamžitě jsme tento naprosto nesmyslný systém převzali. Vedení ČSTV vymyslelo, aby z každého průmyslového odvětví byl ve fotbalové lize zastoupen jeden klub. Zjistilo se ale, že potravinářský průmysl v lize žádný mančaft nemá. Narychlo byl tedy vytvořen klub DSO Slavoj Liberec a hledali se fotbalisté, kteří pracují v potravinářském průmyslu. A tak bafuňáři objevili v rakovnickém pivovaru Pepíka Kadrabu. Slovo dalo slovo a talent k pohledání putoval do Liberce. Tam ale neodehrál ani sezónu a ozvali se vojenští páni. S dřevěným kufrem putoval do pražského Tankisty. Když se mu začala vojna chýlit k závěru, nastalo rozhodování, kam dál. Zájem o kanonýra měla Sparta i Slavia. Tam však kraloval Josef Bican, a tak Pepík Kadraba podepsal přestupní lístky Letenským.

Sparta byla „v laufu“. První rok po Kadrabově příchodu skončila na třetím místě ligy, další rok na druhém. Josef Kadraba se oženil s plavkyní Alenkou a začal shánět byt. Dosud bydlel na svobodárně, která stávala v místech, kde je dnes obchodní dům Kotva. Sparta se k přidělení bytu příliš neměla, a tak Kadraba zareagoval na nabídku Josefa Košťálka, který funkcionařil na Kladně, a spolu s přestupními lístky mu zacinkal i klíčky od bytu. Sparta se sice bránila, jak mohla, ale „náboru do hutí“, kterým Kladno přestup zdůvodnilo, odolat nemohla.

Stříbro z Chile

Na MS v Chile v roce 1962 byl Josef Kadraba nominován jako jediný Kladeňák. V reprezentaci debutoval 12. 10. 1958 ve Vítkovicích proti Bulharsku (0:1) a podruhé byl povolán až po více jak dvou letech 30. 10. 1960 proti Holandsku (4:0 a první reprezentační gól). Od té doby byl víceméně stálým hráčem kádru, kde se v centru střídal s Rudolfem Kučerou nebo Jozefem Adamcem. Všichni byli vyhlášenými kanonýry a záleželo na momentální formě a štěstí, komu dá trenér Rudolf Vytlačil přednost. V přípravných zápasech před MS v Chile vykrystalizovala sestava, kde útočnou vozbu tvořili Štibrányi, Scherer, Adamec a Jelínek. Na Kadrabu zbylo místo náhradníka. Počítal, že MS prosedí na lavičce. Čechoslováci vlétli do turnaje jako blesk. Porazili favorizované Španělsko 1:0 a remizovali s Brazilci 0:0. Postup do čtvrtfinále jim nemohl uniknout. Pak přišla nečekaná porážka s Mexikem 1:3. Většina národa ji považovala za taktickou, aby se mužstvo ve čtvrtfinále vyhnulo Anglii. S tím však Josef Kadraba nesouhlasí. „Tým měl příkaz vyhrát, aby se nemusel stěhovat 300 km z Viňa del Mar do Rancague ke čtvrtfinálovému zápasu. Utkání mu však jednoduše nevyšlo,“ říká ještě po dlouhých letech.

Trenér Vytlačil nebyl spokojený s výkony některých hráčů, a tak Štibrányiho vystřídal na pravém křídle Tomáš Pospíchal a Adamce v centru Josef Kadraba. A tam vydržel až do památného finále s Brazílií. Pepík „udělal“ především semifinále s Jugoslávií. Jeden gól dal sám, na druhý přihrál Schererovi a navíc ještě nastřelil tyč. I když týmu nevyšlo finále podle představ a podlehl Brazilcům 1:3, návrat do vlasti byl triumfální.

Setkání dvou slavistických legend po letech – vpravo Pepi Bican, vlevo Josef Kadraba.

Do Slavie a Vídně

Dva roky ještě oblékal Josef Kadraba dres SONP Kladno, když přišel další superpřestup – tentokrát do pražské Slavie, která tehdy bojovala o postup do nejvyšší soutěže. Na jaře 1965 se Slavii podařilo postoupit zpátky do 1. ligy. Kadraba s Frantou Veselým a Janem Lálou vytvořili údernou sílu mužstva. Ve Slavii hrál ligu ještě další dva roky. Pořád byl nejlepším střelcem týmu. Pohoda trvala až do příchodu Františka Havránka, který usedl ve Slavii na trenérskou židli po Ipse­rovi. Nový trenér začal tím, že se rozhodl vyřadit starší hráče. Josef Kadraba byl první na řadě.

Při zájezdu z Izraele se Slavia zastavila ve Vídni a Josef tam potkal známého, s nímž navštívil filiálku firmy Ford Hinteregger. Její majitel projevil zájem, aby Josef přestoupil do firemního mužstva, které hrálo 1. regionální třídu. Navíc mu nabídl, aby nastoupil do firemní autodílny. A tak se Josef Kadraba ocitl ve Vídni. V Rakousku nastupoval ve firemním týmu FC Hinteregger jako hrající trenér. Do roku 1972 šlo vše bez problémů. Ve firmě se brzy seznámil s moderním způsobem práce s počítači, na zeleném pažitu pomohl týmu k postupu do vídeňské a později i do regionální ligy. Každý rok žádal Josef Kadraba československé úřady o prodloužení pobytu v Rakousku. Po pěti letech však už nebyla jeho žádost vyslyšena. V té době měl dobré postavení v prosperujícím podniku. Po mnoha probdělých nocích, v nichž zvažoval, nakolik se jeho případná emigrace dotkne jeho blízkých a příbuzných, se nakonec rozhodl v Rakousku zůstat.

Kanonýr č. 13

Všechna chilská sláva byla okamžitě pryč. V Československu byl v nepřítomnosti odsouzen na dva roky odnětí svobody, manželka Alena na jeden. Jeho bratr Miroslav byl vyhozen z armády. Josefovo jméno bylo vymazáno z fotbalových encyklopedií, v tisku se nesměla objevit ani zmínka, dokonce mu byl upřen odznak číslo 13 nově založeného Klubu ligových kanonýrů, kam se svými 117 ligovými góly patřil.

V Rakousku hrál Josef Kadraba do roku 1979 a trénoval až do svých padesátin v roce 1983. Oblékal dresy klubů FC Hinteregger, HAC Vídeň a Slovanu Vídeň. Od té doby hraje rekreačně tenis. O Josefu Kadrabovi se říkalo, že byl gentlemanem fotbalového trávníku. Tím zůstal dodnes i v civilním životě.

Tomáš Bednařík