Milan Kounovský při oslavě svých abrahámovin.

„Když mám něco nakreslit, tak to oddaluju,“ říká Milan Kounovský

Vidí vás s malým tělíčkem a velkou hlavou

Jeho obrázky politiků, sportovců a celebrit viděl snad každý Čech. Většinu jich zná osobně a za více než dvacet let jich do novin a časopisů nakreslil dobrých 10 tisíc. Rakovnický karikaturista Milan Kounovský v létě oslavil abrahámoviny. I když ještě nepomýšlí na kreslířský důchod, pomalu se rozhlíží, komu jednou předá svoje kreslířské pero.

Bylo pod mrakem. Když ale vstoupil do redakční místnosti, jakoby vysvitlo sluníčko. Milan Kounovský je muž doslova nabitý pozitivní energií. Možná právě díky ní má kupu přátel a o jeho tvorbu je stále zájem. Původně zamýšlený rozhovor se brzy změnil v jeho monolog.

„Samozřejmě nám nějaké vnitřní mantinely, ale v zásadě musím být přístupný každému. Třeba do knížky o Davidu Rathovi (vyšla před jeho zatčením – pozn. red.) se mi moc nechtělo, ale když s ním mluvíš osobně, je to úplně jiný člověk. U politiků to takhle funguje. V parlamentu na sebe štěkají, ale za dveřmi jsou kamarádští. U umělců je to většinou naopak. Třeba Upír Krejčí je na pódiu veselý, ale jinak je to dost smutný člověk,“ odpovídá Milan na dotaz, pro koho by obrázek nikdy nenakreslil.

Po letech v branži je to prý profesionální deformace. Někoho vidí a už přemýšlí, jak mu nakreslí malé tělíčko a velkou hlavu.

Časy, kdy jako mladík seděl nad čtvrtkou papíru a lopotně vymýšlel témata, jsou tytam. „Zpravodajská čtyřiadvacítka, sportovní kanály, rádio nebo Google jsou takovou studnicí. Spíš vymýšlíš, komu to nabídneš,“ vysvětluje karikaturista. Dnes je se svojí tvorbou doma na stránkách deníku E15, Deníků Bohemia, Sportu, magazínů Go a Hattrick a dalších titulů. Na svém kontě má i deset ilustrovaných knih.

Milosrdná karikatura

Jako kluk chodil do „Lidušky“ k profesoru Váchovi. Spíš než malování ho ale lákal fotbal na SK. Vyučil se automechanikem a ke kreslení se znovu dostal až po svatbě se ženou Katkou, kdy začal kreslit obrázky aut pro syna Lukáše.

Příklon ke kreslířské dráze pak rozdmýchala uvolněná revoluční doba. Jako šestadvacetiletý kreslí do Rakofóra a pár kreseb se objeví i v novopečeném týdeníku Raport.

„Pár politických fórků sem poslal i do Lidových novin, kde tehdy působil redaktor Jan Petránek. Ptal se, proč nenamaluju třeba Havla? V Economistu tehdy vycházely nádherný pérovky. Zkusil jsem to podle nich – velká hlava, malý tělíčko. Pan Petránek říkal – je to milosrdná karikatura. Člověk není tak zdeformovaný, ale je tam nějaká akce,“ vzpomíná na muže, který zásadně ovlivnil jeho výtvarný styl.

Kresbu zachycující Bruce Willise s manželkou (dar od Simony Krainové) dnes nosí hollywoodská hvězda na tričku.

Ředitel i odborář

Zakázek stále přibývalo. Pracoval tehdy v Šamotce a ze směny šel domů rovnou na další „kreslířskou“ šichtu. „Když před jedenácti lety v podniku řekli, kdo chce, může odejít, byl jsem mezi prvními. Nejistotu volné nohy jsem risknul, i když moje žena Katka byla tehdy dost nemocná. V tu dobu jsem začal spolupracovat s deníkem Sport s Pavlem Procházkou a ta spolupráce trvá dodneška. To byly 3 až 4 obrázky týdně a k tomu další měsíčníky, pak přišel Blesk a kreslené esemesky pro T-mobile. „To mi dodalo odvahy. Viděl jsem, že o mojí práci je zájem,“ vzpomíná na první profesionální kroky.

Svobodné povolání má i svá úskalí. Vyžaduje pracovitost. „Katka mě za pracovitého člověka nepovažuje. Slyším pořád, co si tam čmáráš? Jsem ale sám sobě ředitelem i odborářem a tlačí mě termíny. Když mám něco nakreslit, tak to jakoby oddaluju. Jdu se před tím dvakrát napít, dodělám tohle nebo tamto, pak si uvědomím, že to do jedné v noci nestačím. Už vím, že musím a to se mi pak dělá nejlíp. Volná noha tě nutí mít pravidelný denní režim. Není to jen o malování, ale o věčném jednání s lidmi a redakcemi.“

Korec jako Švandrlík

Pro karikaturistu je důležitá i inspirace. Nesmí se vyčerpat, zevšednět, nezapadnout do klišé. „K tomu hodně využívám i facebook. Třeba Vlasta Korec – říkám mu, že je takový můj Švandrlík – ráno ho slyším na Implusu a píšu mu, Švandrlíku, jak bys udělal tohle a on mi pošle nějaký návrh. A já jako Neprakta to zpracuju,“ směje se Milan.

Díky své otevřené povaze se s většinou kreslených objektů zná osobně. „Jdu třeba po obchoďáku a vidím tam Radka Bejbla a další hráče Slávie. Říkám jim, kluci, já jsem vás kreslil do Sportu, tady máte vizitku, nic víc. Když jsem jel odtud domů, už mi volala jeho manželka, že by ho chtěla nakreslit. Podobně jsem se seznámil i s Alešem Řebíčkem. Když byl ještě v parlamentu, tak mu říkám, pane Řebíčku, vás malovat, to je umění, patnáct kilo sem, patnáct kilo tam, jednou fousy, pak zase ne. A on mi dal vizitku a říká, tak až mě budete kreslit, tak mně zavolejte. Pak jsem byl na zápase se Slávií a vidím ho ve VIP lóži a poslal jsem mu zprávu, že bych chtěl ten zápas taky vidět z té výšky. Smál se a pozval mě dovnitř. Pak mi dal permanentku na celý rok.“

Vtipné seznamovací historky sype Milan z rukámu. Je jasné, že kdyby nekreslil karikatury, uživil by se klidně jako lobista. „Vycházím z toho, že když se to těm lidem líbí, tak proč bych se za to styděl. Falešná skromnost tu neplatí, jinak bych seděl doma se založenými rukama.“

Karikaturista se nesmí bát vymýšlet i nové projekty. „Začal jsem dělat zvětšeniny svých kreseb. Na Slávii se loučil dlouholetý hráč Standa Vlček a za vedení mu jednu takovou věnovali. Pak se na mě obrátil šéf kotle Strašák a při posledním zápase minulého ročníku si fanoušci nad svými hlavami rozvinuli obrovské choreo (plachtu 50 × 70 m) s nakresleným Vlčkem. To byl příjemný pocit.“

Snímek z roku 1992 zachycuje Milana Kounovského v dobách kreslířských začátků.

Nejslavnější osobnost

Statistiku osobností, které by kreslil nejčastěji nebo nejraději, si Milan nedělá. Nejčastěji ale určitě maloval premiéry a nejvíc ho těší malovat sportovce, zvlášť když je karikatura spojena s nějakým pěkným zážitkem. „Když se v Litvínově loučil Šlégr s Raichlem, nakreslil jsem jejich hlavy na puky. Při slavnosti byl i Jágr s Haškem a od všech jsem si nechal obrázky podepsat. Jel jsem tam s Mírou Tlustým z Rakovníka a fanoušci nás tam vítali jako celebrity,“ říká Milan.

Výhodou kreslířského řemesla je podle něj, že se nechá dělat do vysokého věku. Samozřejmě pokud je o karikatury zájem ze strany redakcí. „Stačí ti stůl, židle a nějaké počítačové vybavení. Nezastírám, že důležité jsou i osobní vazby a vědět, komu co nabídnout. Musíš se naučit říkat i větu – nezlobte se, já to nestihnu. Každý kreslíř má svůj styl a jeho práce se nedá odfláknout.“

Voda s citrónem

Milan Kounovský nakreslil i bezpočet kamarádů a obrázek k oslavě narozenin si od něj může objednat každý (www.milankounovsky.cz). Do vlastního portrétu se ale příliš nehrne. „Pár svých karikatur už mám, ale rodinu kreslím nerad, protože je všechny dobře znám,“ vysvětluje.

Mezi nejmladšími členy rodinného klanu by ale rád našel svého nástupce. „Syn Lukáš výtvarné nadání má, ale řemeslu po mně se asi věnovat nebude. Možná až můj vnuk Matyáš. Je mu sedmnáct měsíců a umí už kreslit pěkné kroužky. Má i dobrý vkus. Když chce kreslit, sáhne po mých nejdražších německých pastelkách Lyra. No a když nebude pokračovat v tradici, tak si může z mých kreseb jednou otevřít alespoň muzeum,“ uzavírá s úsměvem Milan.

Z redakční židle se zvedá s omluvou. „Vykecal jsem ti díru do hlavy, viď.“ Ta omluva byla zbytečná. Myslel jsem, že spolu sedíme půl hodiny, ale bylo to o hodinu více. Během návštěvy vypil sklenici vody s citrónem. Jeho oblíbený nápoj je pro něj i největší zásobárnou energie.

Sláva Vaic