Zdeňka Kučabová s pracovnicí Domova Na Zátiší Markétou Grundmannovou.

V Domově Na Zátiší se chystá oslava – Zdeňka Kučabová se dožívá devadesátin

Příběh na pěkně tlustou knihu

„V našem domově máme skvělou babičku, 22. září jí bude devadesát. Je tu sice jen pár měsíců, ale už si získala srdce všech obyvatel domova i personálu. Je velmi komunikativní, pořád má dobrou náladu a umí pěkně vyprávět. Určitě by nebyla proti, abyste si s ní popovídal,“ řekla mi nedávno organizační a aktivizační pracovnice Domova Na Zátiší Markéta Grundmannová. Tak jsem se dozvěděl o existenci paní Zdeňky Kučabové ze Lhoty pod Džbánem. Opět jsem si potvrdil, že není obyčejných lidí. Každý je něčím zajímavý, jedinečný, jen se na něj musíte podívat tím „správným okem“…

Babička k pohledání

Ještě než jsme se uvelebili ve společenské místnosti domova, „vytáhl“ jsem z Markéty Grundmannové, která se na hodinku ujala role mé asistentky, několik informací. Dozvěděl jsem se, že Zdeňka Kučabová přišla Na Zátiší 4. února letošního roku z „pečovateláku“ ve Lhotě pod Džbánem, kde byla osm let. Prý je jednou z nejaktivnějších babiček. Je mobilní a sama si dokáže obstarat základní věci. Dochází na ergoterapii, hlásí se na všechny výlety, které domov pořádá, a co je neuvěřitelné, v devadesáti dělá všechno bez brýlí. „Má pohyblivé prsty, motorika jí nedělá problémy, stříhá, maluje, baví ji ruční práce. Ráda hraje ruské kuželky, slovní fotbal, chodí na předčítání,“ vypočítává Markéta Grundmannová. Prý také ráda vypráví anekdoty, i když ne všechny jsou zrovna slušné. Přitom měla těžký život. Osud na ni naložil zátěž, pod kterou by se jiná nátura nejspíš zhroutila. Její životní příběh by vydal na pěkně tlustou knihu.

Útěk z Říše

Přichází malá babička, pusu od ucha k uchu. Sotva se představím, začne se na mne valit lavina slov. Ještě že existuje vymoženost nazvaná diktafon. Tenhle příval, neustále prokládaný upřímným hlasitým smíchem, bych nezachytil ani těsnopisem.

„Narodila jsme se v Olešné a za svobodna se jmenovala Čermáková. Tátu jsem neměla hodného, maminku utrápil a taky my, děti, jsme si užily své. Zažili jsme velkou bídu, to si ani nedovedete představit,“ začíná své vyprávění Zdeňka Kučabová. Poté, co vychodila základní školu v Olešné, šla pracovat. Pomáhala v hospodářství, krmila prasata, nosila v nůši na pole svačiny a oběd. Posléze odešla do Stadionky, kde pracovala v niklovně, chromovně a ve smaltovně. Když vypukla druhá světová válka, byly ročníky 1922 a 1923 „totálně nasazeny“ do Velkoněmecké říše. „Sebrali nás přímo ze Stadionky a lifrovali do Německa na práci. Ani domů jsem už nesměla. Odvezli nás do Norimberka, kde jsem pracovala v podzemní továrně na výrobu munice. Dlouho jsem tam ale nepobyla. Kluci z Čech, kteří vozili pak munici do Protektorátu, nám nabídli, že nás tajně vezmou s sebou domů. Bylo nás tam tenkrát čtyři tisíce, tak jsme si mysleli, že pár holek se snadno ztratí,“ vypráví o jednom z dramatických úseků svého života Zdeňka Kučabová. „Jenže, sotva jsme přijeli do Pšovlk, tak nás chytli. Nějací dva Češi, kteří tam byli, nám poradili, že když půjdeme do Karlových Varů a přihlásíme se tam na práci, nebudeme muset zpátky do ,raichu‘. Tak jsme je poslechli a přihlásili jsme se v hotelech Schöne Königin a Königin Luise jako myčky nádobí.“

Při ergoterapii.

Karlovarská anabáze

Ve Varech se děvčata neměla špatně. Šéf hotelů Karel Gayer byl lidský. I práce byla fajnová, lepší než v norimberské zbrojovce. Dokonce někdy holky zažily i legraci „Jednou jsme si ve škopkách s vodou, kde jsme myly nádobí pro nóbl hosty, umyly nohy a vypraly kalhotky. Kuchař, který nás viděl, na nás jenom hrozil, ale šéfový nic neřekl. Byl tam i kuchař, který nás ,zásoboval‘ z hotelového skladu potravinami, které jsme pak posílali poštou domů do Protektorátu. Doma byla velká bída, a tak jsme se snažili rodinám přilepšit. Ale tohle ,dozásobování‘ málem dopadlo špatně. Kuchař nám potraviny slíbil jen v případě, že přejdeme kolonádu v dřevácích. Obuly jsme si je a třináct z nás vyrazilo v půl jedenáctý večer do ulic. Na kolonádě nás ale zatklo gestapo a odvedlo na jejich služebnu. Musely jsme se postavit čelem ke zdi, zvednout ruce nad hlavu a opřít dlaně o zeď. Strašně jsme se bály. Jedna z holek uměla dobře německy, a tak gestapáky poprosila, jestli by mohli zavolat šéfovi hotelů panu Gayerovi. Ten hned přijel, chvíli se s nimi dohadoval a pak si nás, naštěstí, všechny odvezl do hotelu. Byla v nás ale malá dušička.“

Dcera pro kamarádku

Během svého života měla paní Zdeňka tři partnery. Na první dva nevzpomíná právě v dobrém. Ten první, František, ji opustil, když si na vojenském cvičení „narazil“ osmnáctiletou holku a nechal ji i se dvěma dětmi, Miluškou a Zdeňkem, napospas. „Bylo to tak hrozný, že si to vůbec nedokážete představit. Děti jedly jen brambory se šrotem pro prasata. Na víc jsem neměla a nikdo mi nepomohl. Kolikrát jsem stála nad rybníkem a uvažovala, že tam naházím děti a pak skočím za nimi.“ I tuhle obrovskou životní krizi ale paní Zdeňka překonala.

S druhým partnerem Josefem se seznámila, když pracovala v Rakoně. Z tohoto manželství se narodily tři děti – Boženka, Jiří a Jana. Ani tenhle svazek ale dlouho nevydržel. „Pepík nás opustil a utekl do Německa.“ S nejmladší dcerou Janou je spjata událost, která se dnes zdá téměř neuvěřitelná. „Měla jsem kamarádku, která byla za války zavřená v Terezíně. Děly se tam strašný věci, jak mi později vyprávěla. Do jejich cely vběhlo jedenáct ,esesáků‘, vytáhlo si nějaká děvčata, všichni se na nich vystřídali a dvaadvacet jich pak zastřelili. Mý kamarádce se naštěstí podařilo uprchnout nějakou podzemní chodbou do Bohušovic, kde se půl roku schovávala u babičky v kozím chlívku. Vězení se však na ní tak podepsalo, že nemohla mít děti. A tak, když se mi narodila Jana, přišla za mnou, abych jí dcerku dala. Věděla, že dřeme bídu s nouzí a slíbila, že se o dítě postará a nechá ho vystudovat. Dlouho jsem váhala, ale porodní asistentka mě přesvědčila, že to tak bude pro všechny nejlepší. Tak jsem svolila. Kamarádka mi nabízela pětadvacet tisíc, ale já si je nevzala a řekla jsem jí, ať za ně nechá Janičku vystudovat,“ vypráví Zdeňka Kučabová.

Potřetí to vyšlo

Pak konečně poznala toho pravého muže. „Jmenoval se Václav Kučaba a byl to moc hodný člověk, se kterým jsem žila třicet let. Dodnes na něj nemůžu zapomenout. Byl tělem i duší muzikant a pěkně zpíval. Nejdřív dělal na kontrole v Šamotce a později, abychom měli víc peněz, na dolu František nedaleko Lhoty.“

Manželům Kučabovým se narodily tři dcery – Broňa, Václava a Lenka. Na tohle manželství vzpomíná ráda a s láskou. Na to, jak chodila s mužem na tancovačky (se mnou šel tancovat až po desátým pivu a motal se tam jak pytel brambor), jak jezdili na zájezdy a chodili na výlety (nejdál jsme byli v Bratislavě), jak si koupili ve Lhotě svůj vlastní byt v řadové zástavbě (bydleli tam vystěhovaní sedláci z Benešovska, cikáni, horníci a byla tam pohoda), jak krmila sedmimetrákové býky…

Oslava devadesátin

Že je paní Kučabová veselá kopa, dokazuje i příběh z nedávného zájezdu na zámek v Chýši. Když se majitel zámku Vladimír Lažanský zeptal, jak se seniorům v Chýši líbí, paní Zdeňka mu odpověděla: „Je to tu moc pěkný, ale fičí mi tu na čiči!“

V současné době žije přípravami na oslavu svých devadesátin. „Budeme ji mít v hostinci U Tří lip v Kounově. Jestli přijdou všichni, bude nás čtyřicet. I s devíti pravnoučaty. Dva, které bych tu moc chtěla mít a stále na ně myslím, ale budou chybět. Vnučka, která si sáhla na život, a manžel další vnučky, policista, kterého zastřelili při nepokojích v Ústí nad Labem.“ Prý si na oslavě určitě zatancuje, už si koupila nové boty.

Ještě než se rozloučíme, požádám paní Kučabovou o recept na dlouhověkost. Chvilku se zamyslí a pak řekne: „Za všech okolností je třeba udržet si dobrou mysl!“

Tomáš Bednařík