Richter Walter

„Rostliny jsou neposlušné, cpou se tam, kde být nemají,“ říká Walter Richter

Ojedinělý systém může připomínat hřbitov

„Je to šílená práce pořád dokola. Jedno velké pole mi trvá zhruba čtyři dny, tohle je dělané před deseti dny a podívejte se na to... Včera jsem zasel koukol a musel jsem požnout obiloviny, takže už mám připravené osivo na příští rok. Člověk musí sledovat i takové věci, aby včas sklidil nebo založil porost na následující rok,“ popisuje Walter Richter, který se už plných šestnáct let stará o rostlinný systém v botanické zahradě.

Bývalý kantor SZeŠ Walter Richter se již šestnáct let, co je v důchodu, naplno stará o roslinný systém rakovnické botanické zahrady.

Ojedinělý systém

Z letadla prý tento systém vypadá trochu jako hřbitov, tvoří jej totiž metrové záhonky ohraničené dlaždicemi, které jsou uspořádané do tří větších celků. V době jeho založení (koresponduje se založením botanické zahrady, což je letos padesát let) se při každém jeho čištění musely chodníčky znovu vytyčovat. „Dlaždice jsou velice účelné. Od té doby, co jsme je sem položili, jsme z velké části vyřešili problém údržby. Dnes je možné vyčistit je suchou nohou pěkně kolem dokola,“ říká dnes již téměř sedmasedmdesátiletý pan Richter.

Podobně uspořádaný a rozsáhlý botanický systém je prý velkou raritou. „Objel jsem s Vaškem Laňkou celou řadu botanických zahrad, ale s takovýmto pojetím systému, v němž jsou rostliny řazeny podle čeledí, jsem se nikdy nesetkal. Většina lidí jeho podstatu ani nedocení, i když jich sem chodí poměrně dost. Líbí se jim, ale berou ho jako, že tu jsou nějaké kytky. Dokonce se mi stalo, že jsem slyšel (jak jsem tu často zapadlý v záhonech) – tady mají i kopřivu, já je mám kolem celé zahrady. Pochopitelně i ta patří do systému. Snažím se návštěvníkům vysvětlit, že v systematice mají místo i plevele, takže i kopřiva.“

Botanický systém sice poněkud připomíná hřbitov, ale je velmi přehledný. Vodorovné jmenovky označují názvy rostlin, svislé jejich čeledi.

Pyšný na trávy

Pochopitelně tu nelze mít kompletně všechny rosliny, ale podle užitkovosti tu jsou všechny zastoupeny druhově. Najdeme zde kulturní rostliny, vyloženě zemědělské, užitkové, plevelné, planě rostoucí, léčivé a dokonce i narkotické. Původně patřilo každé metrové políčko jedné rostlině, dnes jich je na některém až pět, takže původní počet rostlin – 399 (takový je počet políček) – se dnes rozrostl na téměř šest stovek. První díl tvoří jednoděložní rostliny. Najdeme zde například nahosemenné, což jsou známé konifery. „Ty jsme v poslední době obnovili, nakoupili jsme nové rostliny, protože ty původní už byly přerostlé. Nerad je likviduji, každá rostlina pro mě představuje živý organismus stejně jako živočich. Ale jinak to asi nejde. Ještě vloni tu byla poměrně narostlá douglaska, takže jsme ji už museli porazit. Ale sehnal jsem takového malého prcka, který tu zase nějakou dobu vydrží.“

Systém má především velký význam pro žáky zemědělské školy při jejich výuce botaniky a botanické systematiky. Pokud jsou k tomu děti vedené, mají tu skvělou příležotost porovnávat například základní znaky zástupců jednotlivých druhů a udělat si ze svých poznatků obecný závěr. Pokud navštívíte botanickou zahradu a její systém právě v těchto dnech, neuvidíte zde už rozkvetlé nekrásnější květiny. Ty už s postupujícím létem odkvetly, ale stále je tu na co koukat. „Pokud není problém s rozpadáváním rostlin (jako je tomu letos po nedávné vichřici), je to tu vzhledné stále. Jsem pyšný například na trávy, jsou opravdu parádní,“ ukazuje Walter Richter na zelené trsy, z nichž některé se s přicházejícím podzimem začnou zajímavě vybarvovat a vytvářet vzhledné laty.

Na kolenou potkáte v botanické zahradě Waltra Richtera nejčastěji.

Neposlušné rostliny

Podle inženýra Richtera jsou rostliny podobně jako každý jiný tvor velice neposlušné, takže se prý většinou cpou tam, kde být nemají, a naopak tam, kde mají být, chybí. „Ale to jsou takové roztomilé věci, které člověka baví. Problém jsem měl třeba se zeměžlučí lékařskou. Tu jsem sem každý rok nosil díky tomu, že jsem věděl, kde roste. Vždy jsem získal semínka (ze semen se množí poměrně špatně) a znovu ji vyséval. Trvalo mi to možná dva nebo tři roky, a dnes se mi semení sama v určitém okruhu, ale vždy jako naschvál do okolních políček,“ směje se, „a já jsem za to hrozně rád. Každý druh, každé políčko tu má svou historii. Pamatuji si docela dobře, kde jsem co získal. Tak například klejichu hedvábnou (ukazuje na impozantní rostlinu) jsem dostal od pana Rödera. Je to nádherná rostlina. Když kvete, má krásné jakoby voskové květy. Ale podívejte se, kde roste, jak daleko a kolik tu má oddenků. Každou chvíli je musím vytrhávat.“

V systému se najdou opravdu velmi zajímavé věci, v poslední době, když do botanické zahrady přišel Václav Laňka, jej také obohatil o řadu druhů. „Vašek vždycky přijde a řekne – nezlob se, ještě tu mám to a to – vejde se ti to někam? A já to velice rád přijímám.“

Cesta k systému

Walter Richter nastoupil na rakovnickou zemědělskou školu v listopadu 1965, tedy v době, kdy zakládání botanické zahrady bylo v plném proudu (zahrada měla za sebou první dva roky). „Jsem vystudovaný agronom (VŠ zemědělská), po škole jsem pracoval jako agrotechnik na velkém statku v západních Čechách kousek od Teplé. Byl jsem tam pět let a pak jsem přešel sem. Odjakživa jsem chtěl dělat kantořinu, a když se naskytla tato příležitost, přijal jsem ji. Hlavně ji také přijala má žena, která měla dost mých pozdních návratů domů, protože tehdy se v zemědělství dělalo úplně jinak než dnes. Tenkrát jsme opravdu pracovali od rána do večera. Domnívali jsme se možná naivně, že to bez nás nepůjde. Přišel jsem domů, děti už spaly, odcházel jsem, ještě spaly.“ Když nastoupil, získal ho tehdejší ředitel školy a zakladatel botanické zahrady Václav Pelikán pro tuto práci. „Mě to vždy bavilo, tak jsem byl rád, že jsem se k tomu dostal.“

Botanická zahrada byla původně založena jako účelové zařízení školy, které mělo sloužit vyloženě výuce žáků, a tak také byla koncipována. Byla tu založena parková úprava, ta bohužel po nedávné vichřicí velice utrpěla. A do ní byly včleněny účelové plochy od záhonu polních plodin, přes plochy zeleniny a květin. Bylo zde prostě vše, co souvisí se zemědělstvím. A kromě toho bylo už v původní koncepci i založení botanického systému.

Vytrvalé rostliny

Ten byl podobně jako dnes na třech velkých plochách, byť tehdy ještě bez dlaždic. Už jenom jeho založení dalo neskutečnou práci. Až časem se prosadila snaha ho víceméně přeorientovat na vytrvalé a víceleté druhy, aby se většina rostlin nemusela každý rok opět vysévat. „Já jsem se k němu dostal právě v momentě, kdy se začalo sázet a vysévat. V roce 1966 přišel i můj pozdější kolega, biolog Honza Lukáš z Lužné, takže jsme na systému spolupracovali a skutečně se nám jej částečně podařilo přeorientovat na vytrvalé rostliny.“

Na škole bylo zvykem, že systém má na starosti biolog. Vyučující tohoto předmětu proto měli rozdělené plochy a každý žák měl na starosti několik políček podle počtu dětí ve třídě. „Řekl bych, že to do určité míry fungovalo, i když pochopitelně vždy v té spoustě lidí najdete ty, které to nebaví, nebo jsou líní. Ty jsme k tomu museli dotlačit,“ popisuje dřívější systém, který poměrně slušně fungoval během školního roku, ale přes prázdniny s ním byl problém.

V roce 1972, kdy ředitel Pelikán zemřel, převzal Walter Richter botanickou zahradu jako správce. Tehdy se pochopitelně nevěnoval pouze botanickému systému, ale celé zahradě, neboť měl na starosti kompletní organizaci včetně zahradníků.

Důchod na kolenou

Léta běžela, a když v roce 1997 odešel inženýr Richter do důchodu, nabídl mu tehdejší ředitel školy Ladislav Pazák, zda nechce i nadále vést botanickou zahradu. „Tehdy jsem odmítl, protože její vedení je velká zátěž. To by bylo, jako bych dál pracoval na plný úvazek, a to jsem nechtěl. Ale nabídl jsem, že si vezmu její část a o ni se budu starat. A vzhledem k tomu, že největší průšvih vždy byl botanický systém, protože je strašně pracný, řekl jsem, že si jej vezmu. Tak jsem se o něj v září 1997 začal starat a botanickou zahradu od té doby vede inženýr Pazdera. Začal jsem z jedné strany – mimochodem od této vily (ukazuje) – čistit a starám se o něj a čistím jej neustále. Ta starost spočívá v neustálém doplňování rostlin, sklízení osiva, péče o popisky (ta je také nekonečná a pracná) a hlavní je pochopitelně manuální údržba. To znamená klečet na kolenou a jezdit sem a tam z jednoho dílu do druhého. Kdyby mě to nebavilo, nemohl bych to dělat. Ale nemládnu, tak si myslím, že už bych toho měl nechat. Měl bych dát příležitost mladším. To možná vyzní trochu zlomyslně, protože nevím, kdo by to za stávajících podmínek dělal, ale jednou musím skončit. Řekl jsem, že to bude letos, jenže Vašek Laňka mě přemlouvá, abych to ještě rok vydržel. A takhle už to vypadá asi deset let. Fyzicky to ještě jakžtakž zvládám, jsem tu tři dny v týdnu vždy do dvanácti hodin, ale vedle toho mám ještě svou vlastní užitkovou zahradu, takže práce mám opravdu dost. Ale rostliny mě opravdu velmi baví, takže tu jsem spokojený. Je to zajímavá a hezká práce, možná mi někdy bude chybět. Ale hlavně mi bude chybět zdejší společnost, protože své spolupracovníky mám opravdu rád. Zahradě a zahradničení jsem propadl na celý život a faktem je, že jsem měl v životě kliku, že jsem vždy dělal to, co mě bavilo. To je štěstí, které nemá každý. Zjistil jsem, že řada lidí chodí do práce, protože prostě musí, ale že by tam chodili s nějakým nadšením, to ne.“

Lenka Pelcová