Šanovský kovboj s věrným Sagarem.

Vladimír Špáňa vstává brzo, aby toho přes den hodně stihl

„Carpe diem“ šanovského pekaře

Díky své profesi i koníčkům se zná s kdekým. A hodně lidí zná jeho. Potkáte ho na koni, v závodní škodovce, na motorce nebo mezi chovateli drobného zvířectva. V těchto dnech oslavil šedesátiny. Na rozdíl od řady jeho vrstevníků nic „nebalí“, a že ho někde píchá, od něj taky neuslyšíte. Šanovský pekař Vladimír Špáňa stále hledí před sebe a těší se doslova na každý prožitý den.

Když se ho zeptáte, odkud bere to množství energie a pozitivní mysl, odpoví jednoduše. „Chodím brzo spát, abych mohl časně ráno vstávat. Ponocování mě nebaví. Veškeré moje aktivity potřebují denní světlo. Když jsem slavil padesátku, rozvážel jsem svoje veselé kamarády domů. Nikdo z nich nedovedl pochopit, že nepiju proto, že se těším až ráno vyrazím se Sagarem na Dobře utajenou country do Slabec,“ říká čer­stvý šedesátník.

Když si k jeho „carpe diem“ (latinsky – užij dne) přidáte pravidelnou snídani, oběd a večeři a po jídle jednu Plzeň, máte recept na dobré zdraví i v pokročilém věku pěkně pohromadě.

Z ševce pekařem

Takhle jednoduché to ale vždycky nebylo. „Tenkrát už jsem se na to chtěl vykašlat, ale vaše noviny nás zachránily,“ vzpomíná Láďa usazený v křesle svého šanovského srubu. Zpod kovbojského klobouku vykukují jeho šediny. Před dvaceti lety byla jeho kštice ještě černá, když však začal se svojí ženou Hankou péct rohlíky a chleba ve vlastní pekárně, do zpěvu mu nebylo. Rohlíky sice byly křupavé, ale žádný z obchodů je nechtěl. „Po článku Pavla Skleničky se všechno otočilo. Najednou jsme nevěděli, kam dřív,“ připomíná moment, který nastartoval jeho podnikání v oboru pekařství a cukrářství.

Původně měl být kolešovický rodák ševcem, osud mu však vybral, aby kráčel ve šlépějích svého otce. „Ve škole jsem se víc než knížkám věnoval kravinám, a když jsem měl jít do učení, byl volný jen pekař. Tátovi se to nelíbilo, protože pekařem byl a věděl, že pekařina je dřina. Dneska nelituju, alespoň mám fyzičku.“

Doopravdy péci se naučil až v rakovnickém pekařství V Brance a po vojně pracoval dlouhá léta v Kněževsi. „Po revoluci jsem si řekl, že půjdu dělat tam, kde mi dají dvacku na hodinu. Tu mi slíbili v začínající soukromé pekárně v Tuchlovicích. Pomohl jsem jim rozjet výrobu, ale z dvacky nebylo nic. Naštval jsem se a odešel.“

Mrtvej muž

V hlavě čtyřicátníka tehdy uzrála myšlenka na vlastní rodinný podnik. V bance si vyřídil půjčku na stavbu pekárny a 27. července v roce 1993 se nad Šanovem poprvé linula vůně čerstvého pečiva. „Chtěl jsem si vydělat alespoň pětistovku denně. K ruce jsem měl dvě ženský a do pěti let jsem byl bez dluhů.“

Dneska se to snadno řekne, ale v té době se prakticky nehnul z podniku. Nedovolovala mu to hlavně omezená kapacita pekárny. Jakmile dopekl jeden druh pečiva, už dával do pece další, a tak pořád dokola. „Lidé si pochvalovali, že máme na prodejnách pořád teplé rohlíky. Pak ke mně přijel na návštěvu strýc z Moravy, který je taky pekařem, a povídá, že jestli to takhle budu dělat dál, dává mi dva roky a jsem mrtvej muž. Řekl jsem si, že přibrzdím, rozšířil jsem provoz, nabral lidi a konečně jsem mohl trochu vydechnout.“

S oním výdechem se zároveň dostává ke svému životnímu koníčku. „To už jsem chodil spát ráno po směně domů. Naproti měl Dušan Žáček výběh s koňmi, které mu v noci někdo schválně pouštěl ven. Já je vždycky pochytal a zavřel. Dušan se mi za to chtěl nějak odměnit, tak jsem mu řekl, ať mě raději na tom koni sveze. Poprvé mě vzala Erika Urbanová na lonž, po druhé jsem už chtěl jít sám a po třetím svezení jsem si koupil koně svého a hned jsem se s ním vydal z rakovnické Bulovny – kde jsem ho měl ustájeného – do Šanova, abych ho ukázal Dušanovi. Na Bulovně ze mě byli na mrtvici,“ dokresluje svoje setkání s koňmi.

Hele, Špáňa jede

Z vyhlášeného pekaře se tak stává populární kovboj. Jakmile má trochu volna, brázdí ve stylovém oblečení se svým koněm křížem krážem region. Vždycky tak, aby byl pěkně vidět. „Rád jsem se předváděl odmalička. Ve škole jsem dělal stojky, na zábavách jsem musel být první na parketě, i to ježdění na koni dělám kvůli lidem, aby měli na co koukat. Mám radost, že mě poznávají, a když jedu vesnicí, volají děti ‚hele, Špáňa jede‘.“

Dnes má Láďa koně dva: amerického painta Smarta, ale jeho životní kůň je čétéčko Sagar. Má nebývalý charakter a westernový výcvik a jeho majitele s ním můžete dodnes vidět na nejrůznějších slavnostech i koňáckých podnicích, kde – jak sám říká – „předvádí ty svoje komedie“. Hravě mu vyskočí na záď a ve stoje práská bičem, aniž by Sagar hnul brvou nebo s ním projede hořící otepí slámy. „Rád jezdím i na Huberty nebo s Vaškem Vydrou na generála Custera (připomínka bitvy u Little Big Hornu), ale největším svátkem jsou pro mě každoroční koňácké závody na Rudě.“ Tady pro něj pořadatelka Jana Urbanová vymyslela i přiléhavé přízvisko – „šanovský pekař se srdcem kovboje“.

Havěť a motorky

Z dětství do chlapského věku si Láďa přinesl i další záliby, které ho dodnes ne­opustily – lásku ke zvířatům a motorismus. Když máte tu čest a pozve vás do svého zvířecího království nad šanovskou pekárnou, nestačíte valit oči. Kromě jeho koní a věrného psa Beethovena tu najdete králíky, slepice, holuby, fretku, krkavce, bažanty a bůhví co ještě. Vše v úhledných klíckách a voliérách a všude úzkostlivý pořádek. „K chovu zvířat mě přivedl táta. Jako kluk z vesnice jsem se o domácí havěť starat musel a nebavilo mě to. Dnes nemusím, a přesto, že to je každodenní starost, nemůžu bez toho být.“

Z klukovských let zůstala i láska k motorkám a rychlým autům. Bylo mu devět, když si tajně vypůjčil tatínkova „Saxe – NSU“ a vyrazil po vsi. „Vzal jsem si tátův kabát, přilbu a brejle, a myslel jsem, že mě v tom přestrojení nikdo nepozná. Táta pak dostal stovku pokuty.“

Později si našetřil na Jawu 350 Bizon, kterou si teď „na stará kolena“ znovu pořídil jako veterána. „Sedělo se na ní v záklonu s roztaženými nohama. Jednička se dávala patou nahoru a ostatní kvalty se odkopávaly dolů. To byla ta správná frajeřina.“

I jízda na motorce pochopitelně umožňovala se náležitě „předvádět“. „Jednou (to bylo ještě za svobodna) jsem jel za autobusem plným pěkných holek. Mávaly na mě a já jel pořád za nima, vůbec jsem nevnímal okolí. Pak zastavily a někam šly a já si sedl na lavičku, že na ně počkám. Najednou koukám, že ta socha s dětmi je mi nějaká povědomá. Byl jsem v Babiččině údolí v Ratibořicích,“ směje se kovboj.

Zvláštní zálibu má Láďa i podomácku zhotoveném traktůrku nazvaném Samorobo. Používá ho na svém hospodářství a každoročně s ním vyráží na traktorové závody do Žebnice.

Se sportovní verzí červené Škody 130 RS zase navštěvuje srazy škodovkářů. „Jezdím s ní skoro všude. Hanka mi vždycky nadává, proč jedeme zase s tou starou škodovkou? Když nám pak lidi mávají a blikají na nás, tak jí říkám, vidíš, jakou mají radost, kdybych jel Fordem, nikdo si nás ani nevšimne.“

S jeho cestováním autem nebo na motorce souvisí ještě jedna kuriozita. Když jede přes Prahu, vezme to vždycky přes Staroměstské náměstí a Václavák. „Jinak jako bych v Praze nebyl. Většina řidičů si myslí, že se sem nedá zajet, ale není to pravda. Na Václaváku si dám klobásu a mám radost, že potkávám spoustu známých,“ dodává šanovský pekař.

Carpe diem

Na začátku našeho vyprávění Vladimír Špáňa vzpomněl, že díky Raportu se před dvaceti lety úspěšně rozjela jeho pekařská živnost. I když je stále šéfem, pekařské otěže ve firmě už pomalu předává svým dvěma synům. Těší se, že s ubýváním starostí bude moci brát do rukou otěže svých koní a koníčků. Popřejme mu, ať v další etapě svého života, kterou právě „odpálil“, jsou jeho dni co nejdelší a stále plné světla. A nám všem ať dělá radost ještě hodně dlouho.

Sláva Vaic