Martin Tichý.

V soutěži Pekelná výzva vyhrál Martin Tichý 40 tisíc, 60 tisíc musel spálit

Sníst mozek nebylo nic strašného

Do takové soutěže se asi nemůže přihlásit nikdo normální. Počítám, že podobně reagovala spousta diváků při sledování televizní Pekelné výzvy. Těžko říct, jak narušené či nenarušené osobnosti jsou ostatní soutěžící, ale co se týče vítěze 16. dílu, věřte, že ten rozhodně žádný exot není. Šestadvacetiletý Martin Tichý z Mutějovic je milý mladý muž. A proč se přihlásil zrovna do televizní soutěže, která nutí účastníky k šíleným věcem, zesměšňuje je, koukatelná je možná tak pro mladé (a dosti nenáročné) diváky a celá je dost ulítlá? Jednak proto, že v době, kdy se k soutěžení rozhodl, žádná jiná k mání nebyla, a jednak kvůli penězům. Chtěl si něco vydělat, rychle a snadno. A povedlo se mu to. Zvítězil a získal výhru 40 tisíc korun.

Nejdřív projít castingem

Pokud si myslíte, že u soutěží, jako je Pekelná výzva, jsou televize rády, že se jim vůbec někdo přihlásí, jste na omylu. Přihláška je pouhý začátek. O tom, jestli se skutečně dostanete před kamery, rozhoduje až to, zda přesvědčíte při castingu. A Martin Tichý přesvědčil. Ze zhruba šesti stovek přihlášených byl mezi osmdesátkou vybraných.

„Klidně bych šel i do jiné soutěže, hlásil jsem se i do Taxíku a Vylomenin, ale tam mě nevybrali. Co si budeme nalhávat, na televizní soutěži mě v první řadě lákaly peníze,“ směje se a s upřímností dodává, že tak trochu i možnost zviditelnit se. „Přihlášku jsem posílal na začátku roku, v lednu byl casting a v únoru vlastní natáčení. Casting se konal v Praze. Sešlo se nás tam nějakých pět nebo šest set lidí. Probíhal ve dvou dnech. Pro castingovou agenturu jsme vyplňovali dotazník, ve kterém je zajímala třeba i naše výška a zájmy. Pak jsme šli před štáb, který se nás ptal na různé otázky. Fotili si nás a natáčeli s námi pětiminutový spot. Nakonec řekli, že se nám ozvou. Do týdne mi z agentury volali, že mě vybrali,“ popisuje Martin s tím, že i casting samotný byla zajímavá zkušenost: „Myslím, že teď už bych se tolik nestyděl a věděl bych, jak se chovat a že není potřeba být nervozní.“

Při jednom z úkolů byl bzučák ukrytý mezi kaktusy. Martin sedí vlevo.

Něco jako Faktor strachu

Co ho v Pekelné výzvě čeká, netušil. V Česku probíhala poprvé a začala se v televizi vysílat, až když byly všechny díly natočeny. Určitou představu si udělal jen z Faktoru strachu, který je podobného formátu. „Tušil jsem, že nějaké pojídání červů a podobně tam bude, ale nakonec to nebylo tak hrozné, jak jsem čekal.“ A nezaskočily ho ani kamery. Nesvůj z nich rozhodně nebyl.

„Průběh soutěže byl takový, že první dvě kola byla spojena dohromady. V prvním kole se nevyřazovalo, ale počítaly se body do toho druhého. Pak už se postupně vyřazovalo. Celkem nás bylo pět soutěžících,“ vysvětluje Martin.

Pekelná výzva asi nejvíce utkvěla v paměti diváků kvůli zmíněným pochutinovým (či spíše nechutinovým) úkolům, jenže tím podstatným byly vědomostní otázky. Soutěžící mohli být ochotni přistoupit na leccos šíleného, ale pokud nedokázali správně odpovědět na otázky, které jim pokládala moderátorka Iva Pazderková, nebylo jim to nic platné.

Vajíčkem do hlavy

„V prvním kole jsme si během odpovídání na otázky museli na hlavu navlékat zavařovací gumičky. A to jen od brady po čelo, aby obličej co nejvíc zdeformovaly. Kdo jich měl na hlavě nejvíc, dostal bonusové body,“ říká. Vyhrál jak v počtu správných odpovědí, tak v počtu gumiček. „Ono to nevypadalo moc bolestivě a kdybychom je měli na hlavě jen po dobu soutěžního kola, tak by to šlo. Jenže během kola udělala moderátorka chybu a část se musela přetáčet. Takže jsme tam s gumičkami na hlavě stáli o nějakých dvacet až třicet minut déle a čekali, až to s ní natočí znovu. Za pětačtyřicet minut už na obličeji opravdu hodně škrtily,“ popisuje.

Při odpovídání byl velmi pohotový. Kdo chtěl odpovědět, musel se bzučákem přihlásit jako první. A na to zvolil Martin správnou taktiku. Hlásil se dřív, než Iva Pazderková celou otázku dořekla.

„Při druhém kole jsme se museli hlásit tím, že jsme si rozbili o hlavu vajíčko, a asi v polovině kola došlo ke změně a rozbíjeli jsme vajíčko o hlavu někomu ze soutěžících vedle. To už bylo trochu brutálnější. Kluk vedle mě byl trochu namakanější a než pochopil, že stačí s vajíčkem jen trochu ťuknout, málem mě tou ranou srazil z pódia.“ Po druhém kole se poprvé vyřazovalo. Překvapivě vypadl kluk, který studoval dvě gymnázia. Martin pokračoval dál.

Za špatnou odpověď musel Martin hodit balíček s 20 tisíci do ohně.

Trénovaný ze zabijačky

„Ve třetím kole jsme před sebou měli cosi zakrytého šátkem. Byly to čtyři veliké kaktusy a mezi nimi byl dole ukrytý bzučák. Když jsme se chtěli přihlásit k odpovědi, museli jsme mezi kaktusy sáhnout a zařízení zmáčknout. Pobodaní jsme byli hodně, ale když si člověk našel správný grif, docela to šlo,“ říká Martin.

Ve čtvrtém kole už zůstali jen ve trojici. A pak to přišlo. Pojídací disciplína, při níž se „podávaly“ vepřové vnitřnosti a nevábné části prasete. Naštěstí alespoň vařené. „Úkol zněl tak, že při každé správné odpovědi na otázku si musíme do pusy vložit některý z kusů prasete, byl tam např. mozek, ucho, kopyto, varlata. A když budeme mít pusu plnou, musíme je z úst vyplivnout a jedno z toho sníst. Já jsem snědl kus mozku, což nebylo nic strašného. Jsem zvyklý ze zabijačky, problém mi to nedělalo. Vybral jsem si, co už jsem jedl. Jen na kopytu a uchu byly ještě chlupy, takže ty moc vábně nevypadaly. Naštěstí mi k postupu stačily dvě správné odpovědi a víc jsem jíst nemusel.“

Kdo uspěje, ten se neposadí

Do posledního kola postoupil se soutěžícím Michalem, kterému Iva Pazderková říkala Myšičko. Oblékli je do ochranných obleků, postavili před zeď a za každou správnou odpověď dostali ránu z paintballové pistole. „Vzdálenost byla jen tři metry, takže to dost bolelo. Odpověděl jsem asi pětkrát a nějak mě nenapadlo, že když on zatím odpověděl jen jednou, mám náskok, takže nemusím tak často odpovídat. Místo toho jsem se pořád hlásil a dostával rány. Nakonec jsme oba dostali salvu ran do zadku, což bolelo nejvíc. Ani jsem se pak nemohl posadit,“ popisuje.

A pak přišlo finále. Martin nijak netají, že to byl moment, kdy byl poprvé skutečně nervozní. Jakmile před sebou viděl pět balíčků po dvaceti tisících, dolehla na něj nejistota. „Když jsem viděl, o kolik peněz hraju, znervózněl jsem. Maximum, co jsem mohl vyhrát, bylo 100 tisíc. Za každou správnou odpověď, na kterou jsem měl dvacet vteřin, bylo 20 tisíc korun. A když jsem odpověděl špatně, musel jsem balíček vzít a hodit ho do ohně.“

Tři balíčky v ohni

První otázka zněla: Jak zabil David Goliáše? Odpověděl bez zaváhání: Prakem a kamenem, tudíž správně. Pak se ale Martinovi dařit přestalo. „Druhou otázku: Kolik je kopa mínus tucet, jsem zkazil, protože jsem si neuvědomil, kolik je kopa. Počítal jsem, že je to tisíc. Když jsem pálil první balíček, říkal jsem si, že je to ještě dobrý. Pak přišla další otázka a jakmile jsem zaslechl slova: Který spisovatel, už jsem věděl, že neodpovím. V knížkách nejsem dobrý, poslední jsem přečetl na základní škole,“ směje se. Dnes už odpověď Bohumil Hrabal z hlavy hned tak nedostane, ale při natáčení z ní vylovil jen jména Seifert a Čapek. A ti k jeho velkému zklamání slovo pábitelé, což byla otázka, v žádném svém románu nepoužili.

„To už jsem si říkal, že je to v čudu, že skončím jen s dvaceti tisíci. Polovinu zaplatím na daních a moc mi toho nezbude,“ líčí své pocity. Ani u čtvrté otázky odpověď neznal. „Co je kobera, jsem vůbec netušil. Věděl jsem jediné, že to zpívá Richard Müller v jedné své písničce. Že je to člověk, který ve svém bytě pořádá nelegální karetní turnaje, mi nedošlo. Pak naštěstí přišla poslední otázka z oblasti sportu. Odpovědí jsem si nebyl úplně jistý, dokonce se to muselo řešit střihem a dotazem na režiséra, ale uznali mi to. Ptali se, co v golfu znamená výraz eagle. Odpověděl jsem, že dvě rány pod par.“

Zbylo na dluhy i notebook

Martin tedy vyhrál 40 tisíc korun. Dalších 60 tisíc musel s těžkým srdcem spálit. „Domů jsem jel, tak jak jsem byl, celý upatlaný od vajíček, takže na mě Pražáci koukali dost divně,“ směje se. Z výhry zaplatil osm tisíc korun na daních, poplatil dluhy, koupil si nový notebook a zbytek si uložil na spoření.

„Někomu ta soutěž možná přišla hloupá, ale já ji bral jako výzvu. V televizi bývají i horší věci. Lákala by mě i nějaká soutěž typu – kdo přežije. Ale nic podobného u nás zatím není. Myslím, že jsem si v Pekelné výzvě ostudu neudělal, i když mě štve, že jsem nedokázal odpovědět na více otázek. V jiných dílech, na které jsem se díval, bych býval vyhrál nejméně šedesát a asi v šesti případech i těch maximálních sto tisíc. Ale na druhou stranu, i tak to není špatné. Kde jinde si vydělám 40 tisíc korun za šest hodin?“ uzavírá.

Markéta Hartlová