Věra Karasová a Barbra Akamo s vánočním dárkem.

Věra Karasová ze Sýkořice adoptovala na dálku dvě dívky z Ugandy. V zimě se za nimi vypravila.

Šest tisíc korun ugandským dětem neskutečně pomůže

SÝKOŘICE. Občanské sdružení Bwindi Orphans je nezisková organizace zaměřená na pomoc chudým dětem a sirotkům v Ugandě. Zprostředkovává tzv. adopci na dálku, kdy adoptivní rodiče přispívají africkým dětem na vzdělání, školní pomůcky a uniformy, na stravu ve škole a základní zdravotní péči. Poplatky za jeden rok činí 5800 (resp. 9800 pro starší děti) korun na jedno dítě. Veškeré platby provádí v Ugandě osobně pracovník Bwindi Orphans, čímž je zajištěno, že poskytnuté finanční prostředky nebudou zneužity. Adoptivní rodiče si mohou se „svými“ dětmi dopisovat, mailovat, nebo je i osobně navštívit. Jedním z adoptivních rodičů je i paní Věra Karasová ze Sýkořice. Adoptovala dvě děvčata – Ketulu Abio a Barbru Akamo z oblasti Soroti. Na konci loňského roku se paní Věra rozhodla „svá“ děvčata osobně navštívit…

Kdy vás napadlo adoptovat si africké dítě?

To už je dávno, ale protože jsem slyšela jak pozitivní, tak i negativní ohlasy na adopce na dálku, tak jsem dlouho váhala. Pak jsem ale v televizi viděla paní, která stojí v čele neziskové organizace Bwindi Orphans, byl mi sympatický její způsob pomoci, tak jsem vyhledala jejich webové stránky www.bwindiorphans.org. Jmenuje se Kateřina Andrlová a má pod dohledem asi 200 dětí ze dvou míst v Ugandě. Pracuje jako průvodkyně cestovní kanceláře, proto se s dětmi setkává pravidelně 2x za rok při svých cestách do Ugandy. Jakmile se objevilo dítě vhodné k adopci, tak jsem ho adoptovala. Myslím, že je to už pět, nebo šest let.

Mohla jste si vybrat, jaké dítě adoptujete?

V nabídce na internetu jsou fotografie dětí a základní informace o nich. Stačí kliknout, které z nich chcete adoptovat. Já jsem si holčičku vybírala podle věku své vnučky. Tehdy právě nějak nastoupila do školy, dnes jí bude kolem dvanácti let. Jmenuje se Ketula Abio. Je z vícečlenné rodiny, která je úplná, což v Ugandě není zas až tak obvyklé. Řádí tam AIDS, hodně se tam válčilo, takže skoro každá rodina o někoho přišla. Ketula Abio má oba rodiče. Vlastní malé políčko, které je ale neuživí. Peníze na to, aby jí platili školu, rodiče nemají. Takže moje pomoc zajišťuje Ketule Abio vzdělání.

Vy jste ale adoptovala dvě děti?

Ano, ale na to jsem nebyla sama. Po internetu komunikujeme s partou lidí, kteří se zajímají o kytičky, a když jsem jim řekla, že mám v Ugandě adoptovanou holčičku, vznikl spontánní nápad, abychom společně sponzorovali ještě jednu, Vybrali jsme si starší dívku – jmenuje se Barbra Akamo – protože když nás je víc, není problém dát dohromady větší částku.

Něco jiného je posílat dětem peníze prostřednictvím neziskové organizace a něco jiného je se za dítětem vydat přímo na místo…

Exotické kraje mě odjakživa lákaly. Když jsem zjistila, že je možnost jet za adoptovanými dětmi do Ugandy, tak jsem se přihlásila. Celý pobyt organizuje cestovní kancelář z Brna. Vy si zaplatíte cestu jako normální turista. Hlásila jsem se už před třemi roky, ale tehdy se neletělo, protože bylo málo zájemců. Vloni mi v kanceláři řekli, že se poletí, i kdybychom byli třeba jenom dva. Kromě návštěvy vesnic, kde děti žijí, pro nás připravili i další program, abychom poznali ještě také něco jiného. Uganda je nádherná země, zatím nezahlcená turisty a plná zatím panenských přírodních krás. A tak jsme koncem roku 2012 do Afriky odletěli.

Kde všude jste se pohybovali?

Organizace má na starosti dvě vesnice, které jsou od sebe dost vzdálené. Leží na opačných koncích Ugandy, takže se musí celá projet, což je z hlediska poznání země bezvadné. První z vesnic Buhoma se nachází na hranicích Národního parku Bwindi v jihozápadní Ugandě, druhá vesnička Angole poblíž města Soroti v severovýchodní Ugandě. Ketula i Barbra žijí v severnější části země, kde je sušší podnebí, ale vody je tam dost v mnoha jezerech i řekách. Pěstuje se tam kukuřice a maniok, ze kterého se dělá mouka, dále buráky a sezam. Druhá oblast se nachází v horách, zhruba v nadmořské výšce 1400 metrů. Je tam deštný prales a rostou zde banánovníky, čajovníky a kávovníky.

Ketula Abio.

Ketula a Barbra věděly, že za nimi přijedete?

Věděly. Už měly echo, že za nimi přijede sponzor. Na internetu jsou neustále aktualizovány fotky dětí, takže jsem se snažila vštípit si jejich současnou podobu. Když jsme přijeli, tak škola ve vesnici Angole, ležící poblíž města Soroti, právě měla prázdniny. Přesto tam děti seděly vyšňořené ve školních uniformách a společně se svými učiteli i rodiči čekaly trpělivě na náš příjezd. Stále jsem se rozhlížela, která z děvčat by mohla být Ketula. Byla čerstvě ostříhaná, no vlastně úplně vyholená, takže jsem ji nejdřív nepoznala. Jedna holčina se na mě z davu pořád culila, a to byla Ketula. Přivezla jsem jim dárky, které byly veskrze praktické – deku, sukně, pastelky, nůžky, lékárničku a za peníze, které jsem poslala navíc k povinnému školnému, se jim až na místě v trhu nakoupily nějaké potraviny i živé slípky. To jim pomůže prožít prázdniny bez hladovění. Velkou pomocí je i obnošené oblečení, které se sbírá zde v Česku, komplikovaně odváží tam a pak dětem rozdává.

Jak vypadá jejich škola?

Jsou to čtyři zdi bez oken, střecha, jednoduché školní lavice a to je všechno. Nějaké školní stravování v našem slova smyslu tam neexistuje. Každý den děti dostanou kaši z kukuřice nebo manioku (zde mu říkají kasava) a rozvařené fazole. Jsou rádi, že mají alespoň tohle. Zdejší škola je státní a poměry jsou mnohem horší než v soukromé škole v oblasti Bwindi, protože je tu běžně až 200 dětí v jedné třídě. Výuka probíhá první roky v domorodém jazyce a vyučuje se angličtina. Ve vyšších ročnících je už výuka v anglickém jazyce, což je na státních školách kamenem úrazu, protože děti jazyk ovládají velice málo a pak nemohou chápat přednášenou látku.

Setkala ses s rodiči děvčat?

Samozřejmě, měla jsem dokonce štěstí, že bydlí blízko u školy. Mnohé děti docházejí do školy 5 km i víc. Takže když jsem měla v našem programu volno, mohla jsem se podívat do vesničky, kde Ketula a Barbra žijí. Tedy o vesnici našeho typu se nedá vůbec mluvit. Každý tam má políčko a u něj stojí několik kruhových chatrčí. Třeba u Ketuly v jedné chatrči žije otec s matkou a čtyři děti. Na zemi jsou dvě matrace, které jsem jim zasponzorovala. Ve druhé měli kuchyň a další prý připravují pro Ketulu. Nemají ale peníze na dokončení, tak jsem jim ještě potom poslala příspěvek, aby ji mohli dodělat. Pak tam bylo ještě něco, co by se dalo nazvat sýpkou. Ukázali mi i kozu. Prý je to mládě od té, kterou jsem před časem Ketule koupila. Je tu i pár malých prasátek a na poli rostou batáty a kasava. Bohužel, rodiče vůbec nemluví anglicky, takže komunikace byla dost špatná.

Neuvažovala jste o tom, Ketulu pozvat k nám?

Ne, ani bych to nechtěla. Jí mnohem víc pomůže můj sponzoring na dálku. Ona by vůbec nechápala, kde se to ocitla, byla by jako Alenka v říši divů. Myslím, že by se na naše poměry neadaptovala a naše společnost by ji přijímala velmi složitě, pokud vůbec. Nepovažovala bych to za vhodný zásah do jejího života. Ráda jí pomůžu dokončit školu a pokud možno se něčím vyučit, aby tam mohla žít na tamní poměry dobrý život.

Jak s odstupem času svoji návštěvu u děvčat hodnotíte?

Splnilo se mé očekávání. Jsem ráda, že jsem holky viděla, ale mám takový zvláštní pocit. Přijde mi divné, že bych už je neměla vidět. Informace o nich samozřejmě mám, protože Kateřina pořádá každoročně něco, co by se dalo nazvat „rodičáky“. Sponzoři dětí se sejdou v Brně, Plzni nebo Praze. Promítají se tam fotografie, filmy, Kateřina poví, jak se děti mají, co je s jejich rodiči atd. Také předá dárky, které nám děti posílají, třeba ošatku z trávy, trochu buráků, sezamu nebo něco podobného.

Neláká vás, jet se do Ugandy ještě jednou podívat?

Láká. Určitě bych se tam chtěla alespoň ještě jednou vypravit.

Kromě cesty za „svými“ dětmi absolvovala Věra Karasová i další program. Jedním z jeho nejatraktivnějších bodů byla návštěva posledních žijících horských goril v NP Bwindi na hranicích Ugandy a Konga. O tom až někdy příště.

Tomáš Bednařík