Zdeněk Weis

Legendární rakovnický fotbalista Zdeněk Weis oslavil osmdesáté narozeniny

Největší oporou i kritikem byla manželka

V pátek 20. května oslavila rakovnická fotbalová ikona Zdeněk Weis nádherných osmdesát let. Tento vitální „stařík“ stále jezdí autem a nechybí na žádném fotbalovém utkání. Vyprávění o jeho fotbalovém životě by vydalo na knihu, a tak se pokusím přinést na následujících řádkách jen to nejzajímavější.

Začátky v Jamce

„Fotbalově jsem začal žít v pěti letech v Jamce, kde se pravidelně konaly turnaje rakovnických městských čtvrtí. Byli zde kluci z Vinohrad, Kréty, Jamky a dalších. Jakmile jsme přišli ze školy, tak jsme okamžitě šli do Jamky a váleli fotbal. Kolikrát jsme na hřišti nechali tašku s učením nebo kolo a nikdo to nevzal, což by se dnes nestalo. První mistrovské utkání jsem odehrál v dresu SK Rakovník, kde jsem následně prožil velkou většinu svého fotbalového života. V žácích mě to neustále táhlo do útoku. Jako každý kluk jsem chtěl dávat góly, ale jelikož jsem byl urostlé postavy, tak mě trenér Karel Novotný posunul do obrany. Nejdřív na post stopera, posléze na místo levého beka, kde jsem odehrál nejvíce zápasů. Na sklonku hráčské kariéry jsem se vrátil opět na post stopera.“

Slavná rakovnická parta „třiatřicátníků“ při oslavě svých šedesátin. Zleva Zdeněk Brabec, Václav Hrachovina, Josef Kadraba, Zdeněk Weis, Jaroslav Hornof a Zdeněk Sajner. Polovina z nich, bohužel, dnes už nežije.

Nabídka z ligy

V žákovských a na začátku dorosteneckých let hrával Zdeněk Weis utkání Podbrdské župy. „V mládí se nám dařilo a vyhrávali jsme, co se dalo. Vlastně až do dorostu jsme měli výbornou partu. Tam jsem si zahrál s Pepíkem Kadrabou, který to dotáhl až ke stříbrné medaili na MS v Chile. Dalšími výbornými spoluhráči byli Zdeněk Sajner, Vašek Hrachovina, Zdeněk Brabec, Jarda Hornof, Venca Polcar, Honza Moravec a řada dalších. Dokonce jsme se zúčastnili i Sportovních her mládeže, kde jsme se dostali až do finále, které se hrálo v Rakovníku, a tehdejší první mužstvo dospělých nám hrálo předzápas. Nakonec jsme vyhráli a byl to úžasný zážitek.“

První změna dresu přišla po odchodu na Střední průmyslovou školu strojnickou. „Dva roky jsem hrál za Sezimovo Ústí jak za dorost, tak za tým dospělých. V té době si mě vyhlédl rakouský trenér Fajgl z Českých Budějovic a chtěl mě přetáhnout do dorostenecké ligy. V Budějovicích jsem absolvoval pár tréninků. V tu chvíli mně ale nikdo nedokázal poradit a ještě jsem měl doma svoji současnou manželku, což byla krásná slečna, a proto mě to táhlo zpátky do Rakovníka. Později jsem litoval, že jsem to nešel zkusit, ale čas vrátit nešel. V té době jsem dostal i pozvánku do juniorské reprezentace Československa, kde jsem odehrál několik parádních zápasů, na které rád vzpomínám. Některé i s kapitánskou páskou na ruce. Hráli jsme proti Polsku, Rusku a Německu.

Fotbalová vojna

Díky obratnosti rakovnických funkcionářů se Zdeněk Weis mohl vrátit ze Sezimova Ústí do svého mateřského klubu. „Tehdy to nebylo jednoduché. Hráči chodili na ,umístěnky‘ a byli přidělováni do klubů podle svého pracovního zaměření. Já měl původně jít do Plzně, ale v Rakovníku zabojovali a já se mohl vrátit.“

Po pár měsících ale Zdeněk Weis opět rakovnický dres opustil. Služba vlasti jej povolala do svých řad. „Dostal jsem se do výběru hráčů na Strahov, odkud jsem putoval do PDA Šárka, který hrál přebor Prahy. Šárka byla takové „céčko“ Dukly Praha a já se tam setkal se svým velkým fotbalovým vzorem Ladislavem Novákem.“

Zdeněk Weis při obranném zákroku, který ještě „jistí“ Zdeněk Sajner (uprostřed).

Příchod na Tatran

Po ukončení základní vojenské služby se Zdeněk Weis vrátil do Rakovníka, kde začal oblékat kvůli zaměstnání dres Tatranu. „Hned v prvním roce mého působení jsme vykopali I. A třídu a zažili krásné dva roky. Poté přišel opět návrat do SKR, kde jsem prožil nejkrásnější fotbalová léta. Pravidelně jsem nastupoval za jeho „áčko“ až do svých třiatřiceti let. Zahrál jsem si proti takovým soupeřům, jako byla Sparta, Dukla, Bohemka nebo Slavia, a na to nejde zapomenout. Poté jsem se ještě na pár let posunul do B týmu SKR, kde jsem kariéru ukončil. Sice mě lákaly ještě kluby z okresu, ale já se začal věnovat podnikové jedenáctce, se kterou jsme projeli mnoho štací a zažili nespočetně zážitků, o kterých se do novin ani psát nedá (smích). S podnikovou jedenáctkou jsme zavítali i do zahraničí.“

Trenérské začátky

Po skončení hráčské kariéry přišli za Zdeňkem Weisem představitelé výboru SK Rakovník s nabídkou, aby se posunul na post trenéra mládeže. „Neváhal jsem ani chvilku. Fotbal je můj život. Dostal jsem žáky a dařilo se nám tak, že jsme se probojovali až do finále Středočeského kraje. Přišla nabídka od vedení Středočeského kraje, zda bych nechtěl dělat trenéra mládeže a vyhledávat talenty do různých věkových kategorií. To jsem přijal s radostí a můj volný čas byl plně využit. Jako trenér výběru Středočeského kraje jsem se podíval na řadu zahraničních zájezdů do Polska, Německa, Ruska nebo Francie. V těchto výběrech zazářil Petr Dubský, který se posléze dostal i do mládežnických reprezentačních kategorií Československa a dokázal se tam udržet.“

Zdeněk Weis v reprezentačním dresu.

Šťastného asistent

Po úspěšném působení u mládežnických celků přišla nabídka od Václava Šťastného. „Venca byl vynikající trenér a člověk a takovému nešlo říct ne, když si mě vybral jako asistenta. U prvního týmu jsem ale dlouho nebyl. Ovšem byla to vynikající zkušenost a krásná doba pracovat s pravými profesionály, jako byli Vankovič, Segmüller, Linhart, Málek, Veselý a řada dalších. Přišel Karel Přenosil, který si nechal Vencu jako asistenta a já se přesunul do B týmu, kde jsem byl dlouhá léta. V B týmu byla velká řada vynikajících fotbalistů a ještě lepší parta. Všichni táhli za jeden provaz a neznali jsme nic jiného, než fotbal. To bylo druhé nejkrásnější období. To není jako dnes, kdy hráči nemají ke klubu vztah a mají jiné zájmy. My hrávali většinou na škváře, měli jsme odřenou prdel, nohy a ruce, ale nikdy nás nenapadlo nejít na trénink nebo na zápas.“

Kolo, korba, autobus

Krásné vzpomínky má Zdeněk Weis na cestování k zápasům. „To mi už nebude nikdo věřit. Jako mládežníci jsme jezdili na kole. Přijeli jsme třeba do Hředel, kde jsme zastavili u hospody. Správce nám dal klíče, my pověsili sítě. Po zápase jsme se umyli v potoce, hupli na kolo a jeli domů. V pozdějších letech jsme cestovali na korbě náklaďáku. To jsi cejtil každou díru. Nakonec jsme jezdili už autobusem, ale ty začátky byly divoké.“

SK Rakovník B – tým mužů, který pod vedením trenéra Zdeňka Weise vyhrál I. B třídu v sezóně 1980/81.

Mutějovická jízda

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let přišla nabídka od Mutějovic. „Tenkrát přišel Zdeněk Rosa, abych pomohl tamnímu fotbalu do krajských soutěží. Tam byli fotbalisti, to byla paráda a šli jsme až do I. A třídy, ve které jsme skončili na druhém místě. Pracovat s takovými funkcionáři a hráči jako byli Zdeněk Rosa, Pavel Hrbek, Míra Rotek, Venca Vecka, Petr Dubský, Honza Šuléř, Petr Bradáč, Olda Bernard, Tonda Sýkora, to byla radost. Po letech jsem se tam opět vrátil a pomohl mutějovickému fotbalu udržet I. B třídu. Stejně tak rád vzpomínám i na jiné hráče – Vlastu Chládka, Jirku Běleckého, Vencu Ecka, Jindru Bureše, ale nerad bych na někoho zapomněl.“

Děd, syn a vnuk

Jméno Zdeněk Weis je pojmem nejen na Rakovnicku. V roce 2000 byl po právu oceněn za celoživotní práci ve fotbale, když z rukou předsedy ČMFS Františka Chvalovského převzal čestné ocenění – Cenu Dr. Václava Jíry. Štafetu po nejstarším ze Zdeňků Weisů převzal syn Zdeněk a hráčskou štafetu i vnuk Zdeněk. „S mladým, jako se synem, to byl někdy boj. Kritikou jsem nikdy nešetřil. Poté, co už nehrál a jen trénoval, tak jsme se samozřejmě radili a vymýšleli, co a jak. Syn má první trenérskou třídu, ale díky své práci bere trenéřinu jako bokovku. Vnuk Zdeněk hraje nyní krajský přebor za Tatran, ale je mladej a má se pořád co učit. Když jsem já aktivně hrával, tak největším kritikem byla moje manželka, která fotbalu rozumí lépe než Bílek. Ona by totiž nikdy do národního mužstva nepostavila hráče, který ve svém klubu pravidelně nenastupuje nebo má půlroční manko. Manželka byla vždy moji velkou oporou jak v hráčské kariéře, tak trenérské. Po zápase jsme šli na večeři a příjemně poseděli. Když se prohrálo, tak jsme to nejčastěji s Tondou Prokopem někde zapili a pak jsme oba dostali vynadáno (smích).“

Kaučink

„Fotbal jsem neskutečně prožíval, ale během zápasu jsem se moc nerozčiloval. Byli totiž hráči, kteří nechávali hlavu v šatně, a i kdybych křičel sebevíc, tak to nebylo nic platné. Většinou kluci vycházeli z dané taktiky, kterou jsme si určili před zápasem. V poločase jsme si k tomu řekli, co bylo potřeba a největší hodnocení přišlo po zápase. To se totiž nestávalo, aby se hráči rozprchli domů. Všichni, jako jeden muž, jsme šli do hospody. Někdo si dal pivo, někdo třeba jen limonádu, ale byli jsme tam všichni a vše se vyříkalo. Někdy byl klid, někdy velká bouřka, ale další týden se trénovalo s čistou hlavou a nikdo se k tomu nevracel a hlavně se nikdo neurážel. Připravovali jsme se na další utkání.“

Zážitky

„To by bylo vyprávění na celý den. Byl jsem např. požádán výborem Baníku Rynholec, abych připravil jejich dorostenecké družstvo na celorepublikový turnaj mezi šachtami. Podařilo se nám vyhrát svoji skupinu a dostali jsme se do finále, které se konalo v Ostravě. I tam jsme dokázali vyhrát, a byť to byli dorostenci, tak nám firma zamluvila z Ostravy do Prahy ve vlaku jídelní vůz a pořádně jsme to oslavili. Z toho jídelního vozu jsme vystoupili až v Praze.

Jednou jsme hráli v Poděbradech o záchranu. Měli jsme slíbenu prémii sto korun. Každý z nás nechal na hřišti duši a podařilo se nám soutěž zachránit. Okamžitě se šlo na oslavičku, ale k té vybojované stokoruně musel každý z nás přidat ještě několik svých. To ale byla výjimka. Peníze za fotbal jsme nedostávali.“

David Svoboda

Foto archiv autora a Zdeňka Weise