Kominický mistr Václav Štampfer.

Před sto lety se narodil Václav Štampfer – kominická legenda Křivoklátska

Třicet let objížděl vesnice na kole

ROZTOKY. Každý kraj má své legendy, na které lidé vzpomínají ještě dlouho po jejich smrti. Jednou z takových legend je kominický mistr Václav Štampfer z Roztok. V pátek 21. června uplynulo sto let od jeho narození. Na kominíka, jenž po sobě zanechal na Křivoklátsku nesmazatelnou stopu, jsme zavzpomínali s jeho synem (a dědicem řemesla) Václavem Štampferem mladším…

Mistr Štampfer (uprostřed) s kominickým „potěrem“.

Havlíkův učeň

„Táta se narodil 21. června 1913 a ke kominickému řemeslu se dostal na konci druhé světové války. Za první republiky pracoval jako ,helfr‘ ve Steinově textilce v Roztokách. Aby nemusel do Říše, odešel po okupaci pracovat do lesny, kde nakládal vagóny. Lékaři mu ale našli vřed na dvanácterníku a doktor Stenthal, který tátu operoval, mu doporučil, aby si našel nějakou lehčí práci. A tak se domluvil s křivoklátským kominickým mistrem Marcelem Havlíkem, že k němu nastoupí do učení,“ vzpomíná na tátovy kominické začátky Václav Štampfer ml. Jako tovaryš putoval po obcích regionu a vymetal komíny. Jeho první rajon zahrnoval vesnice Broumy, Kublov, Bratronice, Běleč, Lhotku a ještě několik dalších. Na pochůzce byl celý týden, přespával ve stodolách, chlévech a někdy také v sednicích u dobrých lidí. „Pamatuji si, že když přišel v sobotu navečer domů, tak mu svítily jen oči a zuby,“ vzpomíná si syn Václav. Zpočátku prý neměl ani pořádný kominický mundúr. Sháněl montérky, kde se jen dalo, a na těle prý nosíval prošívanou vestu, kterou tu nechali v pětačtyřicátém ruští vojáci. Všechno se změnilo na začátku 50. let, kdy živnosti „padly“ a kominíci byli zařazeni pod Komunální služby města Rakovníka.

Václav Štampfer ml. – pokračovatel rodinné tradice.

Rodinné dědictví

Přišla šedesátá léta a mistr Štampfer si začal vychovávat svého pokračovatele. „Protože můj táta byl kominík, bylo jasný, že i já budu nejspíš kominíkem. Hodně tomu nahrával i můj školní prospěch, který zrovna nevypadal na to, že bych mohl jít studovat na univerzitu. Na přelomu 50. a 60. let to na Křivoklátsku chodilo tak, že kdo byl ve škole blbej, šel se učit zedníkem nebo makat do lesa. Táta rozhodl, že se půjdu učit kominíkem, snad aby mě měl pořád na očích. A tak jsem v roce 1960 nastoupil k rakovnickému komunálu jako kominický elév. Školu jsme měli v Plzni a zkoušky dělali v Kladně. Praxi tady na Křivoklátsku, s tátou,“ vypráví Václav.

V roce 1963 složil závěrečné zkoušky a spolu s otcem dostali na starost křivoklátský obvod čítající třináct vesnic. „Bylo to od Chluma prakticky až po Račice. Vymetali jsme komín za korunu sedmdesát, pak za tři kačky. Na každej komín jsme vlezli šestkrát za rok. Chodili jsme na datum, přesně, takže lidi už věděli, kdy přijdeme. Kdyby mně tenkrát někdo řek’, že u řemesla vydržím třicet šest let, tak bych si myslel, že se nejspíš zbláznil. Kromě vymetání jsme dělali i jiné práce, natírali okapy, opravovali komíny, což byla spíš zedničina. Když se blížily chmele, prohlíželi jsme chmelové sušárny a ubytovny. Během kampaně jsme drželi i služby na telefonu, kdyby náhodou v nějaký kuchyni nebo ubytovně nastal problém. V září se začaly ozývat školy a školky a pomalu se začalo najíždět na topnou sezónu.“ Spolu s tátou dělal až do roku 1976, kdy mistr Štampfer odešel do penze. Pak už se věnoval hlavně svému velkému koníčku – rybařině.

Po rajónu na kole

Na působení s tátou má Václav hodně vzpomínek a veselých příběhů. Dlouhá léta neměli kominíci žádné vozidlo a oba Štamp­ferové jezdili vymetat na kolech. „Z Roztok třeba až na Nový Dům nebo na Sýkořici, což jsou pěkný krpály. Ale táta byl navzdory věku v dobré fyzické kondici. Já už funěl a on šlapal, jako by nic. Auto jsme dostali až mnohem později. Když nás u Skupé odmítl vzít šofér do autobusu, abysme neušpinili pasažéry, naštvali jsme se a vyrazili z vedení podniku starou dvanáctsettrojku. Ale to už jsem dělal sám, bez táty.“

S autem je spojena i jedna úsměvná historka. Jednou přijeli kominíci vymetat do Luhu pod Branovem. Bylo to krátce poté, kdy byla sazba za vymetání zvýšena na  osm korun. Převoznice Marie Vlková, o které psal také Ota Pavel, řekla Vaškovu kolegovi Pavlu Škvárovi, že mu nic nedá, že si nemusí vozit prdel v autě, že starej Štampfer jezdil na kole, tak aby jezdil taky.

„Jednou nás v Městečku zatáhli chlapi o Pěknou do hospody U Černých a táta se tam strašně zmrskal. Vůbec si nemohl vzpomenout, kde nechal štětky na vymetání, kouli a kominický ,paraple‘. Druhý den mě poslal, abych to šel najít. Běhal jsem dům od domu a ptal se, jestli to tam táta náhodou nezapomněl. Všechno jsem našel, až na to ,paraple‘. To se objevilo asi až za rok, když pod hospodou U Černých zvedali panely, který tam byly položený, a ,paraple‘ bylo pod nimi zapadlý,“ směje se Václav.

Dobře se prý mívali i na Sýkořici, když se tam ve statku zabíjelo. Bývalo tradicí, že kominíci tam byli vždycky pohoštěni a ještě s sebou dostali výslužku. Vašek Štampfer vzpomíná i na to, když s tátou vymetali na Křivoklátě, v domě, kde bydlela porodní asistentka Drážníková. „Táta tam nějak prudčeji frknul kouli do komína. Když jsme přišli dolů, bylo tam všechno černý od sazí a paní Drážníková měla tváře jako bubák.“

Kominík v posteli

Poté, co odešel Václav Štampfer st. do penze, zůstal Vašek na celý rajón sám. „Chodil jsem k lidem po těch vesnicích v časech dobrejch i zlejch. Přišel jsem do stavení, když se konaly křtiny, veselka, nebo i pohřby. Přišel jsem o poutě, o posvícení, o Vánoce. Někdy jsem vyrušil lidi i v těch nejintimnějších chvílích. Jednou jsem taky propadl shnilou podlahou z půdy do postele. Bylo to v Nezabudicích a tak jsem se tím proslavil, že dodnes tam dávají k dobrému, jak u nich byl kominík v peřinách.“ Kominické příběhy by mohl Vašek Štampfer vyprávět celé dlouhé hodiny. Třeba, jak ho málem v Městečku na střeše zabil blesk, který si naštěstí „vybral“ druhý hromosvod, než jakého se Václav přidržoval. Nebo jak s tátou nosili na Nový rok po domech kalendáře s přáním. „Lidé už na ně netrpělivě čekali a byli tací, kteří je i sbírali, a běda, kdybychom na ně zapomněli. Třeba hostinský Vladimír Sýkora na Křivoklátě.“

Kominický mistr Štampfer zemřel 21. února 1988 na těžký infarkt. Bylo mu pětasedmdesát. Den před tím se mu prý zdál podivný sen. Přišel za ním jeho bratr Pepík a řekl mu, že v luhu u Cvočkaře nedaleko Karlovy Vsi vyrostlo strašně moc hřibů. A že prý na ně zítra půjdou…

Václav Štampfer ml. musel kominičiny zanechat předčasně. Vážná nemoc mu nedovolila v řemeslu pokračovat. „Byl to následek úrazu, kdy jsem dostal pecku od motorovýho proudu. Podepsalo se to na mým srdci. Doktor Vilém Rohn z Thomayerovy nemocnice, kterej pochází z Křivoklátu, mi nejdřív řekl, že když byl malej kluk, tak se mě bál, protože jsem vypadal jako čert. Pak povídá, že nebude čekat na infarkt zadní stěny, protože ten většinou bejvá poslední, a úspěšně mě odoperoval. A tak jsem tady, díky němu, furt,“ končí naše vzpomínání poslední křivoklátský kominický mistr.

Tomáš Bednařík