Pavel Pospíšil a Monika spolu žijí v chráněném bytě. Na oslavách 15 let Ráčku si připomněli deset let společného života a dostali i „svatební“ dar.

Denní stacionář pro mentálně postižené oslavil 15 let

Ráček je prý nejlepší firma v regionu

Tak Ráček už má dokonce i občanku. K 15. narozeninám mu vystavila průkaz totožnosti městská knihovna. Oslavenec dostal i další spoustu dárků, od obrazu se srdíčky až po nový notebook. Oslavu nám přiblížila ředitelka denního stacionáře Ilona Hrušková a přidala i něco z historie občanského sdružení.

Jaká byla oslava?

Na oslavě jsme rekapitulovali, co nás který rok potkalo. Vážně i s humorem. Vzpomínali jsme, jak nás třeba jeden rok třikrát vykradli, přestože jsme nic neměli. A také jsme si říkali, že jsme rádi, že to dobré kolem nás zůstalo. Že máme pořád stejného starostu pana Nejdla, místostarostu pana Šváchu, že v knihovně máme pořád Milenu Křikakovou, se kterou se nám úžasně spolupracuje. Chválili jsme i Milana Zimmermanna a Hradní duo, kteří jsou pořád našimi kamarády. Připomněli jsme naši nejaktivnější maminku Gudrun Humlovou, která je ochotná nám vždycky pomoci. Chválili jsme i Milana Bednaříka, který nám dělá celé roky zdarma krásné fotky a videa. A taky jsme si připomněli deset roků vztahu Pavla s Monikou. V Ráčku se seznámili a oslavili 10 let vztahu. Poděkovali jsme i za krásné články, které o nás po celá léta píší místní noviny, tedy i Raport. Pak jsme děkovali nejdůležitějším sponzorům. Tepelnému zásobování Rakovník a společnosti Procter and Gamble, které nám už 15 let přispívají.

Koho vlastně napadlo, že by měl vzniknout Ráček?

Já jsem původně speciální pedagog. Působila jsem při speciální mateřské škole, kde bylo speciální pedagogické centrum. V 1993 roce jsme začali podchycovat mentálně postižené děti, které nikam nechodily. Objevili jsme šest dětí ve věku kolem 10 let, které nebyly nikde zařazené. Byly pořád jenom doma. Tak jsme pro ně začali dělat setkání, to se jim líbilo, a tak chodily každý den. Jenže jak jsme stárnuli, najednou jim bylo 18 let a školství už je dál nemohlo zastřešovat. Takže najednou by zůstaly na ulici. Chtěli jsme, aby město něco udělalo, ale oni na to tehdy neměli peníze. Věděli jsme, že je tu potřeba vytvořit denní stacionář pro mentálně postižené. Tak jsme se rozhodli založit občanské sdružení, které by navazovalo na speciální školku a speciální školy. Začínali jsme 1. února 1998. Z původních šesti klientů je nás dnes 28. Fungujeme pro celý okres, jednoho klienta máme dokonce z Prahy, který je u nás přes léto, kdy rodiče sídlí ve Skryjích.

Co všechno děláte a vyrábíte?

Od začátku jsme se snažili, aby činnost našich klientů byla co nejpestřejší. Aby tu jen tak neseděli. Začátky byly složité. Peníze nebyly, a než nás ministerstvo práce vzalo v potaz, trvalo několik let. Předně se snažíme, aby si děti uchovaly návyky a znalosti, které získaly ve škole. To je číst, psát a počítat. I když to tolik neumí, je třeba si to připomínat, aby to málo nezapomněly. Když se třeba delší čas nepodepisují, hned to zapomenou. A pak se u nás učí různé pracovní dovednosti. Děláme různé výrobky na dvou tkalcovských stavech, věnujeme se košíkářství, pracujeme s tkaninou, vyrábíme polštářky, pšeničné sáčky. Začali jsme vyrábět i mycí prostředky, sprchové gely, masážní oleje a další výrobky.

Nedávno jsem dělal rozhovor s Marcelem Perglerem, který v Lubné provozuje dřevovýrobu a obchod se dřevem a nářadím. Když jsem se ho ptal, s jakými firmami spolupracuje, řekl, že úplně nejlepší firma, se kterou spolupracuje, je Ráček. Kdyby prý tak pracovití, šikovní a přitom milí lidé, od vedení po posledního pracovníka, byli všude, že by to v naší republice vypadalo úplně jinak.

Ilona Hrušková

Tak to je od něj hezké. S Marcelem spolupracujeme šest let. Balili jsme pro něj nejprve jenom dřevěné klínky, ale teď už kompletujeme výrobků daleko víc. Ráčci počítají a balí různé drobné dřevěné komponenty, které vkládají do sáčků a uzavřou sešívačkou, někdy se to i skládá do různých tvarů. Ráčci si tím procvičují i počítání. Třeba Honzíka Majbu vůbec nebavilo počítání, ale s klínky ho to baví a jde mu to výborně. Vlastně se při tom učí. A výrobky, které nám projdou rukama, jdou potom do Německa, do Japonska, do Ruska, do celého světa. Němečtí odběratelé se tu byli dokonce i podívat a moc se jim u nás líbilo. Tím si samozřejmě docela slušně přivyděláváme.

Jaký má Ráček vlastně rozpočet?

Teď docela velký. Podařilo se nám získat na tři roky grant z EU, takže máme kolem 5 milionů ročně. Ale jinak to bylo kolem 2,5 milionu. Celkem je nás devět zaměstnanců. Máme teď ve své režii i kuchyni, která dřív fungovala v rámci jeslí. V listopadu už to budou dva roky. Takže jsme přibrali i kuchařku a půl pomocné síly a vaříme obědy i pro zájemce z úřadů, pár obědů pro knihovnu. Kdo by chtěl jíst s Ráčkem, malou kapacitu máme ještě volnou. Máme dobrou kuchyni, všechno musí být čerstvé, protože se vaří i pro jesličky. Žádné zmražené věci ani polotovary.

Neřekla sis někdy, že už toho máš nad hlavu? Neříkej, že děcka nezlobí?

Někdy taky zlobí, ale vždycky ti to pak vrchovatě vynahradí. Jen jednou, když mi před časem nebylo po zdravotní stránce moc dobře, protože jsem pořád něco přecházela, jsem se chvíli těšila do důchodu. Ale teď už je to zase dobrý. Nejhorší je boj s úřednickým šimlem. Připadám si stále víc jako úřednice, pořád ležím v papírech, a někdy mám pocit, že se kvůli papírování nemůžu věnovat dětem tak, jak bych chtěla. Děti jsou naše zlatíčka. Byli jsme teď zrovna na Slapech. Tam jezdíme už pátým rokem. Takže jsem několik dní vůbec nemusela otevřít počítač, měli jsme se krásně, takže jsem zase dobila energii. I když na takovém pobytu má člověk šílenou zodpovědnost, protože jsme měli s sebou 26 dětí a já se vždycky strašně bojím, aby se jim nic nestalo. Jsem holt taková ta starostlivá matka :)

Jsou v Ráčku pořád i všichni zakládající členové?

Jsou tady. Kačenka, Reginka, Lenka, Renatka, Standa a Šárka. Nejstarším klientem je Pavlík Pospíšil, kterému je 45 let. Některé klienty známe hrozná léta. Když jsem nastoupila do speciální MŠ, bylo mi dvacet, Honzíkovi Majbovi bylo asi šest, a teď je mu 37 let. To je prostě láska na celý život.

Změnil se za 15 let pohled na mentálně postižené?

Já si myslím, že určitě. Když jdu po městě, připadám si, že jdu s úplně normální partou lidí. Tady už nás všichni znají. Samozřejmě, že se vždycky najdou i lidé, kteří koukají nevraživě. Ale to je všude.

Hodně lidí jste taky pobavili a rozesmáli svými vystoupeními. Na které vzpomínáš nejraději?

Občanský průkaz Ráčku vystavila městská knihovna.

Deset let jsme pořádali přehlídku Dráček pro mentálně postižené, což byla akce pro velkou spoustu lidí. Teď jsme se zaměřili spíše na naše klienty. Hodně jsme si užili poslední Vánoce s představením na motivy filmu Trhák. A teď máme novou písničku Ráčci a Račice (v originále Šrouby a matice, pozn. red.), kterou pro nás nahrál Ideal Band a nazpíval Tomáš Franěk a pan Sedlecký nám k tomu natočil i propagační video. Tím jsme se bavili v poslední době asi nejvíc.

Kdo napsal ten krásný text?

Já ti ani nevím.

Takže Ilonka Hrušková?

No, tak přiznávám.

Kde by bylo vlastně těch 28 lidí, nebýt Ráčku?

Asi by museli být v ústavech. Tady je jim myslím líp. Jsou za to rádi, stejně tak rodiče. Rodiče ví, že je tady o jejich děti dobře postaráno. Jsme tu s výjimkou pěti týdnů v době prázdnin celoročně od pondělí do pátku. Od 6.30 do 17.30. Jedenáct hodin denně. Chráněný byt funguje celoročně. A o prázdninách zajišťujeme ještě odlehčovací službu, takže jsme schopni se postarat o děti i v těch pěti týdnech. Chráněný byt máme 11 let pronajatý od města. Tam bydlí čtyři klienti. Hlídáme jim jenom peníze. Oni by byli jinak jako já. Jeden den dostanou vejplatu a do druhého dne by všechno utratili.

Cítíš se ještě na dalších 15 let?

Tady na nástěnce mám napsáno datum 28. června 2024. To jdu do důchodu. Ale je to méně než dalších patnáct. Takže na třicetiny Ráčku bych se ráda přišla podívat a budu ráda, když to někdo potáhne dál. Máme tu šikovné holky, které by to mohly převzít.

Pavel Sklenička