Vzhůru na duny

„Není frajeřina jet pouští v pěti chlapech. Já, kadeřník, jel se dvěma blondýnama,“ říká Jakub Kopecký

Bielym čudom napříč Marokem a Saharou

Cestování se dnes věnuje řada lidí, někdo vyráží jen s baťůžkem, jiný využívá cestovek, ale postavit si na cestu speciální auto, to se moc často nevidí. Tuto variantu si vybrali a dotáhli do konce rakovnický kadeřník Jakub Kopecký s přítelkyní Zuzanou Sivákovou z Košic. A právě před čtrnácti dny se vrátili z první zkušební jízdy po Maroku.

Od batohu k Unimogu

Jakub začínal jako klasický cestovatel baťůžkář, to ho však časem omrzelo a pořídil si Fiat s karavanem, s níž chtěl objet Středozemní moře. „Nakonec jsem se toho neodvážil a navíc na to nebyly peníze. Dnes už se tato cesta nedá realizovat, protože severní Afrika je v čudu, tak jsme jeli jen do Maroka,“ objasňuje Jakub.

Ale začněme od začátku. A tím je nápad postavit expediční náklaďák, který by projel každým terénem. „Na to, že chci opravdu něco velkého, jsem přišel asi před pěti lety. V úvahu přicházela Tatra, ruský Kamaz nebo Mercedes. Nakonec jsme se kvůli spolehlivosti a dostupnosti servisu rozhodli pro Unimog a před čtyřmi lety jsme si od německé armády koupili podvozek. Pak jsme střádali peníze a postupně jsme si auto sami celé stavěli,“ říká. Díky tomu, že se Jakub se Zuzanou starali na Slovensku o hotel, měli k dispozici velkou garáž. Právě tam auto vyráběli v podstatě na koleně. „Jsem vyučený kadeřník a v Rakovníku jsem šest let stříhal vlasy, ale naště­stí mám kamaráda, který nejprve vystudoval vysokou školu a pak si udělal automechanika. Je šikovný a s autem mi velmi pomohl,“ vysvětluje.

14 tisíc kilometrů

Podvozek a motor auta je standardní Unimog, který by letos oslavil osmadvacáté narozeniny, což je na auto již dědečkovský věk. Navíc šlo o vůz, který většinu svého života stál v hangáru. „Bylo nám jasné, že se něco pokazí. To muselo přijít a taky to přišlo. Už ve Španělsku nám odešlo těsnění pod hlavou, což je docela zásadní věc. Museli jsme rozebrat celý motor, což jsme dělali s kamarádem na louce. Nicméně jsme to po týdnu dali dohromady, a pak jsme přejeli do Afriky. Tam jsme v poušti na kamenech nechali gumy, cestou zpátky odešly přední tlumiče, posunula se nám celá bouda, protože povolila zadní péra, odešel termostat, bylo toho prostě moc. V karavanové části nám také odešlo čerpadlo, takže bylo pořád co dělat,“ vypočítává Jakub zdánlivě pořádnou řadu závad. Ale když si uvědomíme, že auto ujelo během čtyř měsíců 14 tisíc kilometrů v různě obtížných terénech, není to tak zlé. Faktem je, že Biele čudo, jak se vůz jmenuje, není stavěné na rychlost, ale na sílu. „Jezdíme maximálně osmdesát kilometrů v hodině, nechceme se za ničím honit. Naše úpravy spočívaly například ve zvětšení nádrží – vezli jsme si 200 litrů nafty i vody a uvnitř v autě máme pro své pohodlí třeba záchod či troubu. Ta se nám moc osvědčila, i v Africe se dá upéct výborný chleba a kuře,“ dodává.

Rozbiju si ho sám

Na cestu se Jakub se Zuzanou vydali vloni 16. prosince s tím, že na Nový rok chtějí stihnout trajekt do Afriky. Evropu proto projeli relativně rychle, i když si udělali čas i na některé přírodní a architektonické zajímavosti. Mimo jiné si prohlédli národní parky ve Španělsku. Bohužel právě ve Španělsku se vysypalo auto, takže přejezd do Afriky nakonec o týden odložili a v Maroku už jezdili pomalu. „S naším autem se nedá jet víc než 400 km denně, je spíš jako traktor, hučí a je náročné v něm dlouho jet. Vždy jsme někde zaparkovali, dva dny jsme pobyli a pak jsme zase popojeli, tak jsme pomalu jezdili sem a tam,“ říká Jakub, který celou cestu odřídil sám, jednak proto, že na toto auto je potřeba řidičák skupiny C a navíc: „Vždy říkám, že si ho radši rozbiju sám,“ směje se. Prý jen jednou se mu „podařilo“ udělat vyloženě řidičskou chybu. „Projížděli jsme jeden průsmyk v Atlasu. Byl v nadmořské výšce 2 500 metrů, a protože už dlouho proti nám nevyjelo auto, otrnulo mi a začal jsem si nadjíždět do zatáček. Byla to sice silnice na dvě nákladní auta, ale opravdu natěsno, takže ve chvíli, kdy se proti nám vyřítil náklaďák, minuli jsme se o centimetry. Kdyby do nás strčil, padáme z toho příkrého srázu ještě teď.“

Zuzana na domorodém trhu.

Obchodování s místními

S domorodci prý vycházeli cestovatelé dobře. „S lidmi nebyl žádný problém, Maroko je turistická země, takže jsou na cestovatele zvyklí. Ve velkých městech je život stejný jako v Evropě, ale jinde je to bída. Ženy a děti makají na poli,“ říká Zuzana a Jakub jen s úsměvem dodává: „Zato chlapi mají krásný život, sedí, povídají si a obchodují.“ Z jeho dalších slov vyplývá, že všichni hrají s Evropany nějakou hru. „Obchodování je baví, a byť to jsou sebevětší kamarádi, s nimiž jste trávili několik dnů, pořád je to o tom, že z vás chtějí něco dostat. A protože v podstatě mají všechno, jde o peníze. Na druhou stranu uvaří, každého pohostí, ale když jim chcete za to dát třeba upečený chléb nebo bábovku, vzít si to nechtějí, aby se necítili být zavázaní.“

Zuzana pak vzpomíná na nakupování na místních trzích: „V každé malé vesnici jsou každý týden trhy, prodávají se tam živé ovce či oslíci, vždy to tam hrálo barvami a mě bavilo zjišťovat, co je co a za kolik. I když to bylo někdy náročné, protože ne každý umí francouzsky a my zase neumíme arabsky nebo berbersky, domlouvali jsme se rukama, nohama. Například na pobřeží byly perfektní ryby. Podařilo se nám koupit šestikilového tuňáka za v přepočtu 250 korun. Měli jsme ho pro šest lidí na dva dny.“ Vyzkoušeli i místní pokrm vařený v tažinu - hlinené nádobě s vyvýšeným víkem. Jde o navrstvenou směs masa, brambor, zeleniny s různými druhy marockého koření. Když není na maso, jí se k tomu více chleba, aby to zasytilo všechny.

Dva jen občas

Přestože Jakub se Zuzanou vyrazili na cestu pouze ve dvou, sami byli jen občas. „Do Maroka jezdí řada lidí, takže jsme se potkávali s mnoha kamarády. Oni si jeli svou trasu po asfaltu, a vždy jsme se někde potkali, zase jsme se odtrhli a řekli si, kde se zase za čtrnáct dní nebo tři týdny sejdeme. Také jsme se zkontaktovali vždy, když někdo potřeboval pomoct,“ vysvětluje Jakub. Když se zeptáte na ponorku, vždyť být spolu několik měsíců čtyřiadvacet hodin denně je pro řadu lidí nepředstavitelné, slyšíte jednoznačnou odpověď: „Byli jsme zvyklí být spolu nonstop už v době, kdy jsme se starali o hotel, takže to nebyla žádná velká změna. Navíc na cestách má člověk stále nové zážitky a primárně se zaměřuje na to, co poznává. Takže jsme žádnou ponorku řešit nemuseli.“

Odpočinek u Unimogu

Do Sahary

Velkým Jakubovým snem bylo dostat se do Sahary, proto i auto vybral tak, aby jezdilo pískem. Okruh pouští si naplánovali na dobu, kdy za nimi na tři týdny přiletěla kamarádka Sylva Vltavská. „Říkal jsem si, že není žádná frajeřina jet Saharou v pěti chlapech. Já jsem jel jako správný kadeřník se dvěma blondýnama a projeli jsme jí. Přiznám se, že když jsme jeli do pouště, už mi trochu lepilo. Celou dobu jsem si říkal, že potkáme nějaké podobné auto, někoho, s kým tu naši trasu pojedeme – chtěli jsme jet kolem alžírské hranice – ale nepotkali jsme nikoho. Až když jsme vyjeli na druhé straně, stál tam německý kamion a čekal na někoho, kdo by s ním jel. To bylo asi nejdobrodružnější. Dokonce nás tam zastavili vojáci. Holky se bály, já jsem vyskočil z auta a první, co mi řekli – nebojte se, jsme marocká armáda, my jsme ti hodní. Ale samozřejmě se nás pokusili obrat o peníze.“

Domorodci rozdělují poušť na saharu, dessert a hamadu. Sahara jsou písčité duny, dessert je polopoušť a hamadu tvoří jen kameny. „Tam jsme se ztratili a byl to skutečný očistec. Všichni jsme nadskakovali, dostali jsme se z ní až po deseti hodinách. Pak člověk zjistí, že mu teče olej z převodovky a ztratil dvacet špuntů na kole.“ Protože cestou přišli o navigaci, jeli do Sahary podle plánku jednoho domorodce, který jim třídenní cestu vysvětlil velmi jednoduše: „Pojedeš čtyřicet po písku, deset hamadou a pak musíš uhnout doleva. Musíš mít furt hory napravo, poušť vlevo a nezajížděj moc do písku ani moc do hor.“

Chyběla jen loď

Maroko je země plná rozbitých kulturních památek – kasbahů. „Oni neumí stavět tak, aby to vydrželo, lepí to jako vlaštovky hnízdo, za to umí skvěle opravovat Mercedesy, nic jiného tam nejezdí. Byli jsme například v jednom z kasbahů, v němž sedmdesát let nikdo nežije, je celý z hlíny, a jak tam prší a nikdo to neopravuje, všechno tam padá,“ přibližuje Jakub a Zuzana dodává: „Viděli jsme i třistametrové duny. Je to hezká krajina, rozmanitá s krásným pobřežím, zažili jsme i vysoké hory. Viděli jsme krásná jezera, zasněžené pahorky, jen tam není tolik zeleně jako u nás, je to spíše kamenitá krajina.“ Hodně prý využívali kolo, které vezli s sebou, ale velmi jim chyběla loď. „Byli jsme u krásných jezer nad Marakéšem. Voda tam byla průzračně čistá, ale studená, takže koupat se v ní nedalo. A tak jsme si říkali, že bez nafukovací lodi už příště nejedem. Prostor na ni ještě máme.“

Biele čudo

Cesta prý vyjde na hrozný bambilion. Největší položku tvoří auto a nafta. „Najeli jsme 14 tisíc kilometrů při průměrné spotřebě 25 litrů, což se dá snadno vynásobit. Výhoda je, že na jihu stojí nafta 70 eurocentů, na Sahaře se dá koupit jen za padesát. Jinak, když člověk nakupuje jejich věci, dá se tam vyžít za hubičku,“ upřesňuje Jakub. Teď prý opraví vše, co se pokazilo, a mohou opět vyrazit. „Ale nejdřív si musíme vydělat nějaké peníze. Máme tři varianty. Jednou z nich je prodat auto. Kdyby se to podařilo, okamžitě kupuji další. Pak bychom měli na roční cestu třeba do Číny a zpátky. Druhá možnost je, že budeme makat jako diví celé léto a dáme dohromady peníze na nějakou kratší cestu třeba do Azerbajdžánu. Třetí variantou je najít si nějaké sponzory, ale to dnes dělá spousta lidí, takže to je problém. Právě teď nám Biele čudo za rozumné peníze spravuje firma Croy, jíž také vděčíme za nové těsnění pod hlavu a oleje a chtěli bychom jí touto cestou poděkovat,“ říká Jakub a prozrazuje své snové plány: „Kdyby byly peníze, pojedu kamkoliv, ale chtěl bych na východ přes Himálaje, Indii, pak nahoru přes Kamčatku na Aljašku a odtud je to jen kousek do jižní Ameriky a pak už by šlo jen o to, jak to dostat zpátky.“

Také vás zajímá, proč Unimog nese název Biele čudo? Vznikl v době, kdy auto ještě nebylo nastříkané a stálo před garáží. „Přišel kamarád a zeptal se – ty, Kubko, a to čô je za biele čudo? Takže od té doby je to Biele čudo,“ objasňuje Jakub.

Lenka Pelcová