Světlana Čerychová pracuje s propuštěnými vězni, a tak jsme ji vyfotili za mřížemi.

Nemají práci a bydlení, jen velké dluhy, taková je situace spousty propuštěných vězňů

Na druhou schůzku už klienti chodí oholení

Pokud někde vyslovíte slovo mentorka, většina lidí si bude myslet, že jste se přeřekli a mluvíte o mentolovém bonbonu. Být mentorem by ale pro mnohé z nás nebylo nic osvěžujícího. Mentoring je totiž práce s lidmi, kteří byli propuštěni z vězení. Mentor jim pomáhá při rozkoukávání se na svobodě. Řeší s nimi bydlení, hledání zaměstnání, zadluženost, žádosti o sociální dávky, často je to ale pomoc čistě povídací. Mentorkou pro okres Rakovník je už tři roky 25letá Světlana Čerychová. Pracuje jako externí pracovník neziskové organizace Rubikon Centrum.

Co vám na práci mentorky říkali doma?

Oni jsou ode mě trochu zvyklí. Už během školy jsem absolvovala praxi ve věznici a psala dost obsáhlou diplomovou práci na téma vězeňství v České republice. Takže to nebylo moc velké překvapení. V diplomce jsem se vězeňstvím zabývala komplexně. Jeho historií od středověku až po současnost, režimy věznic, penitenciární psychologií, tresty... Praktická část byla vypracována ve Věznici Oráčov, kde jsem se zaměřila hlavně na pocity vězňů před výstupem na svobodu.

Co vás vlastně na tématu vězeňství fascinovalo?

Asi neznalost, protože je to téma, o kterém se moc nemluví. Většinou se řeší, koho zavřeli, proč, kdo jim utekl, a tak jsem chtěla do tématu proniknout hlouběji. No, a taky jsem tím byla zajímavá (směje se). Do dětských domovů nebo domovů pro seniory chodí každý, ale do věznice jsem chodila jen já.

Volně jste po věznici asi chodit nemohla?

Ne, po věznici jsem se mohla pohybovat jen za doprovodu. Sama jsem mohla jít jen na záchod (směje se). Vím, že spousta lidí říká, že se tam necítí dobře, ale já si nijak stísněně nepřipadala. Samozřejmě je tam člověk obezřetný, přeci jen jsou lidé kolem vás zločinci, ale pocit strachu jsem ve věznici neměla. Navíc platí, že když se dostaví, je důležité ho nedat najevo.

Měla jste nějakou představu o tom, co bude práce mentora v Rubikon Centru obnášet?

Konkrétní představu jsem neměla, spíš jen takovou povšechnou, že je to práce v trestní justici. Rozhodně jsem do toho nešla s naivní představou, že jsou všichni napravitelní. Spíše s nadějí, že bych mohla nějak pomoci.

Žádná počáteční naivita tam nebyla?

Ne. Po praxi ve věznici a u Probační a mediační služby ČR ne. Neříkám, že to nefunguje, protože probační a mediační služba funguje perfektně a často se daří lidi resocializovat zpátky. Ale určitě jsem neměla naivní představu o tom, že každý, kdo vyjde ven z vězení, chce být okamžitě svatý.

Je vůbec reálné napravit někoho, kdo začal zločineckou kariéru už v dětství?

Někdo si z vězení odnese jasné rozhodnutí, že už se tam nikdy nechce vrátit. Jednoho takového klienta jsem také měla. Nezačal přímo v dětství, ale v době puberty. Pár let si odseděl a dneska funguje perfektně. Spolupracovali jsme spolu rok. Spolupráce většinou trvá půl roku, pokud ji jeden z nás neukončí dřív. Maximálně na rok se dá prodloužit. Interval schůzek si určuji já. Když je potřeba se sejít dvakrát do týdne, tak se sejdeme dvakrát do týdne.

Jak ke klientům přistupujete. Jste v pozici kamaráda nebo naopak přísného úředníka, který si musí udržovat odstup?

Fungujeme jako kamarádi. Vztah musí být navázaný v přátelské rovině, proto si s většinou klientů tykám. Ne hned, ale po nějaké době. I když u některých nemusí být tenhle přístup zrovna správný. U někoho to nejde. Moji klienti byli zatím jen muži a myslím, že se díky tomu, že jsem žena, víc snaží. Třeba jsem vysledovala, že na první schůzku, když neví, s kým se setkají, přijdou normálně. Na tu další už ale dorazí oholení, vymydlení a navonění (směje se). Pro mě je to známka toho, že do spolupráce chtějí jít a že budou mít snahu.

Jak se na klienta nakontaktujete?

Mám působnost na Rakovnicku, takže hlavní podmínka je, že musí pobývat na našem okrese. Je jedno, z jaké věznice byl propuštěn. Je to tak, že se buď Rubikon Centru ozve sám, protože ho to zaujalo při nějaké besedě, nebo mu věznice mentoring doporučí. Klienty získáváme i prostřednictvím probační a mediační služby nebo sociálních kurátorů.

Setkáváte se s nimi poprvé ihned po propuštění?

Kolikrát hned v den propuštění. To bývá v případech, kdy nemají kde bydlet, protože ztratili podporu rodiny a nemají se kam vrátit. Pomáhám jim najít bydlení na ubytovnách a poradím, kde si požádat o sociální dávky. Jen je nasměruji, obejít si to musejí sami. I když občas s některými jdu jako doprovod. Měla jsem například klienta, který byl k úřadům nedůvěřivý a trochu stydlivý. Byl jistější, když jsem mu stála za zády. Věděl, že je tam někdo, na koho se nedívají s předsudkem.

Je mentoring i o jiné pomoci?

Je to o všem možném, například pomáhám klientům hledat práci, což není v současnosti vůbec jednoduché. Pracovních příležitostí je málo a zaměstnavatelé nechtějí přijmout někoho, kdo má záznam v trestním rejstříku. Je to ale i o psychické podpoře nebo pomoci při navázání kontaktů s rodinou, pokud jsou vztahy přerušené. A největší téma současných klientů je zadluženost. Mají dluhy z doby před nástupem do výkonu trestu, které jim po dobu, kdy byli ve vězení a nemohli splácet, ještě narostly. Nebývají to zrovna malé částky.

Je pak vůbec šance, aby se ze dna odrazili?

Šance vždycky je. I když se mnohdy nedivím, že jim osobně to tak připadá. Jsou bez práce, nemají kde bydlet a musejí splácet i statisícové dluhy. To vypadá jako bezvýchodná situace. Ale šance vždycky je. Bohužel je problém, že mít snahu dneska nestačí. Právě kvůli problémům s prací. Kolikrát by rádi dělali cokoli, ale nikdo je nechce zaměstnat.

Je nějaké omezení v tom, s jakými klienty můžete pracovat? Poslali by vám i chlapa odsouzeného například za znásilnění?

Neposlali. Při mentoringu je omezení, že se nesmí jednat o osoby se sklony k agresivnímu chování. Měla jsem například klienta, který byl dost dlouho zavřený za násilný trestný čin, ale žádné problémy nebyly, fungovalo to perfektně. Neměla jsem žádné větší obavy nebo strach. Většinou ani předem nezkoumám, za co klienti seděli. V dotazníku sice mám napsaný paragraf, ale neřeším, co to bylo za trest. Až když se s klientem seznamuji, tak mi sám postupně řekne, co se stalo. Raději si udělám obrázek sama. Většinou mají klienti, s nimiž pracuji, za sebou majetkovou nebo drogovou trestnou činnost.

Měla jste klienta, kterého byste litovala?

Asi ne. Dá se člověka litovat třeba z hlediska, že neměl dobré rodinné zázemí a to ovlivnilo spoustu dalších okolností. Když je nefungující rodina, špatní kamarádi, nedostatek peněz, snáz se šlápne vedle. Ale kvůli tomu, že byli za své činy potrestáni, jich litovat nejde.

Nikdy jste neměla obavy z toho, že vás budou po ukončení spolupráce otravovat?

Člověk samozřejmě určitý rozumný strach má, opatrnost musí být, takže se s klienty scházím zásadně na veřejných místech. Je to i o tom, že si musíte klienta okouknout a odhadnout, jak se chová. Ale nikdy mě žádný neobtěžoval. Nemám žádnou špatnou zkušenost. A naopak se nám v jednom případě s klientem podařilo navázat i určité přátelství, takže když se potkáme, popovídáme si spolu, nebo mu pošlu esemeskou přání k narozeninám.

Nikdy se mentorkám nestalo, že by se na ně klient upnul tak, že by to až hraničilo s fanatismem?

Stalo se to dvěma mentorkám. Spolupráce se musí včas utnout, upozornit klienta, že to tak nejde. Případně ho předat jinému mentorovi.

Ve kterých chvílích si nejvíc říkáte, že má vaše práce smysl?

Ve chvílích, kdy za mnou klient přijde a s nadšením oznámí, že se mu něco povedlo. Že si našel práci, že potkal skvělou holku nebo že se mu po letech ozval někdo z rodiny.

Zaslouží si bývalí vězni pomoc a novou šanci, nebo jsou předsudky lidí vůči nim oprávněné?

Je to strašně individuální. Některé statistiky mluví za vše, protože recidiva je skutečně veliká - zhruba 65 procent, přesto si myslím, že nejde házet všechny do jednoho pytle. Vždy je naděje. Pokud se budou snažit a budou mít nějaké zázemí, je šance, že už dolů nikdy nespadnou.

Markéta Hartlová