Někteří senioři tráví svůj podzim života v domovech důchodců (na snímku), ti méně šťastní pendlují mezi LDN a nemocnicí. Těm, kteří mají rodinu, jež je schopna se o ně postarat, by domácí hospicová péče mohla pomoci v tom, aby i své poslední dny trávili doma.

Hospic nemusí být pouze lůžkový, rozmáhá se i domácí hospicová péče

Člověk, který odchází smířený, se ve smrti rozzáří

Věřte tomu nebo ne, ale zpráva o tom, že na Rakovnicku či Novostrašecku neexistuje hospic, je zastaralá. Právě v těchto dnech vzniká pobočka kladenské o.p.s. Hospic knížete Václava. Nejedná se sice o hospic lůžkový, ale lidé nevyléčitelně nemocní mají díky němu možnost zemřít doma, neboť tato „opéeska“ se zatím zaměřila na domácí hospicovou péči.

„V západní společnosti je základem hospicové péče právě ta domácí. To souvisí s vírou a náhledem na život. Lidé tam ke smrti přistupují jinak, nebojí se jí tak, jako my. Je tam vytvořena síť domácí hospicové péče, kterou lůžkové hospice pouze doplňují,“ říká Lubomír Kníže, zakladatel a předseda správní rady hospice. U nás je situace opačná. Dle normy, která vznikla podle západního vzoru, by tu mělo být na sto tisíc obyvatel asi pět hospicových lůžek, což je asi 530 lůžek v republice. Dnes jich tu je zhruba 450, což není nijak dramatický deficit, pokud pomineme fakt, že norma vychází z toho, že na západě je hustá síť domácí hospicové péče, která lůžkovým hospicům odlehčuje. Budoucnost hospicové péče je podle Lubomíra Knížete spíše v prosazování domácí péče.

Hospicová péče obecně garantuje, že pacient nebude trpět nesnesitelnou bolestí. „V naší republice se hospicová péče zaměřuje převážně na onkologicky nemocné. Bolest se dnes dá už poměrně dobře zaléčit, když je šikovný paliativní lékař. To je ostatně podmínka toho, aby hospic mohl fungovat,“ upozorňuje Lubomír Kníže. Dalšími dvěma základními atributy hospicové péče je to, že nemocný nezůstane v posledních okamžicích sám a že bude zachována jeho lidská důstojnost.

Domácí hospic

Domácí hospicová péče je určena těm, kteří mají možnost prožít poslední životní etapu doma. „Chtěl bych zdůraznit slovo možnost, protože ne všechny rodiny mají podmínky k tomu, aby s umírajícím mohly zůstat doma. Podmínkou všech poskytovatelů domácí hospicové péče, když přijímají pacienta, je to, aby s ním trvale někdo byl. Představte si, když rodina jde na osm hodin do zaměstnání, dvě hodiny stráví na cestě, vrátí se a má doma nebožtíka, co tam ten člověk asi prožíval?“

Některé domácí hospice jezdí za klientem denně. „My preferujeme individuální přístup. Záleží na tom, jak se domluvíme s rodinou. Pokud klient přijde relativně brzo, může být intenzita návštěv nižší třeba dvakrát týdně. Když je to na poslední chvíli – to byl i případ pacienta, kterého jsme měli týden – od samého začátku jsme za ním jezdili dvakrát denně.“

Lubomír Kníže

První klient ze Hředel

Jako právní subjekt vznikl Hospic knížete Václava v říjnu 2011. Do vínku si jeho zakladatelé vytkli tři cíle v krátkodobém, střednědobém a dlouhodobém horizontu. Tím krátkodobým bylo zahájení a poskytování domácí hospicové péče na Kladensku (myšleno region s dojezdovou vzdáleností do třiceti minut od Kladna) do roka. „To jsme dodrželi téměř do roka a do dne. Prvního pacienta jsme totiž přijali 5. října 2012. Shodou okolností je ten pacient z Rakovnicka ze Hředel a máme ho dosud (obvyklá délka je zhruba pět týdnů). Tento pacient netrpí žádnou nevyléčitelnou nemocí a současná prognóza je taková, že babička má silnou vůli a pravděpodobně tu ještě s námi pobude. Zpočátku jsme nasazovali i kyslík, ale pak se jí dýchání zlepšilo,“ popisuje pan Kníže.

Dnes začíná o.p.s. plnit cíl střednědobý a tím je do tří let poskytovat domácí hospicovou péči na zbylém teritoriu Středočeského kraje na západ od Prahy. „Postupně chceme obsáhnout okresy Příbram, Beroun, Rakovník, Kladno, Praha-západ. Praha-východ, Mělník a Mladá Boleslav. Na což už nebude stačit jedno centrum. V Rakovníku je od 1. dubna ředitelem zdejší pobočky Martin Tichý. Rozjezd pobočky vždy záleží na tom najít šikovného šéfa. Z Kladna to nemůžeme všechno zvládnout, protože zatím všichni včetně Martina máme ještě jinou práci.“

Člověk ví, že odchází

Lubomír Kníže se hospicovou péčí zabývá dva roky, ale podle svých dosavadních zkušeností je přesvědčen, že většina lidí chce umírat doma. „Bohužel pro to u nás nejsou podmínky. Populace se obecně ke smrti staví spíše negativně, strká před ní hlavu do písku, což je dost velký problém i pro nás jako pro poskytovatele hospicové péče. Rodina obvykle přichází velmi pozdě a pak už je málo času, aby si pacient vše urovnal a odcházel smířený. Během půl roku, co fakticky poskytujeme hospicovou péči, s námi několikrát vstoupil klient do jednání, ale než jsme se domluvili a než se vyřídily potřebné formality, zemřel.“

Z jeho dalších slov vyplývá, že lidé, kteří mají s odcházením druhých zkušenost, říkají, že člověk, který odchází smířený, se ve smrti rozzáří. V lůžkových hospicích prý nepanuje žádná trudná atmosféra. „Je to pětihvězdičkový hotel s domácí atmosférou, kde je život. Všechno se tam točí kolem toho pacienta. On ví, že odchází a když má dobrou péči, je smířený. Nedávno například proběhl seminář nazvaný Sestřičko, nebojte se, já vím, že umírám. Ten člověk to opravdu ví,“ objasňuje zakladatel hospice.

Martin Tichý

Tým

Ať už hovoříme o domácím či lůžkovém hospici, jde o záležitost interdisciplinární. Nejde „pouze“ o zaléčení fyzické bolesti, hospice poskytují komplexní péči – sociální, psychologickou či spirituální. „Zatím sice nikdo z našich pacientů nepožadoval duchovního, ale jsme v kontaktu s církvemi, které na Kladně působí, takže v tom není problém. Nejvytíženější z týmu jsou sestry, na nich leží ta soustavná péče, právě ony jsou nejvíce v kontaktu s pacientem. Ony jsou základem týmu. Zpočátku to sice může vypadat, že se jakoby nic neděje, ale když se začne dít, tak i velmi zkušené sestry koukaly, s čím se setkají a jak rychle se musí rozhodovat,“ pokračuje Lubomír Kníže.

Členem je i lékař s atestací z paliativní léčby, který musí prohlédnout každého přijímaného pacienta a říci, zda je správně nastavena medikace. Pokud ne, změní ji. „Těchto specialistů je v republice pouze 120, z toho dva na Kladně. Proto máme v týmu i všeobecného lékaře, který se může zabývat ostatními symptomy a je kdykoliv k dispozici. Dále je tam i sociální pracovník a jeden klient požadoval psychologickou pomoc od specialisty. Jinak ji víceméně poskytují všichni, kdykoliv přijdou do té rodiny. To musí mít všichni členové týmu v sobě, to se nedá naučit,“ dodává.

Pojišťovna

Díky novele zákona o zdravotní péči, se dostal do zákona termín domácí zdravotní péče paliativní. V sazebníku jsou výkony zdravotní sestry, které může vykazovat i domácí hospic. „My jsme jedni z mála, ač jsme nejmladší z poskytovatelů domácí hospicové péče, kteří mají s pojišťovnou uzavřenou smlouvu. Sice na tento rok jde spíše o symbolickou částku, ale pro příští rok už to může být jiné. Vnímám to jako velmi pozitivní, jen výjimečně mají poskytovatelé domácí hospicové péče uzavřené smlouvy se zdravotními pojišťovnami,“ upozorňuje Lubomír Kníže na problémovou oblast.

Proč hospic?

„Delší dobu jsem uvažoval o tom, že člověk by měl udělat něco pro druhé. V tuto činnost to vyústilo na základě zkušenosti mého známého. Když jsem před několika lety po něm něco chtěl, řekl mi, že teď nemůže, že je s manželkou v litoměřickém hospici. Po několika týdnech mi poslal mail, že manželka odešla v klidu a smířená. Když jsme se po nějaké době sešli, začal o pobytu v hospici úplně básnit. Říkal, že tam prožili nejkrásnější období, že se měli velmi rádi a řekli si věci, které si neřekli za celý život. To mě chytilo, že jsem se tam jel podívat, a když jsem odjížděl, byl jsem částečně rozhodnutý. Pak jsem jel do Čerčan, kde jsme se potkal s doktorkou Dvořákovou. Ta je velkým guru hospicového hnutí a doslova tamní hospic vydupala ze země. Když jsem tam odtud odjížděl, řekl jsem si, že tohle chci dělat. Zvolil jsem jinou cestu, protože nemám 130 milionů. A jsme u posledního dlouhodobého cíle: založit druhý lůžkový hospic ve Středočeském kraji. Sníme o tom, ale držíme se při zemi, když rekonstruujete dům, kde má být třicet lůžek, pohybujete se v horní polovině desítek milionů, pokud by měl vzniknout na zelené louce, jdete přes sto,“ líčí Lubomír Kníže.

Nezapomínat na konec

A jak se k hospicovému hnutí dostal ředitel rakovnické pobočky Martin Tichý? „Už na gymnáziu jsme se spolužačkou mluvili o tom, že nás zajímá konec života. Ta myšlenka byla stále ve mně a před zhruba půl rokem jsem měl nějaké vnuknutí, zadal jsem si do vyhledavače hospic a jako první se objevil Hospic knížete Václava. Napsal jsem, že bych jim chtěl nějak pomoci, sešli jsme se a já jsem uspořádal benefiční turnaj. Během zimy jsem dokončil školu (Masarykovu univerzitu – management sportu) a když jsem se sešel s Lubošem, řekl jsem mu, že hledám něco, co mě bude naplňovat, že chci pomáhat lidem. A on právě v té době hledal někoho pro právě zakládanou pobočku v Rakovníku. Mým osobním cílem je upozornit na hospicovou péči, aby se nezapomínalo na konec života. Proto chceme v Rakovníku uspořádat sérii přednášek i další benefiční akci. Nejbližší přednáška bude 14. května od 18. hodin v Muzeu T. G. M. v Rakovníku,“ zve Martin Tichý.

Lenka Pelcová