Ing. Petr Svoboda

Podnikatel Petr Svoboda chodí občas do kostela za „nejvyšším šéfem“

Nebyl život jednodušší, dokud jsme nic neměli?

V minulém Raportu jsme se společně s několika rakovnickými osobnostmi zamýšleli nad tím, zda se v dnešní době, kdy mnozí z nás propadají nejrůznějším depresím a „blbým náladám“, nežije lépe lidem věřícím než nevěřícím. Jedním z dotázaných byl i Petr Svoboda. Známého rakovnického živnostníka jsme chtěli oslovit jako člověka, který by jako hlavní smysl života mohl vnímat byznys, úspěch a dosažení zisku. Opak byl pravdou. Petr se „odkopal“ jako věřící a překvapivě skromný člověk. Navíc je tak trochu i kazatel.

Netušil jsem, že dáváš ponaučení o věcech víry?

To bylo tím, jak jsi volal, že se mě budeš ptát na otázky víry a já byl zrovna v bance. Proto jsem čistě náhodou oslovil se stejnou otázkou i ženu na přepážce. Tvrdila, že nevěří. Prý vůbec na nic. Řekl jsem jí, že v tom případě je mi jí docela líto. Protože víra v cokoli je věcí, která k životu patří. Když člověk nevěří, že se mu něco podaří, tak je život smutnej a plochej. A tak jsme se bavili dál. O tom, co je smyslem našeho bytí. Trošku jsem jí začal napovídat. „Protože jste žena, určitě byste chtěla mít děti a rodinu. A určitě byste chtěla ty děti dobře vychovat. Protože vás určitě rodiče vychovávali také tak. Určitě vám říkali, že musíte každou práci, kterou děláte, odvést vždycky co nejlíp. Že nesmíte krást, lhát nebo podvádět. Takže více méně jde o to předat zásady, které nám vštěpovali rodiče, i našim dětem.Vychovat děti co nejlépe a dát jim to nejlepší. Pak se člověk těší na vnoučata i na to, že se o něj jednou děti postarají.“ A ta paní mi říká, ano, to jsou věci, které dávají smysl. A já na to, že tohle všechno jsou vlastně hodnoty křesťanství. A přitom jsou to věci, které člověk cítí tak nějak zevnitř a podvědomě je naplňuje. Pro spoustu lidí je smyslem života konat dobro a obětovat se pro druhé. Je tam samozřejmě i ten faktor, který jde proti člověku a říká mu, vezmi to, zalži, okraď ho. Zkrátka pořád je tu i souboj dobra a zla. Nebe a pekla. Jsme jenom lidi, kteří chybují. Někdy uděláme věci, které nejsou dobré, ale je důležité, aby si to člověk uvědomil, uznal, že to bylo špatně, a příště se těch věcí vyvaroval.

Takové názory máš odmalička?

Dokud je člověk mladej a silnej, věří spíše v ty pozemské materiální věci. Hodně důležitá je i víra v lásku jako ohromnou sílu, která nás provází celým životem. Jak ale člověk začne stárnout, začne nad vším víc přemýšlet a začne svůj život rekapitulovat. Když začínají ubývat síly a přicházejí i nemoci, začíná přesouvat víru z toho pozemského k nadzemskému. Nemocný člověk si říká, pane Bože, pomoz mi. Já mám zkušenost, že i lidé, pro které víra v Boha nic neznamenala, zavrhovali ji a stáli na druhé straně barikády, když jim bylo ouvej, volali Boha o pomoc pro sebe nebo své blízké.

Pocházíš z věřící rodiny?

Na dětství dodnes „jede“ jako na ten nejkvalitnější benzin

Patřím k těm lidem, kteří dostali víru už od svých rodičů, když byli pokřtěni. Moje maminka chodila pravidelně do kostela, já jako dítě jsem chvíli chodil na náboženství. V současné době kostel pravidelně nenavštěvuji, ale když mám možnost, tak se do kostela podívám. Znám základní modlitby. Rád tam zajdu, je to pro mě cesta přiblížení se k našemu pánu, jakoby nejvyššímu šéfovi, před kterým se skláním. Ano, jsem věřící.

Jak to jde dohromady s podnikáním?

Smekám před lidmi, kteří žijí skromně a dokáží život obětovat pomoci druhým. Ale pro mě je smysl života mít pokračovatele. A když má člověk děti, musí pro ně vytvářet zázemí a myslet na jejich budoucnost. Majetek slouží k tomu, aby byla rodina zabezpečena, až bude nejhůř. Nedělám to pro sebe. Můj tatínek byl velice moudrý člověk. Říkával, že na svět přišel nahej a přál si, až bude umírat, aby neměl také vůbec nic. A tak to také udělal. V posledních dvou letech jsem přišel o oba rodiče. Když jsme vyřizovali pozůstalost, nezbylo po otci vůbec nic. S výjimkou dětí a pozitivních věcí z jeho výchovy, které budou přenášeny dál dalšími generacemi. Ale jinak všechno rozdal a neměl žádný majetek.

Co pro tebe víra znamená?

Víra znamená skromnost. Nebýt sobec a být skromný člověk, to je hodnota, která s vírou koresponduje. Víra je pro mě i pracovitost. Člověk by měl odvádět práci tak, aby se za ni nemusel stydět. A dělat práci, která by sloužila i dalším lidem. Nebýt líný. Víra je i morálka. Kdybychom všichni dodržovali desatero, měli bychom se o moc líp. Víra rovná se pokora. Člověk si myslí, že když nahromadí nějaké peníze, že je Bůh. Ale není to tak. Na druhé straně, protože mám bratra lékaře, vidím, jak se najednou, když bohatý člověk onemocní, mění veškeré hodnoty. Najednou zjistí, že je jenom prach. Často vidíme, jak odejde člověk, který tady za sebou nechal spoustu práce, ale za pár měsíců po něm nikdo ani nevzdechne. Život jde dál. A myslet si, že svět je můj a já jsem pánem, je veliký omyl. Důležitá je pokora – uvědomit si své místo na zemi. A také pokora vůči našemu prostředí. Vůči přírodě. Myslím, že se na nás valí něco nedobrého, že svět je nastartován na příliš materiální notu. To je základní kámen úrazu, na který lidstvo dojede.

V čem vidíš hlavní problém dnešní společnosti?

Z valné většiny si myslím, že je to nastaveno špatně. Světu vládnou velké finanční skupiny, jejichž hlavním cílem je dělat peníze. Člověk je potom nástrojem k uskutečňování těchto cílů. Když nad tím přemýšlím, říkám si, jestli dřív nebylo líp. Někdo mi řekne, že nemohl jezdit do ciziny a nemohl veřejně říct, že prezident je debil. Ale není ta daň až moc velká za to, v jaké jsme teď fázi? Nedávno jsem poslouchal debatu v rádiu, kde zaznělo, že spousta lidí by se chtěla vrátit do doby, kdy lidi neměli nic. Snad s výjimkou veksláků opravdu nikdo nic neměl. Ale lidi k sobě měli blíž. Všechno bylo daleko jednodušší, lidi měli na sebe víc času, i v rodinách. Teď se daleko víc honíme, snažíme se uživit, abychom to nějak přežili. Je tohle správná cesta?

No, jak tě znám, ty se honíš docela dost. Teď navíc ještě pečuješ o statek po rodičích nedaleko Brandýsa. Jak k tomu došlo?

Před svou prodejnou zdravé výživy v Nádražní ulici v Rakovníku.

Pocházím z velkostatku. Otec nám ten majetek ještě za svého života rozdal. Dvěma bratrům. Já jsem se rozhodl, že tu druhou půlku od bratra odkoupím. Ale ne proto, že bych chtěl mít ještě větší majetek. Vůbec ne. Já byl vychováván tak, že rodovej grunt je práce našich předků. Otec se tam narodil, já tam prožil krásné dětství, které mám dodnes v sobě a jedu na něj jako na benzín, na který se dát jet celý život. Kdybych ten grunt nepřevzal, jako bych pohrdal životem svých rodičů. Tatínek mi říkal, tady jsem se narodil, to je místo, který miluju. A já to mám stejně . Navíc tam mám oba rodiče pohřbené. Žádali mě o to. „Dej mě tady k té zdi. Já tady budu rád a budu se koukat, jak se ti vede a budu to tu hlídat,“ říkával otec. A tak jsem mu to přání splnil. Mám tam uložené ostatky svých rodičů v urnách, a kdykoliv přijedu, řeknu: ahoj, mami, ahoj, tati a beru to tak, jako by tady byli.

Míval jsi takhle vřelý vztah k rodičům i za jejich života?

Ano. Člověk by se neměl stydět za svoje city. Umět obejmout tátu, dát mu pusu. V tom mám čisté svědomí. Snažil jsem se dělat pro rodiče celý život maximum, a když odcházeli z tohoto světa, držel jsem je pevně za ruku. Přesto cítím, že jsou tady s námi dál. A je to tak pro mě snazší.

To jsi věděl vždycky, nebo jsi k tomu došel až nyní?

To člověk zjistí, až když se setká se smrtí. Pak pozná, že lidská duše musí existovat. Když rodiče umřeli, cítil jsem, že jejich duše s tím posledním vydechnutím odešla. Jakoby byla už jinde a v tu chvíli je to tělo, které leží v rakvi, už jen takovým prostředníkem. Pouhá schránka, která sloužila duši k přebývání na zemi.

Proč vlastně věřící člověk podniká?

Určitě ne pro to, abych hromadil peníze. Dělám to přes dvacet let a jde mi o to, aby se firma rozvíjela. Mám radost, když funguje. Každý by chtěl vydělávat hodně, to je přirozená lidská vlastnost. Já jsem ale docela spokojenej už jenom kvůli tomu, že jsem něco otevřel nebo zorganizoval. Radost mi dělá třeba naše prodejna zdravé výživy. Jako člověk bojuji proti západnímu trendu stravování, které považuji za degradaci kultu jídla. A tím, že jsem zdravou výživu otevřel, udělal jsem něco málo pro lidi a dal jim alternativu. Potom ve finále, když to člověk spočítá, je z toho profit zanedbatelný. Za dvacet let podnikání jsem si z firmy pro sebe nevzal skoro nic. Lidi, co mě znají, mě potkávají pořád v tomhle starém svetru a jedné bundě. Ale zaměstnávali jsme hodně lidí, kteří se u nás měli líp než v nějakých marketech. Komunikovali jsme s nimi, nebyli pro nás jenom pracovními prostředky. Je důležitý, když člověk podniká, aby tomu dával i svoje srdce. Kdyby k nám přišel nějakej tvrdej ekonom, řekl by zavřít, zrušit, dělejte něco jiného. Ale já bych od toho neodešel.

Když máš někdy řešit nějakou hraniční situaci, myslíš na plameny pekelné? My ateisté si zakládáme na čistém štítu nebo svědomí. Nebo si říkáme, co by tomu řekli lidi, kteří si nás váží.

Ono se to vlastně moc neliší. I věřící člověk myslí na lidi, na dobrou pověst. Co by tomu řekli naši zákazníci, i ti potencionální. Zákazník má pro nás velkou vážnost. Díky zákazníkům žijeme, můžeme zaměstnávat lidi a dávat jim slušnou práci za rozumný peníz. Ale určitě si neříkám, že bych se měl smažit v pekle. Takhle já to nevnímám. Spíš věřím na setkání se svými blízkými. Že se jednou sejdeme. To ctím a chovám se tak, jako by na mě rodiče stále koukali. Snažím se je nezklamat.

Pavel Sklenička