Miroslav Lepič s některými z pohárů, které získal za své králíky na chovatelských výstavách.

Dvůr u Lepičů vždy připomínal malé zoo hospodářských zvířat

Chov králíků zdědil po vnučce

„Jsme takový zemědělský živel,“ říká z úsměvem Miroslav Lepič z Hořesedel. Jeho jméno je sice mezi chovateli spojeno s chovem králíků, ale králíci nejsou zdaleka to jediné, čím se v životě zabýval. U Lepičů mívali veselý dvoreček, jaký známe z dětských obrázkových knížek. Husy, slepice, prasata, ovce, králíci... Taková malá venkovská zoo hospodářských zvířat. Dnes už je panu Lepičovi osmdesát. Chov sice postupem let omezil, ale i přesto stále patří mezi jedny z nejaktivnějších členů kolešovického svazu chovatelů.

Sám sobě předsedou

„Osmdesátku jsem slavil teď v únoru. No slavil, orgány už jsou chatrnější, tak to není na nějaké velké slavení. Musím si říkat, že co jsem mohl, už jsem v životě vypil,“ říká Miroslav Lepič. Mezi gratulanty pochopitelně nechyběli ani jeho kolegové z kolešovického chovatelského svazu. Moc si váží, že se před lety, kdy organizace v Hořesedlích skončila, přidal k nim. Dnes je jejich nejstarším členem. Nejstarším, ale mnohdy čipernějším než ti výrazně mladší.

„Tady v Hořesedlích se organizace neudržela. Členů ubývalo, odcházeli, umírali, nakonec jsem tak trochu zůstal sám sobě předsedou. Už nemělo smysl to tu udržovat. Organizaci jsem dovedl do zdárného zániku a přešel do Kolešovic,“ říká s úsměvem.

Ušaté dědictví

K chovatelství se dostal dost neobvykle. „Chov jsem vlastně zdědil po vnučce Michale,“ směje se. „Když ještě chodila sem do školy, už to bude snad třicet let zpátky, byla do chovatelství hodně zapálená. Od jednoho místního chovatele dostala králíky plemene velký světlý stříbřitý a nadchla se pro to. Přidal jsem se k ní a založili jsme chov.“ Jak už to ale u dětí bývá, nadšení časem polevilo, a tak zůstali králíci na krku dědovi.

U plemene velký světlý stříbřitý zůstal. „Je to dost vyhledávaný typ králíka. Jednak je hezký a pak je i užitkově výhodný. Mívá přes čtyři kila živé váhy,“ vysvětluje. Chovat králíky se samozřejmě dá i bez toho, abyste byli v organizaci. Když se ale chcete zabývat těmi čistokrevnými, je to praktičtější.

„Se zvířaty musíte chodit na výstavy a nechávat je posuzovat, jestli jsou vhodná do chovu. Vedete jim rodokmeny, nejde jen tak něco s něčím připustit. Neříkám, že mám úplně v oku, jestli je králík opravdový šampion, ale v poslední době se mi na výstavách celkem daří.“ Důkazem jsou poháry, které má vystavené na poličce. Jsou to čestné ceny, které získal na výstavách v Kolešovicích.

Jen jeden pár

„Chovu se musíte věnovat. Králíky nesmíte nechat v jednom chumlu. V ten správný čas se musí oddělit. Zvláště samci musejí být každý ve svém kotci, jinak se rvou, koušou a vzájemně poškozují,“ říká. Byť krásně zbarvený a ideálně rostlý jedinec by neměl s vykousanou srstí nebo prokousanýma ušima u posuzovatelů šanci.

„Letos jsem chovné jedince obměnil. Mám teď jen samičku a samce. V dohledné době už ale budou mít mladý. Jak stárnu a ubývají mi síly, musel jsem chov omezit,“ přibližuje. Jeho žena Zdeňka k tomu s úsměvem dodává: „Dřív ale míval tolik králíků, že jsem vždycky říkala, že kdyby se postavili jeden za druhým, vedla by ta řada od nás až ke hřbitovu a zpátky.“

Miroslava Lepiče mrzí, že chovatelství upadá. „Dřív to byla mnohem masovější záležitost. Organizací byla na okrese spousta, teď už jich je minimum. A členů pořád ubývá, mladí se do spolku nehrnou. Je to znát i na výstavách. Expozice řídnou. Když si vzpomínám, kolik zvířat vždycky v Kolešovicích bývalo? Dokud to půjde, budu chov udržovat, aby bylo co vystavovat. Jsem jim povinován, když mě vzali mezi sebe.“

Ovce jako přivýdělek

„Manžel choval snad všechno, co existuje. Slepice, kachny, prasata i ovce jsme měli. Ve stádu jich bylo snad dvacet. Měli jsme takového srandovního psa, který je hlídal, když se pásly okolo vsi,“ říká Zdeňka Lepičová. Chov ovcí se prý tehdy vyplatil. „Když jsme stavěli barák, tak nám to finančně pomohlo. Prodávala se jehňata a dost peněz jsme dostávali i za vlnu,“ dodává pan Lepič.

Mívali i spoustu kuřat. „Když jsme chovali amroksky, měli jsme jednou i sedmdesát kuřat. Jenže dorostly jen do velikosti holuba. Kromě čtyř je všechny vytahala kuna. Ráno jsme vstali a kuřata byla roztahaná po celém dvoře, pohled to byl hrozný,“ popisuje jedno z úskalí chovatelství.

Mít doma spoustu zvířat, byl zvyklý odmala. Měli malé hospodářství, jak bylo tehdy běžné. „Nebyli jsme žádný velký statkáři, táta byl zemědělec, měl šest nebo sedm hektarů polí, nebydleli jsme ale tady. Pocházím z Chýňavy, sem jsme s rodiči přišli po válce v roce 1945, kdy se dosídlovalo pohraničí. Bylo mi dvanáct let. U zemědělství jsem ale nakonec zůstal i profesně,“ říká.

Po úrazu tři maturity

Po návratu z vojny nastoupil do hořesedelského státního statku jako traktorista. Jenže uplynul sotva měsíc a stal se mu vážný úraz. Drát mu přeťal dlaň a přišel o čtyři prsty na pravé ruce. „Stalo se mi to na poli v Petrovicích. V tu dobu už jsem byl ženatý. Marodil jsem dlouho, a když jsem se pak do práce vrátil, bylo jasné, že traktoristu už dělat nemůžu. Dali mi tedy funkci bezpečnostního technika a při zaměstnání jsem začal studovat. Nejen dneska ale i dřív platilo, že když nemáte školu, nemáte nic.“ Po zhruba deseti letech studia získal tři maturitní vysvědčení. „Nejdřív jsem dělal zemědělku, pak všeobecně vzdělávací školu a nakonec ještě stavební nástavbu v Praze. Na statku jsem pak dělal stavebního technika. Stavební činnost jsme měli poměrně obsáhlou. Stavěly se sušárny, bytovky a další. Když vím, s jakými obtížemi se stavěla sušárna na Bukově, a vidím, jak tam jsou dnes Vietnamci, je mi z toho smutno. Je to degradace.“

Daň za život u karlovarky

Stavebního technika dělal dlouhá léta, pak ale přišla další rána. Další vážný úraz. Svoji daň si vybrala karlovarka, u které bydlí. Před domem ho v roce 1982 srazilo auto. „Bylo to v zimě, chodníky tu žádné nebyly, a protože byl všude u krajnic sníh nahrnutý z karlovarky, muselo se jít v silnici, jinde to nešlo. Udělala se tu kolona aut vojáků, kterou předjíždělo auto a zezadu mě nabralo. Přerazilo mi nohu tak, že z ní koukaly kosti. Vypadalo to, že o ni přijdu, ale doktoři ji zachránili. Marodil jsem přes rok a pak šel rovnou do předčasného důchodu,“ vypráví.

Bydlet vedle karlovarky není žádná radost. Naště­stí byl ale při stavbě domu prozíravý a postavil ho dál od silnice, než je původní zástavba. „V naší ulici snad není baráku, do kterého by někdy netrefilo auto. Původně jsme bydleli v domku, který stojí vedle, pak jsme ale koupili sousední parcelu, zbourali starý dům, který na ní stál, a postavili si tenhle. Už tehdy byl patrový, ale měl jen rovnou střechu. Po letech musím přiznat, že můj původní stavební záměr měl řadu chyb, takže jsme ho už několikrát přestavovali, aby se odstranily. Nejvíc změn se udělalo, když se oženil syn Zdeněk,“ říká Miroslav Lepič.

V domě tři generace

V domě nejprve žily dvě generace Lepičů, teď už dokonce tři. „Dole my starý, nad námi syn a úplně nahoře je vnuk,“ říká Zdeňka Lepičová. A jaké je soužití tří generací? „Myslím, že dobré. Samozřejmě, že má každý jiné názory, ale mladým se do ničeho nemícháme, tak spolu vycházíme dobře,“ dodává paní Lepičová. I ona se do Hořesedel přistěhovala až po válce v době dosídlování. Je rodačkou z Lužné, kde byl její otec školníkem.

„S manželem jsme se poznali tady. Dělal i předsedu svazu mládeže a jeho velkým koníčkem byl hokej,“ říká a manžel doplňuje: „Hokej jsem hrál i po úrazu. Protože mi ale chyběly prsty a neměl jsem hokejku jak držet, musel jsem si ji přivazovat. Za mého mládí byl v Hořesedlích hokej vyhlášený, měli jsme tu žáky, dorost a dospělé. Kluziště se pořád udržovalo.“ V osmdesáti letech už samozřejmě nesportuje. Ale! „Sil mi ubývá, kyčle mě zlobí, jde to se mnou nějak z kopce, tak je nejvyšší čas zase začít. Člověk by měl cvičit, jak jinak zastavit ubývání energie. Vím to, ale pořád se nemůžu donutit, abych už opravdu začal,“ směje se. Uvidíme, třeba budeme časem o Miroslavu Lepičovi psát i na sportovní straně.

Markéta Hartlová